Článek
Ferrari 512 S vyrazilo světu dech na ženevském autosalonu v roce 1970 – Ferrari tak dokázalo, že i po krásných modelech 250 GTO nebo 275 GTB stále umí šokovat. A také, pravda, karosárna Pininfarina se chtěla trochu předvést, zejména designér Paolo Martin. Nenechte se ale vysmát, nízké klínovité tvary tehdy nebyly až tak výjimečné, experimentovali s nimi takřka všichni – vznikly tak kreace jako Lancia Siblio, Bertone Stratos HF Zero, Merceces C-111, Dome Zero i BMW E25 Turbo. Vtip je ale v tom, že tuto vizi nikdo nedotáhl do takového extrému jako právě borci z Maranella.
Modulo bylo vlastně takové „UFO V12“, pod futuristickou karoserií se skrývala technika ze závodní 512 S
Nebylo zrovna drobné, na délku mělo čtyři a půl metru a dobré dva metry do šířky, ale bylo neskutečně nízké – přesně 93,5 centimetru. Byť to zní jako protimluv, tak design byl sice radikální, ale zároveň uhlazený. Nebýt délky 4,5 metru a „blatníků“ nad zadními koly, bylo by snad i středově souměrné – prostě přesně jako onen létající talíř. I „dveře“ byly inspirovány leteckým průmyslem, avšak tím pozemským – při nastupování se celý kokpit posouval dopředu jako u akrobatického letadla nebo stíhačky a pak si člověk sedl v podstatě na úroveň země. Volant de facto neměl žádný střed, šlo vlastně jen o kruh upevněný třemi panely a s obrazovkou uprostřed. Navíc byl volant sice vpravo, ale řadicí páka se přesto nacházela po řidičově pravici. Alespoň tohle mělo své reálné opodstatnění…
Stejně jako nás asi i vás zaskočil fakt, že tahle pozemní vesmírná loď používá něco tak obyčejného, jako je řadicí páka. Nebo vlastně převodovku jako takovou. Je to proto, že pod karoserií Modula se vlastně ukrývá závodní Ferrari 512 S. A pro účely vytrvalostních závodů bylo při střídání jezdců praktičtější mít volant napravo, i když uspořádání bylo levostranné. Útroby 512 S obnášely 5,0l V12 o výkonu 550 koní, který vyhlížel nebe skrz 24 kruhových otvorů v krytu motoru. Auto tedy bylo i velmi rychlé. Pardon, vlastně mělo být, máte pravdu.
A to je určitě škoda, protože čísla udávaná výrobcem byla neuvěřitelná – Modulo vážilo muších 900 kg, maximální rychlost tedy údajně činila 350 km/h, přičemž stovkou by jelo už za 3,1 vteřiny. Asi se nebude líbit každému, ale je to velmi zajímavý konstruktérský počin. A kupodivu jej vřele přijala i kritika, dostalo celkem 22 ocenění za design.
Jak správně tušíte, Modulo nikdy nevyrazilo na silnice. Původně bylo černé, pak ale došlo k jeho přelakování na bílo a uložení do muzea Pininfariny, kde se z něj stal pro celé dekády jen statický a dosti nízký monument – až do poměrně nedávné doby, kdy jej v roce 2014 odkoupil americký podnikatel a vášnivý sběratel James Glickenhaus. Ten má v plánu projekt už brzy dotáhnout do plně funkčního a pojízdného stavu.