První auto je láska na celý život: Redakce Garáže vzpomíná na svoje vůbec první auta

Na první auto se nezapomíná. Přece jen to byl počátek vlastní svobodné motoristické éry a kolikrát i většinový požírač finančních prostředků. Ale ta radost, když jste si mohli vyjet (teoreticky), kam jste chtěli…

I my zavzpomínali na to, jaké vlastní vozy nás provázely v našich začátcích, proč jsme si je vybrali a jak dopadly.

Když jsem vybíral první auto, cílil jsem se na Fabii první generace, protože pro začátečníka dávala a dodnes dává smysl. Jen svého času byla pro mě Fabia nad finanční možnosti, jelikož olítaný Junior od pochybného inzerenta stál skoro 50 tisíc korun.

Zaměřovač nakonec padl na Astru od Opelu, zaujala jednak designem (ten byl v roce uvedení auta 1998 až nadčasový) a také cenou a výbavou. Pochopitelně jsem neviděl varovné signály jako multibarevný stříbrný lak, křídlo, tunerská kola a xenonové lampy, což mě nakonec stálo (náprava škod) další peníze.

Motor byl pověstný čtyřválec 1,6 litru s kódovým označením X16XEL, který se vyznačoval vysokou spotřebou oleje a odcházejícím EGR ventilem. Oboje jsem samozřejmě vyhrál, stejně jako nefunkční klimatizaci.

Nicméně jako majitel jsem ocenil silnou komunitu Astra G fóra, kde se daly najít tipy na montáž dodatečné výbavy nebo načerpat zkušenosti od ostatních členů. Díky tomu třeba vím, že kousek od Pardubic je reálně nejlepší servis na opely v celé východním křídle země (zdravím, pane Dědiči). A také ten úplně nejhorší v Hradci Králové u jistého pana F…

Astra G však platila za celkem slušné a pro začátečníka vhodné auto. Jde ji doporučit i teď, ovšem některý z mladších ročníků série Classic nebo rovnou nástupce Astru H. A jak moje stříbrná letka (jednou jsem s autem vletěl do pole) dopadla? Udal jsem ji do bazaru a koupil kupé Ford Puma na pneumatikách z roku 1998. Nový majitel moji ex-Astru nedlouho po koupi definitivně zrušil nehodou. Jan Majurník

Když nepočítám Fabii I 1.4 MPI a posléze BMW 325i E30 pochybného původu pořízené za asi dvacet tisíc čistě z mladické rozmařilosti se spolubydlícími z vysokoškolské koleje, abychom se s ním po nocích učili „jezdit bokem“, tak moje první vlastní auto byla „stodvacítka“.

Přesněji BMW 120i E87 s atmosférickým dvoulitrem N46B20, manuální převodovkou a pohonem zadních kol. Koupil jsem ho ojeté v roce 2008 a už si ani nepamatuju, za kolik a kolik přesně mělo najeto. Myslím, že 68 000 km.

Měl jsem to auto moc rád a nebýt protivných závad předních obrysových lampiček, nic s ním nebylo. Také mě štvaly runflaty a nahradil jsem je normálními gumami, na kterých jezdila 120i naprosto skvěle.

A musím říci, že jsem ji nešetřil. Přihlásil jsem se tehdy do Klubu sportovních aut a jezdil snad na všechny tuzemské akce, hlavně na okruhové dny v Mostě a Sosnové. Byl to skvělý řidičský nástroj, ve kterém mě bavilo se učit řídit a zdokonalovat se. Párkrát jsem s ním byl i na Nordschleife, kde jsem se vsadil se Sabine Schmitzovou, že s tou čtyřválcovou botou okruh zajede pod 10 minut. Tvrdila, že to není možné. Nakonec to dala za 9 minut 36 sekund a svou sázku jsem vyhrál.

Asi nejvíc mi dal ale kurz ježdění na sněhu v rakouském Lungau, což považuji za nejlepší autoškolu. Sice moje „stodvacítka“ neměla samosvor (zkoušel jsem tam dát sadu od firmy Quaife, ale hádala se se systémem ESP a ABS), ale aspoň se bylo potřeba naučit pracovat plynem a nebát se poslat auto do zatáčky vyšší rychlostí. Pak už to šlo samo a na mokru a sněhu létal tenhle bavorák bokem jedna radost.

