Zemřel Lee Iacocca, otec Mustangu a zachránce Chrysleru

Když v roce 1984 vyšla jeho autobiografie Lee Iacocca to říká na rovinu, stala se nejprodávanější knihou roku. Jsem ostuda, že jsem si ji objednal až dnes, protože jinak by se mi následující řádky psaly podstatně snadněji. Takhle jsem celé dopoledne strávil tím, abych se o tomhle zajímavém člověku dozvěděl víc než jen to, že začátkem 80. let přesvědčil americký Kongres, aby krachující automobilce Chrysler půjčil 1,5 miliardy dolarů. Opozice se tehdy mohla zbláznit, ale Chrysler to všechno vrátil i s úroky. Jenže to nebyl jediný husarský kousek tohoto šarmantního chlápka s doutníkem v ústech…

Ostatně oficiální prohlášení Fordu hovoří za všechno: „Lee Iacocca se stal legendou ještě za svého života a zanechal nesmazatelnou stopu nejen ve Fordu, ale v celém automobilovém průmyslu.“ A koncern Fiat Chrysler se okamžitě přidal: „Byl jednou z klíčových osobností automobilového průmyslu a jeho způsob myšlení nás vede ještě dnes.“

Chlapec jménem Lido Anthony Iacocca se narodil 15. října 1924 v relativně malém městě v Pensylvánii do rodiny italských imigrantů, kteří zde provozovali malou restauraci. Od malinka ho fascinovala technika, hlavně pak létání, ale kvůli revmatické horečce, kterou měl jako dítě, ho odmítli po střední škole přijmout k armádnímu letectvu, a tak zklamaný, že nemůže pomoci ve válce ve vzduchu, nastoupil na technickou univerzitu. A byl to dobrý žák. Ještě před dokončením studia už pracoval pro Ford a mohl k němu rovnou nastoupit, ale tehdy mu na personálním rovnou řekli, ať jde klidně ještě na postgraduální studium, že má u nich vždy dveře otevřené. A nelhali – v roce 1946 přijel Lido Anthony Iacocca do Detroitu s padesáti dolary v kapse a nastoupil do Fordu jako praktikant. Tehdy už si říkal zkráceně Lee Iacocca, štvalo ho totiž, že v angličtině nikdo neuměl jeho rodné jméno správně vyslovit.

Jenže rychle se ukázalo, že v technice je sice dobrý, ale v marketingu ještě lepší. Učil, jak prodávat nákladní automobily a přišel s geniální myšlenkou začít prodávat auta lidem na splátky. Prodeje rostly.

V šestatřiceti letech se v tehdejší konzervativní společnosti stal vedoucím divize prodejů aut a kamionů a byl to on, kdo si prosadil levné sportovní auto v podobě Fordu Mustang. „Jednoduše jsem poslouchal, co si lidé přejí,“ řekl pak později. „Chtěli levné sportovní auto, a tak jsme vzali techniku z Falconu, zabalili ji do atraktivního kabátu a na zrcátko jsme pověsili cenovku 2 368 dolarů.“ Mustang, představený v roce 1964, se stal okamžitě bestsellerem, založil novou automobilovou třídu, přilákal do showroomů víc než čtyři miliony lidí a za prvních dvanáct měsíců se prodalo 418 812 kusů. Když se v roce 1970 stal prezidentem Fordu, zdálo se, že jeho kariéra bude navěky spojena právě s touto automobilkou. Jenže osud s ním měl jiné plány…

„Když si mě v roce 1978 samotný Henry Ford zavolal a vyhodil mě, bylo to jako kdybych spadl z Mount Everestu,“ napsal Lee Iacocca později ve své knize. „A ano, bylo to osobní, bylo to jen mezi námi dvěma.“ Jenže než stihl začít truchlit, přišli za ním lidé z Chrysleru a nabídli mu místo. Přijal, přestože věděl, jak na tom Chrysler je. Když o rok později povýšil z ředitelské pozice na předsedu představenstva, ohlásil Chrysler rekordní ztrátu – jen za třetí čtvrtletí roku 1979 to bylo 160 milionů dolarů.

