Článek
Srovnávat dnes Opel s Mercedesem je přecijen dosti mimo mísu, a to nejen cenově. Avšak v druhé polovině osmdesátých let to nebylo tak úplně od věci. Opel totiž vyráběl podobné typy aut - velké sedany s pohonem zadních kol. Kromě Senatoru přišla v roce 1986 také Omega. A okamžitě zaznamenala u lajcké i odborné veřejnosti úspěch, když se stala Evropským autem roku 1987!
Avšak cenové srovnání samozřejmě nebylo stále na místě. Verze s atmosférickým dieselem o objemu 2.3 litrů stála 28.990 marek, což bylo docela málo ve srovnání s Mercedesem W124 200D, který byl za 34.998 marek a přitom jel o poznání hůře.
Nečekejte však, že za ty peníze by šlo o nedotažené auto, naopak. V první řadě byla Omega extrémně aerodynamická. Ceny pohonných hmot v té době rostly, stejně jako začínala stoupat poptávka po úspornějších automobilech. Rüsselsheimští inženýři tedy zamakali a vytvořili vůz s koeficientem odporu vzduchu pouze 0.28, což je skvělá hodnota i dnes, natož před 30 lety. Stejným koeficientem se chlubí třeba nové Infiniti Q60. Navíc byla Omega dle testů také nejtišším autem své třídy, což ovšem nebyla poslední věc, ve které by porážela kupříkladu právě Mercedes.
Uhlazený design 4,7 metrů dlouhého sedanu vynikal velkou prosklenou plochou, takže z auta bylo výtečně vidět ven. Interiér pak byl nebývale prostorný a pohodlný. Mercedes sice používal kvalitnější materiály a zpracování také bylo o chlup lepší, nicméně ani za vnitřek se Omega určitě stydět nemusela.
Vývoj tohoto vozu stál na svou dobu neskutečnou částku, a to dvě miliardy marek. To se projevilo i v pokročilé konstrukci podvozku. Základ vozu je tradiční, tedy motor vepředu podél a pohon zadních kol. Zajímavá je však již přední náprava, která používala negativní poloměr rejdu pro lepší směrovou stabilitu. Pokud jste brzdili na povrchu s rozdílnou přilnavostí, tak sbíhavost více brzděného kola se zvětšovala. Tohle řešení bylo údajně použito vůbec poprvé pro vůz s pohonem zadních kol. A celkově konstrukce podvozku byla poctivá a propracovaná. Nechyběly stabilizátory na obou nápravách, stejně jako kotoučové brzdy ve všech rozích či posilovač řízení.
V praxi to znamenalo, že velký sedan se vrhal do zatáček až překvapivě ochotně a dokázal nabídnout slušnou ovladatelnost při zachování prvotřídního komfortu podpořeného skvělým odhlučněním. Jednoduše ideální cestovní vůz pro všechny typy silnic. A opět, ve srovnání s legendárním modelem W124 od trojcípé hvězdy byla vlastně Omega řidičsky mnohem příjemnější, obratnější, zábavnější a přitom minimálně podobně komfortní. Není tedy divu, že po uvedení na trh se vysoce moderní Opel stal okamžitě prodejním hitem. Základní sedan s osmnáctistovkou přitom stál asi 27 tisíc marek. Zapomenout samozřejmě nemůžeme ani na kombi s obrovským zavazadlovým prostorem, které tak bylo pravým stěhovákem se vším všudy.
Další pokrok vůz zaznamenal v oblasti servisu, nabízel totiž diagnostickou zásuvku, což je dnes standard, ale v osmdesátých letech tomu tak rozhodně nebylo. Z výbavy nechyběly prvky jako klimatizace, palubní počítač, ABS či kožená sedadla a tempomat.
Poslední věcí, za kterou je nutné první generaci Omegy pochválit, je nabídka motorů a zajímavých variant. Dobrá, v dieselech byla konkurence dále, tady totiž úřadoval jen čtyřválec s výkonem maximálně 100 koní, ale benzinové jednotky stály za to. Nejčastěji lze nyní natrefit na dvoulitrový čtyřválec o výkonu 115 koní, To zní jako slabota, ale jednotka byla příjemně pružná a nezapomeňte ani na to, že tenhle Opel vážil jen okolo 1200 kg! Navíc šlo o nesmírně spolehlivou motorizaci. Nad ní stál čtyřválec 2,4 l se 125 koňmi a podobně nezdolným tažným charakterem.
To, co by však zájemce o Omegu mělo zajímat, jsou řadové šestiválce, zejména pak s proměnnou délkou sání Dual Ram. Třílitr se představil již v roce 1986 jakožto Omega 3000, tedy sportovnější varianta vozu se sníženým podvozkem, samosvorným diferenciálem, jinými nárazníky a decentním křídlem vzadu. Výkon se pohyboval od 177 koní až do 207 koní verze s Dual Ramem. Ta uháněla 240 km/h a na stovce byla za 7,6 sekund.
Po faceliftu v roce 1990 se objevila i menší varianta tohoto motoru, a to s objemem 2.6 litru. Jednotka měla označení C26NE, výkon 150 koní a rovněž systém Dual Ram. Právě tento agregát poháněl mou Omegu, kterou jsem před léty vlastnil. Motor byl v nízkých otáčkách tichý a kultivovaný, byť trochu letargický. Avšak v 3800 otáčkách se změnila délka sání a jednotka neskutečně ožila, přičemž letěla s nadšením k červenému poli. Díky propracovanosti a aerodynamice vozu se přitom spotřeba na delších cestách držela mezi sedmi a osmi litry, pokud jste tedy alespoň přibližně dodržovali rychlostní limity. Tyto šestiválce jsou opět nesmírně spolehlivé a mechanicky neprůstřelné, dojem z nich kazí snad jen převodovka, jejíž řazení se nedá označit za přesné ani hladké.
A speciální varianty? Každý si jistě vzpomene na Lotus Omega, ultimativní přeplňovanou verzi, což byl jeden z nejrychlejších sedanů své doby. Existuje však i jiná působivá varianta, a to Omega Evolution 500. Ta vznikla ve spolupráci s úpravcem Irmischer a jedná se o homologačí vůz pro závody DTM. Třílitr v tomto autě dává 230 koní a 280 N.m, což stačilo na rychlost 250 km/h. Pětisetkusová série je však dnes spíše sběratelským artiklem.
Lotus Omega: Plebejský supersedan!
Ptáte se tedy, kam se všechny tyto populární, inovativní Opely poděly, když třeba již několikrát omílané Mercedesy stále často jezdí? Odpovědí je hned několik. Většina majitelů tyto prostorné rodinné vozy jednoduše dojezdila do posledního kilometru a příliš nepomohlo ani německé šrotovné. Hlavní důvod je však jinde. Zatímco motory a podvozek tohoto auta stáli za to, karoserie trpěla obrovskými sklony ke korozi. Většina Omeg tak jednoduše shnila na prach, což je velká škoda. Pokud však člověk natrefí na zachovalý kus, může se mu dostat do rukou automobil, který je jízdně prostě lepší, než soudobá konkurence.
Lotus Omega
Vrcholn varianta Omegy, kterou si vzal do pardy Lotus, bud nadšence do sportovnch sedanů dodnes ze snů. My jsme měli možnost jeden krsn kus otestovat, přečtěte si tedy naše dojmy ZDE.