Ale pak jsem se oženil. Přišly jiné starosti a moje tehdejší žena, ačkoli měla řidičák, nechtěla řadit. Takže jsem svoji 120i prodal přes známého a domů místo ní pořídil Fabii II s automatem, což byl také skvělý dělník. Sobě jsem pak pořídil BMW M3 E46 a vydrželo mi až do nedávna, kdy mi jeden zájemce nabídl částku, kterou jsem nemohl odmítnout.

Vlastně bych na 120i asi i zapomněl, nebýt toho, že jsem před časem objížděl na Kladně pravidelně jednu uzavírku a své auto, rozpoznatelné podle samolepky Nürburgringu vzadu, tam viděl stát stále na tom samém místě, postupně zapadané listím, pokryté mechem, ptačím trusem a s prázdnými pneumatikami.

Podařilo se mi kontaktovat majitele, vyzvídat a nakonec se jal své auto zachraňovat od potupné smrti rozebráním kladenskými sběrači kovů. Nechtěl jsem ani věřit, že vůz po oživení boosterem po asi dvouleté odstávce na sídlišti naskočil, a nebýt odreznutých čidel ABS, jel a fungoval.

Protože ho tehdejší majitel chtěl prodat, ujal se ho nakonec servis z Hradce Králové, který mi na mojí současné E90 renovoval celou zadní nápravu. Pokud vím, jezdí po nezbytných opravách „moje“ první stodvacítka dodnes. Dalibor Žák

I když se o auta zajímám od dětství, na svoje vlastní jsem se zmohl až na vysoké škole, po dvacátém roku života. Za peníze, které jsem vydělával dlouho a těžce po různých brigádách, jsem po úmorném hledání (pamatujete si ještě, jak na Argentinské ulici v Praze stál autobazar vedle autobazaru?) nakonec u jednoho chomutovského prodejce koupil ojetý Citroën Saxo.

Tuším, že to byl ročník 1996, a nájezd už si opravdu nepamatuju. Třídveřový maličký hatchback s modrou metalízou mě stál snad 60 tisíc korun. Jestli si vybavuji správně, museli mi na něj i přes rozbití prasátka stejně trochu přispět rodiče. Sice menší částkou, ale bez nich bych peníze dohromady nedal. A já auto prostě potřeboval. Jezdil jsem z Mostu do školy v Plzni a spojení veřejnou dopravou bylo tehdy tragické. Navíc jsem byl zamilovaný do dívky ze Žatce.

Mezi hlavní důvody, proč jsem vybral zrovna francouzského drobka, patřil motor. Pod přední kapotou totiž pracoval poměrně vzácný zážehový čtyřválec o objemu 1 360 kubických centimetrů, který dával 75 koní v 5 500 otáčkách za minutu a 113 Nm točivého momentu při 3 400 Nm. Popasovat se přitom musel s vozítkem těžkým – nebo spíš lehkým – 840 kilogramů!

Moc se s ním nenadřel. Jasně, dnes by mi asi 75koňové Saxo připadalo pomalé, ale tehdy jsem nebyl tak rozmazlený a zkažený jako dnes. Navíc jsem měl dost omezené zkušenosti, když jsem se dostal za volant, šlo buď o Škodu Favorit, nebo Škodu Felicia. Proti nim byl citroën jízdně mnohem dál.

Dokonce i když jsem si ho sám dobrovolně pokazil. Samozřejmě jsem si na něj musel dát nová litá kola, moc krásná byla. Jenže také nesmyslně velká a obutá jen do takových šlupiček.

Saxo na nich vypadalo fakt úžasně, ale také pak odmítalo jezdit rovně. Na každé jen nepatrně nehladké silnici se se mnou neustále pral volant a v kolejích, i mělkých tak, že by v normálním autě ani nebyly cítit, ten můj prcek na vozovce tancoval jako Richard Genzer v legendární skladbě KLO-KLO-KAN. Správně citroën fungoval jen v zimě, kdy jsem obouval zimáky předepsaných rozměrů.

Ale ani snaha auta lámat mi neposedným řízením zápěstí mě neodradila od sportovní jízdy – alespoň jsem si tehdy myslel, že sportovně jezdím. Ve skutečnosti jsem řídil jako typický výlupek dospívající v 90. letech. Rychle, hlučně, stylem brzda-plyn. A bez jakékoli bázně.