Ten rok ve vedení stačil Iacoccovi na to, aby se rozkoukal a začal věci radikálně řešit. V Kongresu si i za cenu osobního ponižování vyhádal půjčku ve výši 1,5 miliardy dolarů, a zachránil tak pracovní místa pro 600 tisíc zaměstnanců. „Chrysler krvácel, ale vedení společnosti pořádně nevědělo, co se děje, natož aby vědělo, co dělat,“ řekl Lee Iacocca, když se ho jednou ptali, jak to tehdy bylo. „Nebylo to o tom něco zachraňovat, ale spíš začít znovu.“ A jako správný šéf začal u sebe… Snížil si plat z 360 tisíc dolarů ročně na pouhý dolar, pustil se do jednání s bankami a zefektivnil práci všech oddělení v automobilce. „Každý v Chrysleru bojoval o stejnou věc. Peníze si dobrovolně snížili členové odborů, vedoucí pracovníci i naši dodavatelé. A taky jsme propustili lidi, kteří nevyráběli auta, ale problémy.“

Chrysler přišel s novými modely a Iacocca se nebál stát se hlavní tváří televizní reklamy. „Jestli si můžete koupit lepší auta, než jsou ta naše, pak to udělejte,“ to byl jeho televizní vzkaz Američanům, kteří v té době začínali řešit, zda zůstat u domácí produkce, nebo si koupit auta z Asie. V polovině roku 1983 zaplatil Chrysler celý svůj dluh, o sedm let dříve, než bylo původně dojednáno. Stalo se to na den přesně pět let poté, co Henry Ford II vyhodil Iacocca z práce. Banky vydělaly na úrocích 404 milionů, 67 milionů získali právníci a víc než 311 milionů dolarů získalo na úrocích ministerstvo financí.

Přestože Iacocca dál pracoval pro Chrysler, neodmítl osobní prosbu prezidenta Ronalda Reagana, který ho v květnu 1982 požádal, zda by se mohl stát ředitelem fondu, který měl získat peníze potřebné k opravě Sochy svobody. „Vzal jsem to nejen z úcty k zemi, která mi dala příležitost, ale taky na počest svých rodičů,“ prohlásil Lee Iacocca v emotivním projevu, když se v roce 1986 slavilo stoleté výročí Sochy svobody, která byla čerstvě po rekonstrukci. O dva roky dříve ale odmítl svoje obdivovatele, když mu nabízeli plnou politickou i finanční podporu v kandidatuře na prezidenta. „Jsem příliš upřímný a rázný, byl bych špatným politikem,“ řekl tehdy Iacocca v jednom z rozhovorů.

Místo toho podepsal smlouvu na další tři roky v čele Chrysleru a dal světu další revoluční auto, tentokrát v podobě minivanů jménem Dodge Caravan a Chrysler Voyager (dříve Plymouth).

Lee Iacocca vždy věřil, že je lepší spolupracovat než jít proti sobě, a byl jedním z prvních, kdo se zasloužil o akvizice v automobilovém průmyslu. Spolupracoval mimo jiné se značkami Mitsubishi, Samsung či Maserati, v roce 1987 koupil American Motors od Renaultu za 1,5 miliardy dolarů a oprášil pověst značky Jeep.

Zálusk měl i na General Motors, ale od toho upustil, aby to jen lakonicky okomentoval: „Nakonec jsem dospěl k závěru, že by bylo snadnější koupit Řecko.“ Místo toho se rozhodl spojit Chrysler se soukromými penězi amerických investorů, což se ale ukázalo jako chybné rozhodnutí a nakonec to Iacoccovi zlomilo i vaz – v roce 1992 z Chrysleru odešel a s firmou se následující čtyři roky soudil, aby vše nakonec skončilo smírem.

Lee Iacocca zemřel ve věku 94 let na zákeřnou Parkinsonovu nemoc. Byl známý jako vizionář a znamenitý obchodník, ale taky jako člověk, který měl dvě tváře. Znala ho celá Amerika, ale ve skutečnosti se nejlépe cítil doma, mimo veřejnost a zájem lidí. I v práci se obklopoval jen nejbližšími spolupracovníky a do jeho kanceláře mohlo chodit jen několik málo vyvolených. Když mu v roce 1983 zemřela žena Mary, tak se sesypal a přestal na několik týdnů úplně vycházet z domu.

Jeho bývalý kolegové a přátelé na něho vzpomínají s respektem, ale přiznávají, že bylo velmi snadné se s ním nepohodnout. Tak jako Henry Ford II, který mu dal příležitost a pak ho vyhodil, tak i Iacocca prosazoval autoritářský styl vedení. Trval na tom, že se nechce zabývat podružnými detaily a vždy se soustředil na celek. Přitom ale byl schopný přijít do výroby, když probíhala montáž takzvaných nultých sérií aut na zkoušení a klidně na nich nařídil změnit barvu, kola nebo výbavu jen proto, že se mu to nelíbilo.

Tak takový byl Lee Iacocca, člověk, který dal světu Ford Mustang i minivany, ale taky měl koule na to, aby si od americké vlády půjčil hromadu peněz, a zachránil tak Chrysler.