Článek
Timo Salonen je prostě sympaťák, protože není jako jiní mistři světa. Ve světě tréninků, zdravé životosprávy a korektního vystupování působil vždy tak trochu jako rebel. Možná právě proto jsem ho měl vždycky rád.
Se soutěžemi začal už v mládí a poměrně brzy se objevil i na startu Finské rally 1974, čímž si udělal první zářez v Mistrovství světa. Startoval tehdy s Mazdou 1300 a už tehdy jej navigoval Seppo Harjanne. Tenkrát dojeli na 22. pozici, čímž snadněji získali pozornost sponzorů a také lepší automobil. Tím byl Datsun Violet, který jej v následujících dvou letech dovezl pokaždé na 6. pozici. V roce 1977 byl opět čas na přesun do lepšího auta, kterým byl v té době kralující Fiat 131 Abarth. Timo startoval na třech soutěžích a kanadskou Rally Quebec dokonce vyhrál. Jednalo se tehdy o jeho pátý start v mistrovství světa, takže byl vlastně stále nováčkem.
Následně se Timo vrací za volant Datsunu, ale místo soukromého ježdění je členem továrního týmu a řídí speciál 160J. Nasazen je do šesti soutěží, získává druhá místa na Acropolis a Rally Quebec. Na britské RAC Rally končí třetí a v domácím Finsku dojíždí pátý, takže je po konci sezóny celkově čtvrtý. Další rok už Datsuny dost stárnuly a Timo byl až sedmý, vyhrál ale na Novém Zélandu. Díky tomu dostal na další tři sezony oficiální tovární místo a možnost startovat na všech soutěžích. Několik vítězství s Datsunem Violet a Nissanem 240 RS ale odhalilo jeho talent i konkurenci.
A ta nezaváhala, po chladném Finovi skočil Peugeot a pro rok 1985 jej posadil za volant nového modelu 205 T16 E1. Salonen se týmu odvděčil třetími místy na Monte Carlu a ve Švédsku, následně vyhrál v Portugalsku. Bodový náskok na zbytek jezdců mírně zvýšil sedmým místem na Safari a tak jej z čela tabulky nesesadilo ani odstoupení na Korsice. Čtyři vítězství v řadě na Acropolis, Novém Zélandu, Argentině a Finsku a po nich druhé místo v Sanremu mu zajistily mistrovský titul. Na britské RAC mu vůbec nevadilo odstoupení kvůli poruše, protože slavil svůj jediný mistrovský titul.
I v dalším roce zůstal za volantem Peugeotu a hned zostra začal druhým místem v Monte Carlu. Série čtyř odstoupení jej ale připravila o cenné body. Vítězstvím ve Finsku a na Novém Zélandu si vylepšil skóre a končil celkově třetí. Po konci skupiny B jej ale trochu opustilo štěstí, když neodhadl budoucí úspěchy Lancie a upsal se Mazdě. Sice s modelem 323 4WD vyhrál ve Švédsku, třikrát ale musel odstoupit pro poruchu. Největším úspěchem u japonské značky tak bylo druhé místo ve Finsku v roce 1989, i tak ale byla jeho kariéra na sestupu.
Roku 1991 nastoupil k Mitsubishi, kde jejich nový model Galant VR-4 nepůsobil vůbec zle. Sice nestačil na fenomenální Lancii Deltu HF Integrale, ale několik vítězství diamantové značce přinesl. Timo vedle sebe měl i nového spolujezdce Voitta Silandera a toho roku startoval na šesti soutěžích. Nejlépe dokončil britskou rally na čtvrtém místě, v Austrálii byl pátý a v Monte Carlu osmý, ve zbylých soutěžích nedojel. Celkově z toho byla 13. pozice. Další rok už se Timo ze šampionátu stahoval a byl pouze šestý na Monte a pátý v Portugalsku. Dalších deset let pak byl se starty amen, až na Finské rally 2002 obsadil s Peugeotem 206 WRC čtrnácté místo. O rok později přijal pozvání na pražský rallysprint a startoval s Nissanem Almera Kit Car plzeňského týmu ROTO.
Na kontě má tenhle sympatický Fin celkem 95 soutěží v Mistrovství světa, z nichž 11 vyhrál, desetkrát byl druhý, třikrát třetí a celkově slavil vítězství na 256 rychlostních zkouškách. Dnes si na něj málokdo vzpomene, ale titul v Peugeotu 205 mu už nikdo neodpáře. A nějakým způsobem je nám ten tlouštík v brýlích a s cigaretou v puse sympatický.