Lehoučké Saxo mi tehdy připadalo jako opravdu rychlé a sportovní auto. Motor jen potřeboval otáčky. Hnal jsem ho do nich rád.

A už jsem říkal, že jsem měl i laděný výfuk…? Dnes bych se za jeho zvuk styděl, tehdy jsem si to užíval. Protože je ale Saxo francouzské auto, výfuk mi upadl. Vlastně dvakrát. Jednou jsem přišel o část s tlumičem, podruhé jsem dokonce ztratil celý výfuk i s katalyzátorem. Dodnes si vybavuji, jaká to byla rána a pamatuju si i místo, kde se to stalo. A také tu hanbu, když jsem si tu dlouhou trubku pak nesl domů. Zvlášť když se mi to přihodilo na druhém rande s přítelkyní novou (i tak se mnou zůstala…).

Jinak ale Saxo bylo celkem spolehlivé, i když občas tedy nechtělo startovat. Samozřejmě hlavně ve chvílích, kdy jsem to potřeboval nejméně. Ale nebylo to nic proti problémům s autem, které citroën vystřídalo.

Malý lidový hatchback jsem vyměnil za 8 let staré BMW 320d generace E46. Vyloženě jsem se nechal napálit - krásně vypadající tmavě zelený sedan od německého seriózního „soukromníka“ měl přetočené kilometry, a to opravdu výrazně, a brzy po přihlášení mě začal zlobit – s čímž už nepřestal. Ale to je jiný příběh.

Místo něj mám na vás otázku. Také jste v autě měli rádio s odnímatelným předním panelem, který jste si brali s sebou domů? Stanislav Švarc

Bylo to vlastně docela pozdě, kdy jsem si pořídil svoje první auto. První kilometry jsem totiž absolvoval v rodinné Astře generace F a pak ve dvaceti rovnou skočil do testovacích aut jako začínající redaktůrek Světa motorů. Jasně si vzpomínám na svůj první test, byl to Peugeot 307 CC s titulkem „Poručíme větru, dešti“. Och, jak jsem byl duchaplný!

Vlastní auto jsem tedy nepotřeboval a popravdě ani moc nechtěl, když jsem měl tu neuvěřitelnou možnost zkoušet nejnovější automobilovou produkci. Jenže když pak dlouhodoběji onemocníte a od testovaček jste odstřiženi, najednou vám ta sousedovic desetiletá ojetá Honda Civic šesté generace přijde jako to nejlepší auto na světě.

Už tehdy měl Civic samozřejmě svoje roky, proti tehdy novým kompaktům nižší střední třídy byl až směšně maličký, hlavně nízký. Vzpomínám, když vedle mě na světlech zastavila Octavia druhé generace a připadala mi jak náklaďák.

Točivá šestnáctistovka však byla svým charakterem výjimečná už kolem toho roku 2006. Na plyn jsem se jenom podíval a čtyřválec okamžitě letěl do otáček. Auto bylo lehoučké, zatáčelo snad ještě dřív, než jsem mu dal pokyn volantem. Hodně měkký podvozek mě také začal školit v oboru přenos hmotnosti, kromě ABS jsem se pak mohl spolehnout jen na vlastní, tehdy velmi omezené řidičské schopnosti.

A potom jsem vyrazil se Civicem na jeho poslední technickou. Na STK mi řekli, ať se takového auta nezbavuju, že mi bude sloužit ještě roky. Jenže nesloužilo… Po jedné zvlášť deštivé noci se ukázalo, že střešním oknem do auta zatéká. A Civic začal plesnivět, doslova. Asi by to šlo ještě zachránit, investice však výrazně překračovala hodnotu celého auta.

