Článek
Na období třílitrových atmosférických desetiválců ve Formuli 1 pamětníci dodnes vzpomínají jako na jednu z nejepičtějších epoch této odnože motorsportu – možná dokonce úplně nejepičtější.
V roce 1998 měl Schumacher konečně konkurenceschopné auto, hvězda Miky Häkkinena však zářila. Výsledkem byly úchvatné závodní souboje obou jezdců – o vítězi se pak rozhodlo až v posledním závodě
Na tomto období bylo krásné to, že i když jste se dívali doma u televize, připadali jste si díky řvoucím motorům, jako kdybyste byli přímo u toho. Jinými slovy, pokud vám někdo na ulici prošel pod okny, bylo mu hned jasné, že se doma díváte na „Formule“. A pokud jste byli při nedělním závodě přítomni přímo na okruhu, museli jste si v pondělí zajít na ušní.
Jedním z typických znaků této éry byly líté souboje mezi dvěma velikány té doby, stájemi McLaren a Ferrari. Na jedné straně byl vyrovnaný a pečlivý Fin, na druhé straně chirurgicky přesný a občas nevybíravý Němec. Ti dva byli v přímém srovnání jako oheň a voda, ale nikdo si bez nich tehdy nedokázal královnu motorsportu představit.
Tehdy to málokdo věděl, ale Häkkinen byl v roce 1998 se svým McLarenem MP4-13 na vrcholu sil – šlo o poslední rok, kdy se stáji podařilo vyhrát Poháru konstruktérů i mistrovský titul jezdců. Rok poté se Häkkinenovi podařil ještě jeden mistrovský titul, ale konstruktérský titul bralo Schumacherovo Ferrari.
Tehdejší monoposty tehdy měly minimum elektronických pomocníků, nebylo tedy výjimkou, že se monopostům tu a tam „utrhnul zadek“
Hladového Schumachera naproti tomu jeho vrchol teprve čekal. Od roku 1996, kdy k Ferrari nastoupil, se monopost se vzpínajícím se hřebcem neustále zlepšoval, avšak štěstí Schumimu příliš nepřálo – důkladný Häkkinen navíc nic neponechal náhodě.
V řeči statistik to vypadalo takto – Häkkinen sezonu výborně začal, přičemž bral vítězství v prvních dvou závodech, v Austrálii a v Brazílii. V Argentině pak pro změnu vystrčil růžky Schumacher, ovšem pak přišla studená sprcha, neboť následující tři závody vyhráli jezdci McLarenu – v San Marinu (Coulthard), ve Španělsku (Häkkinen) a v Monaku (Häkkinen).
Häkkinen začal velmi dobře, a tak měl Schumacher co dohánět. Po vítězství v Kanadě, Francii a v Brazílii se mu podařilo na Fina vyvinutou potřebný tlak
V Kanadě, ve Francii a v Brazílii však Schumacher zvítězil, a začal tak Häkkinena dotahovat. V Rakousku a, co bylo zcela tristní, dokonce i v Schumiho domácí VC Německa v Hokenheimu bral vítězství Häkkinen. V Maďarsku pak vyhrál Schumacher.
Všimněte si, přátelé, že ve všech těchto závodech vítězili jezdci Ferrari nebo McLarenu – s výjimkou deštěm promáčené Velké ceny Belgie plné karambolů, kde vyhrál Damon Hill na Jordanu. Jenže po Belgii se jelo v italské Monze a Schumacher oddané Tifosi, skalní fanoušky stáje Ferrari, nezklamal. Rozhodnout tedy měly zbývající dva závody sezony – Velká cena Lucemburska, která se jela na Nürburgringu, a Velká cena Japonska, která se tradičně jela v děsivě rychlé Suzuce.
Schumacher věděl, že v Itálii před „domácím“ publikem musí vyhrát. Tifosi, skalní fanoušky italské stáje Ferrari, tehdy nezklamal
Co však čert, tedy pardon, Schumacher, nechtěl, ten zlotřilec Häkkinen po přímém a férovém souboji vyhrál i na Nürburgringu. Šance však nebyly ztraceny, a tak se o finálním verdiktu Mistra světa rozhodlo skutečně až v posledním závodě.
Čísla však zněla jasně – Schumacher bezpodmínečně musí vyhrát, Häkkinen naproti tomu musel dojet nejlépe třetí, aby měl méně bodů než Schumacher. Druhé místo by způsobilo remízu, čímž by titul bral vzhledem k většímu počtu vítězství Fin.
Rozhodl až úplně poslední závod sezony, kdy po přímém souboji bral rozhodující výhru Häkkinen. Schumimu se nepodařil start, a tak musel hodně tlačit na pilu – možná i proto jej nakonec zradila pneumatika a musel tedy úplně odstoupit ze závodu
Naděje byly pro Němce velké – Schumi dokonce získal první místo na startu. Start se mu však nepovedl a Häkkinen šel do čela. Schumi potom Fina stíhal, seč mu síly stačily, jen několik kol před koncem jej však zradila pneumatika a musel odstoupit. Mistrem světa se tedy s počtem rovných 100 bodů stal Häkkinen.
Tento pomyslný návrat v čase nám připomíná jedno – na rozdíl od dnešní F1 nebylo vzácností, že se konečný výsledek sezony rozhodl až v posledním závodě, což dělalo tuto éru nesmírně napínavou, byť šlo o rivalitu převážně dvou, nanejvýš tří nejlepších týmů.
Díky Schumiho buldočí povaze a fantastickému 3,0 desetiválci o výkonu 805 koní, který točil až 17 tisíc otáček za minutu, šlo o naprosto skvělou podívanou – jak po stránce vizuální, tak i zvukové. Jak už to ale ve sportu chodí, vítězem se mohl stát jen jeden. Monopost Ferrari F300 z roku 1998 je momentálně na prodej za kupodivu pevnou cenu 4,9 milionu dolarů, tedy 113 milionů našich peněz.
Kdo by se pak chtěl ohlédnout za kariérou Miky Häkkinena, jediného muže, kterého se velký Schumi bál, račte si dojít pro kávu a klikněte zde.