Článek
Začátek osmdesátých let se nesl ve znamení nástupu čtyřkolek do rally a přesunu úspěchu ke speciálům skupiny B. Posledním trumfem odcházející skupiny 4 byl rok 1982, kdy favorizovanou Michele Mouton s Audi Quattro udolal Němec Walter Röhrl s Opelem Ascona 400, posledním autem s motorem vpředu a pohonem zadních kol, které vyhrálo titul. Röhrl se starší Asconou stal mistrem Evropy 1974 a vyhrál i první závod mistrovství světa na Acropolis rally.
Opel nasadil druhou generaci dvoudveřového sedanu nejprve do skupiny 2, kde s ním značka opět získala titul mistrů Evropy, tentokrát řídil Jochi Kleint. Nezastavil jej ani handicap v podobě slabého dvoulitru s výkonem pouhých 185 koní. Ukázalo se, že návratu do nejvyšší ligy nestojí nic v cestě a 1. listopadu 1979 byla homologována Ascona 400.
Číslo 400 v názvu označovalo počet vyrobených aut, který byl nutný pro získání homologace. Sériová verze měla 144 koní a zákazníci si auta rozebrali celkem rychle. A zájem by i o závodní verzi, která stála tehdy 100 tisíc marek a vážila 1050 kg. Na projektu pro skupinu 4 s Opelem spolupracoval i Irmscher, který modifikoval karoserii a interiér soutěžního speciálu. Auto bylo trochu podobné úspěšným konkurentům Fordu Escort RS1800 a Fiatu 131 Abarth, a to nejen technikou, ale i koncepcí. Vzhled byl atraktivní díky rozšířeným blatníkům, spojlerům a prahům.
Úpravu podélně uloženého motoru dostal na starosti Cosworth. Ten vyvinul pro motor novou šestnáctiventilovou hlavu s příčným průtokem a dvojitými karburátory Weber. Fungovala skvěle, až dokonce původní motor 2.0 E nestíhal a výkon se tedy nezvýšil tak, jak v týmu Opel očekávali. Převrtáním objemu na 2,4 litru se nakonec povedlo získat 244 koní (podle jiných zdrojů 255 koní nebo dokonce až 270 koní) a 280 Nm. Motor měl větší písty, nové ojnice a klikovku z naftových jednotek, karburátory byly prověřené Webery 48 DCOE. Skvěle fungovala i pětistupňová převodovka ZF a dvoukotoučová spojka Sachs.
Nechyběl samosvorný diferenciál na zadní víceprvkové nápravě, tlumiče Bilstein a větrané kotouče na všech kolech. Proslulá byla Ascona svou spolehlivostí, poruchy se odolnému robustnímu sedanu vyhýbaly. Gerhard Kalnay například s Asconou odjel 19 soutěží v řadě bez jediné poruchy a mezi nimi bylo i jeho vítězství na Barumce 1982. Cena 100 tisíc marek také nebyla nejvyšší.
Prvním startem byla Rallye Monte Carlo 1980, kde Anders Kulläng dojel čtvrtý a Jochi Kleint osmý. Další soutěž ve Švédsku ale Kulläng dokázal vyhrát. Následují rok přibývaly stupně vítězů, ale na výhru to nestačilo. Vše změnil až příchod Röhrla a sponzora Rothmans. Jeho úspěchy přinesly titul mezi jezdci, Tony Fassina se pak ve stejném roce stal s Asconou mistrem Evropy. Fantastický úspěch bylo například jeho vítězství na Rally Pobřeží Slonoviny, kdy porazil Michele Mouton a její Audi Quattro s pohonem všech kol a přeplňovaným motorem. Právě tento exemplář je dodnes ve sbírce automobilky, i když mezitím patřil jednomu soukromníkovi, který s ním závodil v Keni.
Pro rok 1983 si ale Röhrl našel nové angažmá u Lancie. Opel musel s Asconou závodit mezi béčky, ovšem na autě bylo poznat, že to není takový speciál. Toivonenovi se tolik nedařilo, Ari Vatanen alespoň vyhrál Safari rally, což bylo důstojné rozloučení tohoto auta. Na Korsice se totiž objevila Manta 400, do které vkládal Opel větší naděje. Pro skupinu B později vznikl prototyp Kadettu GSi Turbo 4x4, ale vývoj nebyl dokončen včas a auto se nakonec objevilo na Dakaru. Sériový Kadett GSi a později Astra GSi 16V to zkoušely mezi dvoukolkami, epizoda s Calibrou Turbo 4x4 také nebyla příliš úspěšná. V nižších kategoriích bych ještě vzpomenul na Corsu GSi Kit Car, Corsu S1600 a nakonec Corsu OPC S2000, která se příliš nerozšířila. V současnosti už Opel v rally příliš aktivní není, v nejprestižnějších kategoriích nevídáme rüsselsheimské automobily vůbec, pouze nedávno vznikl projekt Adam R1 pro začínající jezdce.
