Zapomeňte na LeMans, nejtěžší 24hodinovka startuje dnes!

Čtyři hodiny ráno a na louce doutnají ohně. Řeřavé uhlíky žhnou do tmy, monotónní techno se mísí s rockovým nářezem z aparatury jen kousek vedle. Na zemi leží bezvládná lidská těla, pokroucená v podivných pozicích, jako kdyby je zasáhl bojový plyn. Zuří válka.

Tedy především za svodidly a bariérou z pletiva, tam se odehrává opravdu nelítostný souboj. První dvě auta jedou po polovině závodu s odstupem pouhých sedmnácti vteřin a každou chvíli musí dojít k přímému souboji o první místo. Podobné je to ale i v jednotlivých třídách, v tomhle závodě sice jedou tovární auta třídy GT3 řízená profesionálními řidiči, ale taky absolutní hobíci, nicméně nikdo nikomu nic nedaruje. Řev motorů trhá ušní bubínky přihlížejících, kteří ještě nepodlehli té velkolepé párty podél celého okruhu, auta jedou sotva pár metrů od nich. V břiše cítíte tlakové vlny, když se kolem proženou Corvette nebo Bentley, ostrý jekot osmiválců Ferrari vám zase spustí krev z uší. Ta těla na zemi jsou většinou nebožáci, co to přehnali s alkoholem, část z nich ale možná jen podlehla únavě; závod se sice tradičně jede ze soboty na neděli, ale tahle párty pod širým nebem začala už v úterý. Ostatně jako každý rok od roku 1970, když se na Nürburgringu jela vůbec první čtyřiadvacetihodinovka.

Ocitl jsem se tady poprvé v roce 2012, tedy ten samý rok, co jsem viděl prvně na vlastní oči i LeMans, a jedno vám řeknu se stoprocentní jistotou. Čtyřiadvacetihodinovka na Nürburgringu možná není tak slavná jako Le Mans, ani tak velkolepá jako závod na 500 mil v Indianapolis, ani tak luxusní jako F1 v Monaku, ale bizarnější závod na světě neexistuje. Ten ročník, kdy jsem tam byl poprvé, dojela první tři auta v průběhu pouhých jedenácti sekund! Jejich průměrná rychlost byla přes 180 km/h! A za čtyřiadvacet hodin ujela 155 okruhů, tedy 3 921 kilometrů… Další otázky?

Historie vytrvalostního závodění se ale na této jedinečné trati v pohoří Eifel začala psát ještě dřív než v roce 1970. Od roku 1961 se tady jely závody na 12, 24 (v roce 1961 a 1967) 36, 84, a dokonce 96 hodin, tehdy ještě pod názvem Marathon de la Route. A v roce 1953 zde německý autoklub uspořádal první závod na 1 000 kilometrů.

Už tehdy patřil Nürburgring k těm nejtěžším závodním okruhům na světě a dnes jde o jednu z posledních přírodních tratí, kde se ještě pořád závodí. Nulové únikové zóny, mimořádně rychlé pasáže a úzká trať, to vše činí z tohoto podniku nejen extrémně náročnou řidičskou záležitost, ale taky atraktivní podívanou pro všechny přihlížející. Přírodní tribuny lemují trať, mnozí fanoušci jsou zde již týden předem, aby obsadili ta nejlepší místa. Grily, basy piv, stany, nafukovací vířivky, ale taky gauče vytažené do korun stromů, aby byl zajištěn co nejlepší výhled. Je to nejen závod, ale taky velkolepá oslava motorsportu a jeden velký mejdan zároveň.

Závod začíná ve čtyři odpoledne, ale už ve dvě hodiny máte pocit, že polovina lidí je pod parou. V boxech se ladí poslední detaily, nervózní piloti se pokouší soustředit a šéfové týmů napjatě sledují předpověď počasí, protože tady se klidně může stát, že jedna polovina trati se jede na suchu, zatímco druhou skrápí přívalový déšť. Opakovaně se stává, že závod musí být kvůli dešti přerušen, a vloni padaly kroupy.

Abyste mohli do závodu vůbec odstartovat, musíte úspěšně dojet minimálně tři závody série VLN, která se jezdí výlučně na této trati. A pak ještě musíte úspěšně zvládnout kvalifikaci. Všichni jezdci musí mít kromě běžné závodní licence ještě speciální řidičskou licenci přímo pro Nordschleife, protože tady platí některá specifika daná právě charakterem trati, respektive její délkou, a dále tím, jak jsou některá místa úzká, přičemž na dráze se potkávají různě rychlé a silné vozy – od ryzích továrních speciálů třídy GT3 přes střední třídu v podobě aut kategorie GT4 až po cenově dostupné vozy, jako jsou třeba Clio nebo BRZ.

Se závodním týmem Hello Titty Racing jsem tady úspěšně odjel společně se svým parťákem Michalem Vítkem a několika dalšími jezdci hned několik závodů, a přestože jsem si zkusil i vytrvalostní závody 24h series, tak VLN je ještě těžší, je to opravdová válka. Každý, kdo si zdejší trať vyzkoušel při jízdách pro veřejnost, vám bude vyprávět, jak se tady dá předjíždět jen na několika málo místech. Speciálně druhou polovinu trati, kde se jede přes slepé horizonty, bude líčit jako vysloveně vražednou. Ale ničemu z toho nevěřte. V závodě se totiž předjíždí úplně všude a na těch několika málo místech klidně jedou i tři auta vedle sebe. Pravda, ta krajní už mají kola na trávě. Na horizontech se neubírá, všichni jedou naplno bez ohledu na počasí nebo hodinu, v noci jsou časy jen o osm či deset vteřin pomalejší než za dne. A ti nejrychlejší jezdí celou trať něco málo přes osm minut – pro šťouraly hned doplním, že při VLN se jede nejen Severní smyčka, ale taky po nové trati Nürburgringu, kde jsou zároveň i boxy.

