Článek
Když na podzim roku 2008 pořadatelé museli na poslední chvíli zrušit Rallye Dakar, měli k tomu dobré důvody. V několika předchozích ročnících došlo v Mauretánii a v Mali k loupežným přepadením, v roce 1998 byly v Mali dokonce přepadeny Tatry řízené Karlem Lopraisem a Bedřichem Sklenovským. Poslední kapkou se stalo přepadení 51 účastníků závodu dvacítkou ozbrojených banditů v lednu 2008. „Byl to tehdy obrovský šok, tolik peněz a úsilí přišlo vniveč,“ řekl Josef Kalina v jednom z rozhovorů. „Dodnes nevím, co tam hrozilo, naopak jsem měl pocit, že se Mauritánie bezpečnostně zlepšuje. Pořadatelé ale závod prostě zrušili, vrátili závodníkům startovné a o rok později ho přesunuli do Jižní Ameriky.“
A tam se Rallye Dakar jezdí dodnes. Z dálkové maratónské rallye, kdysi záležitosti pro opravdové dobrodruhy, se stal prestižní závod na světové úrovni. Společné večery u velkého ohně vystřídala moc peněz. Týmy snílků a bláznů, které si kdysi navzájem nezištně pomáhaly, nahradily povětšinou armády továrních mechaniků a profesionální jezdci. A co je nejhorší, nekonečně dlouhé těžké etapy a jen minimum přejezdů vystřídaly relativně krátké, byť náročné zkoušky. „Pořád je to Dakar. Pořád tam jezdí ti nejlepší. A pořád je to extrémně těžký závod,“ hodnotí Rallye Dakar Aleš Loprais, synovec slavného Karla Lopraise, který si díky devatenácti absolvovaným rallye a šesti vítězstvím vysloužil přezdívku Monsieur Dakar. Karel Loprais osobně by ale nejraději Dakar vrátil do Afriky. „Jsou to dvě různé soutěže,“ brání se srovnání. „Ale přijde mi divné, že se závod pojmenovaný po hlavním městě Senegalu nejede na černém kontinentě.“
Je však bez diskuze, že Rallye Dakar je souboj těch nejlepších. Tovární týmy tady utrácí obrovské peníze, jejich jezdci se nestarají o nic jiného než o řízení, navigátoři mají k sobě pomocníky, kteří jim připravují roadbooky. Zatímco kdysi se posádka v cíli vrhla na svůj stroj a dala ho dohromady, teď jsou auta v rukou mechaniků, kteří pracují jako dobře secvičená armáda. „Je to skvělý závod, nesmírně mě baví a naprosto jsem mu propadl. Rozdíl mezi továrními a soukromými týmy je ale propastný, vždyť většina z nich mění díly preventivně, bez ohledu na to, co stojí,“ říká Martin Prokop, bývalý pilot WRC, který vloni navzdory tomu skončil na senzačním sedmém místě a mezi soukromníky byl první.
„Jel jsem na Dakaru jen dvě etapy a o rok později jsem řídil novinářské auto, ale i já můžu říct, že ta síla peněz je na Rallye Dakar opravdu vidět,“ hodnotí Lukáš Kvapil, který letos jede závod Africa Eco Race poprvé a doufá, že i jeho zásluhou by tady příště mohlo být víc českých a slovenských jezdců a tím i víc jejich fanoušků. „Líbí se mi, že se tady jezdí dlouhé etapy, byť jsou extrémně náročné. Líbí se mi, že se jede spousta ostrých kilometrů a jen málo přejezdů. A líbí se mi i ta pohoda a soudržnost v bivaku.“ Společně s dalšími jezdci, kteří si obě dvě rallye vyzkoušeli, se taky shodují, že je v Africe paradoxně lepší společné zázemí. „Asi je to tím, že v Americe si týmy jedou převážně po svém, kromě mechaniků a řidičů mají i svoje maséry a kuchaře. Tady je všechno pro všechny. A po těžké etapě se snaží pořadatelé závodníkům vyjít vstříc, kromě slušného jídla mě překvapila i teplá voda v Maroku v improvizovaných sprchách.“
Je paradoxní, že závod Africa Eco Race založil několikanásobný vítěz Dakaru Jean-Louis Schlesser, ředitele soutěže mu dělá René Metge, který soutěž rovněž třikrát vyhrál a po tragické smrti Thierry Sabineho taky soutěž tři roky vedl. „Oba Afriku milujeme a myslíme si, že zdejší podmínky jsou opravdu náročné. Je nám blízký duch dálkového závodění a obtížných etap v písku, kde víc než síla peněz rozhoduje umění jezdců a jejich navigátorů,“ řekl Jean-Louis Schlesser hned při prvním briefingu. „Když se v Africe začal Dakar jezdit, to bylo v roce v 1979, nebylo v Africe nijak bezpečno, ale patřilo to k tomu. Dnes je situace o moc lepší, trať vybíráme nejen dle obtížnosti, ale i s ohledem na bezpečnostní situaci. Bivaky máme zabezpečené a hlídané, snažíme se dál udržet duch, který dakarská rallye kdysi měla,“ dodává, když si spolu chvíli povídáme. „Závodníci i všechna doprovodná auta jsou neustále pod GPS a mají i tlačítko SOS, takže jsme schopni jim rychle pomoci v jakékoliv situaci. Všechny tratě závodu máme povolené a snažíme se do Afriky přivést peníze a pomoci jí. Bereme, ale taky dáváme. Díky neustálému online sledování všech účastníků se taky nemůže stát, že by někdo opustil trať, nebo že by překračoval rychlostní limity na veřejných komunikacích, což se původnímu Dakaru občas vytýkalo. Zkrátka se snažíme udělat Africa Eco Race mimořádně atraktivní, ale zároveň bezpečnou pro všechny.“
A taky cenově přijatelnější… Na Rallye Dakar platíte za všechno a za všechny. Tady sice taky, ale výrazně menší částky, takže si zde mohou dovolit startovat i nadšení soukromníci. Kdybyste chtěli startovat v závodě Africa Eco Race na motocyklu, mohlo by vám stačit 35 tisíc eur a měli byste k ruce asistenční dodávku se dvěma mechaniky. Na auto by byla částka dvoj až trojnásobná, konkrétně podle toho, jak moc byste chtěli mít rezervu v náhradních dílech.
Je nasnadě, že obě dvě soutěže mají svoje. Lepší techniku, hlavně mezi auty a kamiony, uvidíte na Rallye Dakar, ale na start Africa Eco Race je zase snazší se postavit. Etapy v Africe jsou extrémně náročné navigačně a delší než v Americe, tam se zase jede vyšší rychlostní průměr. „Přijde mi, že je to jako srovnávat třeba Nascar a Formuli 1,“ řekl Lukáš Kvapil, když jsme si o obou závodech povídali. „Jsou to dva různé světy, každý trochu jiný, přitom mají hodně společného. Jsem za tuhle zkušenost fakt rád.“