Článek
Miura. Když se její první prototyp pod označením P400 poprvé představil na autosalonu v Ženevě v roce 1966, způsobilo to pořádný poprask. To auto se nepodobalo ničemu z tehdejší automobilové produkce – dokonce ani tehdejším Ferrari.
Miuru navrhoval věhlasný designér Marcelo Gandini. Tehdy mu bylo pouze 27 let, tak je poměrně pochopitelné, že boční silueta vozu byla inspirována krásnou ženou ležící na pláži
Miura sice nebyla úplně prvním vozem s motorem uprostřed, šlo však o první sériově vyráběný sportovní vůz s touto koncepcí a zasloužila se tak o revoluci mezi supersporty – mnozí ji dokonce považují za ten úplně první.
Dalším prvkem, kterým Miura šokovala automobilový svět, byl její design. Byla ladná a jednoduchá, přesto byl na první pohled patrný její potenciál. Tehdy teprve 27letý designér Marcelo Gandini se údajně nechal z hlediska designu inspirovat ženským tělem – boční silueta Lamborghini Miura koneckonců připomíná krásnou ženu ležící na pláži. Možná proto její design zraje jako víno.
Poslední sériově vyráběnou iterací Miury byla verze SV, tedy „Super Veloce“. Oproti už tak vynikající základní verzi přineslo SV mnoho vylepšení – tužší šasi, vylepšené zadní zavěšení a širší zadní kola pro lepší přilnavost na zadní poháněné a zároveň zatížené zadní nápravě. Oproti verzi S mělo SV navíc vyšší výkon, tedy 385 koní oproti 350 předchozí verze. S a SV se původně měly vyrábět paralelně, ale o SV byl okamžitě takový zájem, že de facto nemělo smysl dále nabízet Miuru S.
Motor tohoto konkrétního vozu byl svým způsobem experimentální – byl vůbec prvním motorem Miury SV, který podstupoval testy nesmlouvavých arbitrů z americké agentury pro ochranu životního prostředí EPA. Po deseti dnech úprav a dolaďování se však zadařilo. Není divu, že se motoru přezdívalo „sperimentale“
Přirozeně došlo i na pár vizuálních rozdílů, na první pohled je však většinou rozeznají (kromě odlišného označení) jen opravdoví fajnšmekři. Pozadí, tedy pardon, zadní blatníky, byly svalnatější, aby se do nich vešla větší kola, zadní svítilny navíc byly zcela jiné. Z přední části zmizely typické „řasy“ obklopující přední světla u Miury S. Miura tak dozrála k dokonalosti – byla zcela prostá zbytečností a právem se řadí mezi nejkrásnější auta světa.
Náš dnešní exemplář, šasi číslo 4884, patří mezi k těm nejvzácnějších ze vzácných – jednak jde o jeden z pouhých jednadvaceti typů Miura SV homologovaných pro americký trh, jednak jde ve skutečnosti dokonce o úplně první Miuru ve verzi SV, která tuto homologaci získala.
Zajímavé je, že šasi 4884 se i po letech může stále pochlubit svým původním motorem, který byl Albertem Pedrettim, svého času automobilkou pověřeným importérem pro stát New York, nazýván jako experimentální, neboli italsky „sperimentale“.
Byl to právě Alberto Pedretti, který pomáhal přímo v továrně Lamborghini s úpravami motoru pro americký trh, a který pomohl navrhnout takzvanou „vzduchovou pumpu“ pro požadovaný odvod škodlivých výfukových plynů. Důvodem byl fakt, že americká asociace na ochranu životního prostředí EPA měla velmi specifické požadavky pro přihlášení vozů, zejména těch z opačné strany velké louže.
Vůz je ve fantastickém stavu zevnitř i zvenku, a jde tedy o skvělý stroj času. Zajímavé je, že si šasi 4884 i po letech zachovalo svůj slavný „experimentální“ motor. Vůz nedávno prošel renovací v hodnotě 170 tisíc eur
V rukou Pedrettiho vůz prodělal závěrečné testování a drobné úpravy ve spolupráci s americkými úřady – trvalo to celých deset dní, než byl vůz 4884 a zejména onen „experimentální“ motor schválen k provozu. Vůz si pak užil svých pět minut slávy na autosalonu v Bostonu v roce 1971.
Prvním koncovým majitelem vozu se stal jistý Jack Robinson z Kansasu, který se údajně nebál pravidelně „vyhnat pavouky z motoru“, a dokonce s touto Miurou SV vyzkoušel její plný potenciál na slavných solných pláních v Bonneville, které jsou známé rychlostními rekordy.
V roce 1977 Miuru koupil jistý Dr. Alan Brown – tehdy měl vůz najeto 12 275 mil a krátce po koupi byl tento pan Brown korespondenčně v kontaktu s automobilkou pro vzájemné potvrzení, že šasi 4884 je jednak stále pojízdné a daří se mu dobře, a jednak že jde opravdu a zcela nepochybně o úplně první Miuru SV, která byla homologována pro americký trh. Ve službách pana Browna vůz zůstal až do jeho smrti v roce 2005, tedy téměř 30 let!
Exemplář s číslem šasi 4884 si užil i nějakou tu popularitu – v roce 1971 sloužil jako předváděcí vůz na bostonském autosalonu, v roce 2007 a 2008 byl zveřejněn ve významných automobilových publikacích
Poté vůz koupil nadšenec a odborník přes Miury Joe Sackey. V tomto období vůz figuroval v knize Lamborghini Miura Bible z roku 2008 nebo ve speciálním vydání časopisu Classic and Sports Car v roce 2007.
Když nepočítáme amerického importéra Lamborghini, tak čtvrtý a taky současný majitel vůz koupil v roce 2015 a od té doby mu dopřál řádnou péči – například renovaci u německých odborníků Lambowerkstatt, která sama o sobě vyšla na 170 tisíc eur, tedy 4,25 milionu korun.
Vůz je v naprosto dokonalém stavu zevnitř i zvenku. Po mechanické stránce má nová ložiska klikové hřídele, nové rozvody, karburátory, alternátor, olejové čerpadlo a vodní pumpu. Převodovka dostala novou spojku, synchrony a uložení. Po kosmetické stránce došlo na čištění suchým ledem, přelakování, nanesení ochrany laku a renovaci kol.
Vůz je tedy bez jediné chyby a vzhledem k jeho jedinečnosti se jedná také také o velmi lákavou příležitost pro sběratele. Aukční síň odhaduje cenu na aukci v Monaku na 2,2 až 2,6 milionu eur – prozatím nejdražší Miura se prodala za 2,5 milionu eur, takže pokud šasi 4884 dosáhne nebo překoná horní hranici, půjde o nový aukční rekord pro Miuru SV.