Článek
Ferrari F40. Potřebuje takové auto představit? Nemyslíme si. „Effe Quaranta“, jak říkají Italové, má po světě tolik příznivců, že by jeden musel žít poslední pětatřicet let v jeskyni, aby o ní alespoň neslyšel. A ti z nás, kdo měli její model, plakát nad postelí nebo případně obojí, znají i ty nejpodrobnější zajímavosti a pikantnosti. Jak by také ne, vždyť jde o „Ef-čtyřicítku“!
Ferrari F40 v závodní úpravě dosahovaly výkonu téměř 700 koní. Přitom hmotnost byla jen nějakých 1 050 kilo…
Lepší už to snad ani být nemůže, ledaže by šlo o extrémně vzácnou závodní verzi, což je i tento případ. Jenže se závodním autem se nedá jezdit po silnici. To prostě nejde! Nebo? Dosavadní majitel této závodní F40 udělal několik málo úprav tak, aby bylo možné auto schválit k silničnímu provozu na (japonských) pozemních komunikacích. O „sponzorském daru“ nebo o známostech na úřadech se v inzerátu aukční síně nic nepíše, ale znáte to.
Tenhle vůz je jinak plnokrevná závodní verze Ferrari F40 pro šampionát JGTC, neboli „Japanese Grand Touring Car Championship“. V roce 1988, když bylo auto nové, byl majitelem japonský závodní tým Taisan Japanese Auto Racing, v jehož rudo-červených „válečných barvách“ se v průběhu let vystřídaly vozy jako Nissan Skyline GT-R, Porsche GT2 nebo Porsche 962.
Auto na fotografiích, které je momentálně na prodej v Japonsku, je vyvedeno ve svém starém závodním zbarvení i v závodní specifikaci. To znamená silnější motor, závodní kola Speedline obutá do závodních pneumatik, „mrkací“ světla jsou nahrazena konvenčními kvůli snížení aerodynamického odporu, zadní křídlo je naopak upraveno pro vyšší přítlak a v interiéru jsou závodní sedadla, závodní volant a ochranná klec. Je tu tedy všechno, co v závoďáku nesmí chybět.
Závodní Ferrari F40 se kromě několika málo vizuálních a aerodynamických změn lišila hlavně pod kapotou – dvakrát přeplňovaný osmiválec tu měl větší turba, výkonnější mezichladiče a vylepšené vstřikování
Výkon onoho „silnějšího“ motoru je neveřejným tajemstvím, ovšem třeba u verzí GTE, které se zúčastnily mimo jiné vytrvalostního klání Le Mans, prý výkon sahal až k sedmi stovkám koní. V tomto případě tedy očekávejme velmi podobnou hodnotu.
Závodní F40 většinou připravovala firma Michelotto Automobili a motory F40 v jejich podání mívaly větší turbodmychadla IHI a výkonnější mezichladiče. V kombinaci s vylepšeným vstřikováním Weber-Marelli se tedy zvěsti o více než šestisethlavém stádu koníků pod kapotou dají považovat za reálné.
Ovšem co si budeme povídat, výkon je v tomto případě irelevantní. Tohle je F40. Závodní F40, se kterou se dá jezdit i po veřejných silnicích. Navíc má skvěle dochovanou (a poměrně úspěšnou) závodní historii – vůz totiž několik ze svých závodů také vyhrál. Například ten na japonském okruhu Mine, kdy jej na první místě dovezla posádka Oscar Larrauri a Tetsuya Ota.
Vůz se pyšní nájezdem pouhých 13 854 kilometrů, takže je sotva zajetý. Navíc má kromě ojedinělosti a závodní historie výhodu prakticky původního stavu, investiční potenciál je tedy téměř zaručen.
Má tohle vůbec nějakou chybu? Jedna by se možná našla – aukční síň BH Auctions zdrženlivě nezveřejňuje hodnotu vozu, ba dokonce ani odhadovanou částku. Takže popravdě ani nevíme, kolik prasátek musíme rozbít. Umí tady někdo japonsky?