Článek
Jaguar si vybojoval renomé a tradici už v padesátých letech minulého století – tehdy opanoval slavný vytrvalostní závod Le Mans a dal světu pár zajímavých vynálezů. Na vítěznou vlnu se poté Britům podařilo navázat až na konci let osmdesátých, kdy po letech konečně narušili šňůru Němcům s jejich ikonickým a do té doby dlouho neporazitelným Porsche 962.
Pod elegantní karoserií se ukrývá ryzí závoďák – v devadesátých letech bylo jen málo aut, která s XJR-15 udržela krok
Na úspěchu Jaguaru měl tehdy lví podíl starý mazák Tom Walkinshaw, ostřílený závodní jezdec a šampion Evropského seriálu cestovních vozů z roku 1984, kde jezdil s Jaguarem XJS. Jaguar oslovil Walkinshawa a jeho závodní tým TWR (Tom Walkinshaw Racing) s nabídkou spolupráce. Výsledkem bylo vítězství v Le Mans v letech 1988 a 1990, k tomu zároveň Jaguar přihodil i celková vítězství ve vytrvalostním Světovém šampionátu sportovních vozů z let 1987, 1988 a 1991.
Vědom si faktu, že éra sportovních vozů míří ke svému vrcholu (ve skutečnosti na něm už byla), zasadil se Walkinshaw o výrobu zcela exkluzivního a exotického supersportovního vozu s urozeným závodním rodokmenem z Británie, který technicky přímo vycházel ze soutěžního speciálu. Lidé z divize JaguarSport a z týmu TWR dali hlavy dohromady, a na konci roku 1990 byl poprvé představen překvapivě pohledný (na závodní auto) Jaguar XJR-15, přímo vycházející z úspěšných typů XJR-9 a XJR-12, avšak mírně upraven pro větší „uživatelskou přívětivost“.
No, přívětivost… jak se to vezme. Ve skutečnosti jen technici přes závodní šasi (včetně 6,0l V12) namontovali karbonovou karoserii, místo odhlučnění jste dostali sluchátka (opravdu, nekecáme) a na klimatizaci zapomeňte.
O komfortu jste si mohli nechat jen zdát, musel vám stačit závodní volant, pětistupňový manuál a tři pedály. Rádio? To bylo kvalitní, to je pravda – ale hrálo jen singl Šest litrů od kapely V12. Místo odhlučnění byla součástí výbavy sluchátka
I přes hrubé srdce poctivého závodního stroje dostal vůz překvapivě uhlazenou karoserii, kterou nakreslil Peter Stevens – tedy chlapík, který stojí třeba za slavným McLarenem F1. XJR-15 byla velmi napřed, neboť karbon a kompozitní materiály byly tehdy u „silničního“ auta stále velmi ojedinělé. Zavěšení bylo kompletně převzato ze závodní XJR-9, auto krotily v rozletu okruhově orientované brzdy od AP Racing. A nepochybně bylo co krotit!
Relativně kompaktní sporťák o hmotnosti kolem jedné tuny totiž poháněl impozantní 6,0l atmosférický dvanáctiválec, který v silniční variantě (údajně) dával 450 koní. Proslýchá se však, že to mohlo být klidně i o padesát koní víc – v řeči čísel to dává poměr výkonu a hmotnosti 500 koní na tunu, čímž se o téměř 15 let později chlubilo třeba Bugatti Veyron.
Vyššímu výkonu než udávaných 450 koní by nasvědčovaly i díly pod kapotou, neboť motor byl opatřen kovanou klikovou hřídelí, písty z kovaného hliníku a palivový systém poskytla renomovaná firma Zytec. Maximální rychlost 345 km/h tedy nebyla žádným problémem.
Vzhledem ke špičkovým výkonům a použití „kosmických“ materiálů není divu, že vůz (tehdy) stál okolo jednoho milionu dolarů, což by dnes vycházelo zhruba na dvojnásobek. Tento konkrétní kus má najeto pouze 1 362 mil (asi 2 200 km) a jde o jeden ze sedmadvaceti vozů v „silniční“ specifikaci, má tedy dokonce klasický manuální pětikvalt.
Dle dochovaných dokumentů vůz strávil velkou část života v Japonsku, než se v roce 2017 opět vrátil domů do Británie, když jej koupil jeho dosavadní majitel. Ten si za vůz ve vynikajícím stavu řekl 1,45 milionu liber, tedy 42 milionů korun. Prodej vozu je čistě soukromá záležitost, není tedy součástí žádné aukce, a je k vidění pouze u majitele v britském Orpingtonu.