A tak jsem dal svému prvnímu vozu sbohem. Civic jsem měl rád, vždyť mi pomohl v době, kdy mi bylo dost blbě. Jenže na jeho místo nastoupily opět testovačky. A o pár dalších let ojedinělé zkušenosti se závodní technikou. A tam, přiznám se, jsem citově angažovanější než v případě Hondy Civic šesté generace. O tom ale třeba zase někdy příště. Martin Machala

Je mi jasné, co si myslíte - auto pro holky. Však jsem to slyšel už tisíckrát. Ale mně to bylo jedno, protože tahle roztomilá pudřenka na kolech byla v jádru juniorským sporťákem. Už tak povedený podvozek z Fiesty byl naladěný na ještě trochu víc gripu vpředu a zábavy vzadu, k tomu nádherně točivá sedmnáctistovka od Yamahy spojená s přesnou a rychlou převodovkou, kterou by jí závidělo kdejaké sportovní „báwo“.

Výsledkem byla spousta řidičské zábavy v legálních rychlostech - 125 koní bylo totiž tak akorát na příjemně svižné tempo. Navíc jste je museli dolovat až ve vysokých otáčkách (točila sedm tisíc), což znamenalo intenzivní práci s hliníkovou hlavicí řadicí páky. A to byla fakt radost! Navíc u toho nadšeně vrčela a ječela, takže se jí to určitě líbilo stejně jako mně.

Puma mi otevřela dveře do světa sportovních aut a rychlého řízení - učil jsem se v ní správnou stopu, ždímání motoru i brzdné body, meziplyny i krocení přetáčivých smyků. A samozřejmě jsem s ní také poprvé naboural. Na mokru v zákeřné pravé se mi dost nečekaně rozutíkal zadek, já to tentokrát nechytil a skončil v poli. Naštěstí byl dopad měkký, takže stačilo vyměnit pár drobností a mohlo se drandit vesele dál.

Puma mi i otevřela cestu k novinářské práci - což se jí nakonec stalo osudným. S přívalem testovaček mi na ni už postupně nezbýval žádný čas, takže i když jsem ji stále miloval, poslal jsem ji raději do světa. Bylo to smutné, ale ještě smutnější byl pohled, jak nečinně stojí na parkovišti. Koupil ji ode mě mladý klučina, který se s ní pak učil přesně to, co já. Takže mě hřeje u srdce, že dál plnila svoje poslání. Ford Puma? Auto pro holky… ale i pro kluky, co se chtějí naučit jezdit. Můžu vřele doporučit! Martin Jánský

Opomenu-li krátkou vložku s rodinnou jedničkovou Octavií, byl mým prvním autem za vlastní peníze Volkswagen Golf druhé generace. První a druhé vydání tohoto modelu mě vždy bavilo svým roztomilým kukučem s kulatými světly. Inzeráty jsem tehdy před šesti lety projížděl spíše z dlouhé chvíle, ale když se jeden moc hezký kousek za pětapadesát tisíc vyloupl jen půl hodiny od mého bydliště, vyrazil jsem se podívat.

A o týden později už auto stálo před domem. Byla to solidní výbava GL z počátku devadesátých let, tedy závěru produkce. Pod kapotou pracovala šestnáctistovka s karburátorem o výkonu 53 kW. Žádná střela, ale pro pohodovou jízdu plně dostačující. Kdo by hledal zábavu, musel by jít do plnotučného GTI, to toho času ale byly úplně jiné cenovky.

Golf mě bavil zvenčí i uvnitř. Třeba typickými budíky s vyřádkovanými kontrolkami, zachovalým interiérem včetně původních chromovaných lišt, ale třeba i skvělou manuální převodovkou, se kterou se na poměry normálního auta pracovalo jedna radost. Bylo znát, že vozidlo už si něco odsloužilo, kondice podvozku nebyla úplně stoprocentní a karoserie by také nějakou tu péči zasloužila.

Ambiciózní plány na renovaci však dlouhodobě odsouvala ta snad nejčastější výmluva - nedostatek času. A když jsem pátou sezonu s Golfem dokončil s nájezdem ani ne 30 kilometrů za rok, došlo mi, že je ho pro mě vlastně škoda. Dneska dělá radost jinde, dostal důkladnou motorovou péči a brzy se snad dočká i toho nového kabátku. Budu progres bedlivě sledovat, auťák mám naštěstí pořád na dohled! Stanislav Kolman

Tak to jsme byli my, redaktoři Garáže, a naše první auta. Ale co ta vaše? Co jste vlastnili jako první vůz? Napište nám to do komentářů a jestli s ním máte nějaký zajímavý příběh, nezapomeňte se o něj podělit!