Těch dvě stě aut v poli startuje ve třech po sobě jdoucích vlnách a po nějakých osmnácti minutách od startu začnou ti nejrychlejší předjíždět ty nejpomalejší… Vyžaduje to dokonalou souhru všech zúčastněných, tady uděláte chybu jen jednou a vzájemný kontakt může často znamenat konec pro obě strany.

Vzhledem k tomu, že na startu závodu je 230 aut a boxy nového okruhu jsou naprosto standardní velikosti, musí se sem všichni nějak poskládat. Není výjimkou, že v jednom boxu je třeba pět závodních aut, takže mechanici tady mají jen základní náčiní, a třeba náhradní díly, pneumatiky nebo i specifické nářadí si musí donést ze stanů a kamionů, které jsou vyskládané v prostoru za boxy. Bojuje se o každý volný centimetr a klidně se může stát, že se v boxech potkají i dvě konkurenční stáje.

Vzpomínám si na jeden ze závodů VLN, kdy jsme opravovali prasklý chladič. Když jsme se pak chtěli vrátit do závodu, strávili jsme sedm drahocenných minut jen tím, že jsme nemohli vyjet z boxu, protože v jeho první polovině se zrovna opravoval Ford GT a jeho mechanici neměli sebemenší pochopení. Oni totiž bojovali o první příčky, my z poloviny pole jsme pro ně byli jen komparsem.

Zázemí je absolutně nedostačující pro tolik jezdců i mechaniků, ale to při závodě samotném nikdo moc neřeší, bere se to zkrátka tak, že to ke čtyřiadvacetihodinovce na Nordschleife patří. Platí, že čím slavnější tým a lepší auta, tím víc jim pořadatelé vycházejí vstříc. A když máte jen jedno auto, nikdo se tady s vámi moc nemazlí. O to větší je to ale výzva pro mechaniky a lidi ze zázemí... Spí se v sedě, v návěsu nebo i ve stoje, případně někde vzadu v obytném autě; trochu komfortu mají jen vyvolení.

Německý okruh má pro auta a řidiče na délce 21,8 km nachystáno 73 zatáček a převýšení okolo tří set metrů. Říká se, že je to nejtěžší závodní trať na světě a závodní jezdci ji buď milují, nebo nenávidí. Je to výzva pro profesionály i amatéry a je jedno, jestli se jedná o závodní víkend, nebo jízdy pro veřejnost. A automobilky se chlubí nejen rekordními časy, ale taky tady s oblibou testují, protože se říká, že jeden kilometr tady na Ringu je to samé, co čtyři kilometry na běžné trati.

Testování aut bylo přitom účelem Nürburgringu od samotného vzniku okruhu – samozřejmě společně se závoděním. Německo bylo ve 20. letech minulého století v nepříjemné situaci, kdy ostatní země měly moderní závodní okruhy – Itálie Monzu, Velká Británie Brooklands a Spojené státy Indianapolis. V Německu se ale stále závodilo na veřejných silnicích, což byla velmi nebezpečná aktivita – pro jezdce i pro diváky. Zároveň chyběla pořádná testovací trať pro auta i motocykly.

V roce 1925 se tedy rozbíhá výstavba obřího závodního okruhu v pohoří Eifel, když vše financovala německá vláda, která tak v tomto regionu mohla snížit nezaměstnanost. Stavělo se v těžkém terénu, některé části budoucího Nürburgringu byly původně místními komunikacemi, jinde se stavělo uprostřed lesů. S profilem trati si naštěstí nikdo nemusel dělat starosti, prudké stoupání i klesání bylo pro testování aut a motorek ideální a závodní speciály s ním neměly problém. Německé autokluby, sdružené pod ADAC, pak mohly okruh slavnostně otevřít na jaře 1927. Celková délka činila 28 265 metrů, trať se dělila na dlouhou severní smyčku – Nordschleife a kratší jižní smyčku (Südschleife) o délce 7,7 km. První národní závod se zde jel 18. a 19. června 1927 a téhož roku došlo i na dvě mezinárodní Grand Prix – automobilovou a motocyklovou. Obecně se velké závody jezdily na náročné severní smyčce, zatímco na její kratší kolegyni připadaly méně významné akce.

Ale zpátky k čtyřiadvacetihodinovce… Jestli hledáte opravdový řidičský festival, jste na správném místě. Je to nejen strhující podívaná na závodní auta všech druhů a značek, ale taky souboj na ostří nože. Zdejší trať a divoké počasí to jezdcům nijak neusnadňují, tady musíte mít nejen řidičské schopnosti, ale i odvahu. Proto se o čtyřiadvacetihodinovce na této trati mluví jako o nejtěžším závodě na světě. Pořád věřím, že ji jednou pojedu. A teď o víkendu ji budu určitě alespoň sledovat online. Stejně jako vy.