1 ze 4 na světě: Vzácné Ferrari 340 MM z roku 1953 jde do dražby za miliony eur

Ferrari 340 MM Spider Vignale. Ve své době jeden z nejvýkonnějších sportovních vozů díky dvanáctiválcovému motoru o fantastickému výkonu okolo 300 koní. Dnes patří k vyhledávaným oldtimerům díky své jedinečnosti a závodní historii – ta nevyvrcholila ničím menším než vítězstvím ve Světovém šampionátu sportovních vozů.

Když se po druhé světové válce opět začaly jezdit podniky takzvané Velké ceny před inaugurační sezonou v roce 1950 – nultý ročník se v roce 1949 jel i u nás na starém Masarykově okruhu – konkurence vyrukovala na urozené atmosférické dvanáctiválce Ferrari s kompaktnějšími a překvapivě výkonnými menšími motory, přeplňovanými kompresory.

Tehdy byl vrchním motorářem u Ferrari slavný Gioacchino Colombo, který byl nakloněn tomuto novému trendu. Enzo Ferrari však viděl zásadní problém ve větší náročnosti údržby, což ve vytrvalostních závodech potenciálně představovalo riziko. Výsledkem bylo, že Ferrari najalo nového inženýra pro vývoj motorů, nadějného Aurelia Lamprediho.

Právě s Lampredim si Ferrari „padl do noty“, Lampredi přišel s řešením, jak zvýšit výkon motoru bez použití kompresoru, přirozeně navýšením zdvihového objemu. Ten byl z počátku 3,3 litru, kvůli čemuž musel být zhotoven úplně nový, delší a užší blok – motor později slavil obrovský úspěch.

3,3l dvanáctiválec Lampredi byl poprvé nasazen do závodu na Mille Miglia v roce 1950, kdy poháněl typ 275 S. Oba nasazené vozy si vedly výborně, než musely odstoupit pro závadu – neselhal však motor, nýbrž převodovka. Na prvních dvou místech v tehdejším ročníku se paradoxně umístily oba zbylé tovární typy 195 S poháněné starým motorem Colombo…

Colombo, tou dobou už jako inženýr u Alfy Romeo, se však nesmál dlouho. Už na pařížském autosalonu v říjnu 1950 Scuderia představila modernizovanou verzi motoru Lampredi o objemu 4,1 litru, která si našla cestu do typu 340 America – a právě ten bral vítězství v následujícím ročníku slavného „Tisícimílového závodu“.

Agregát krmily dvoukomorové karburátory Weber, které spolupracovaly se zapalováním Magneti Marelli, díky čemuž motor vyvinul na svou dobu úctyhodných 280 koní.

Typ 340 America potvrdil svou konkurenceschopnost také v zámořské sérii SCCA, kýžený triumf v Le Mans se však italské stáji i nadále vyhýbal. Po fantastickém, avšak těsném vítězství na Mille Miglia v roce 1952 s Ferrari 250 S (s náskokem pouhých 5 minut na Mercedes 300 SL) se v Maranellu museli pojistit, že příští rok vítězství obhájí.

A právě v roce 1953 se zrodil typ 340 MM, který oproti předchůdci 340 America prodělal celou řadu změn. Rozvor se prodloužil z 2,42 metru na rovných 2,5 metru, vůz dostal širší kola, konkrétně 6palcová vpředu a 7palcová vzadu (oproti 5,5 a 6palcovým u předchůdce).

Z mechanických změn Lampredi přešel na lehčí ojnice a rovnou čtyřkomorové karburátory. Původní rozdělovače potom byly nahrazeny dynamem, což v kombinaci s vylepšenou kompresí a odstraněním tlumiče výfuku pomohlo z motoru vykřesat dalších zhruba 30 koní výkonu oproti typu 340 America. 340 MM mělo také větší 177litrovou nádrž oproti předchozí 140litrové.

Vzniklo všeho všudy deset vozů, přičemž sedm z nich zůstalo ve vlastnictví Scuderie Ferrari, zbytek si rozebrali soukromníci. Typ 340 MM v roce 1953 vyhrál Mille Miglia, 24 hodin Spa, 1000 km Nürburgringu nebo Giro di Sicilia plus přidal několik vítězství z menších podniků, jako byl třeba Silverstone, Montléry nebo Senigallia. Scuderia Ferrari se tak stala jasným vítězem Šampionátu sportovních vozů pro rok 1953.

Ve svých začátcích mělo Ferrari typický systém odlišení pro závodní plnokrevníky na straně jedné a civilní vozy, případně vozy GT, na straně druhé. Závodní stroje vždy nesly sudá označení šasi, lichá označení patřila civilnějším vozům.

Vozy se sudým označením, které se zapisovaly do historie vítězstvími na slavných tratích, tedy byly a dodnes jsou podstatně vzácnější – z tohoto období jich vzniklo zhruba 480 oproti 8 tisícům civilních vozů. Právě k těm prvním patří i šasi 0350 AM, které vidíte na fotografiích.

Šasi 0350 AM je poslední kus z deseti vyrobených 340 MM a jedním z pouhých čtyř dochovaných verzí Spider od karosárny Vignale – navíc jde o prakticky identické dvojče vítězného vozu z Mille Miglia 1953.

Prvním majitelem vozu byl vážený americký klient Ferrari Sterling Edwards. Šlo o zámožného kalifornského podnikatele a velkého fanouška rychlých kol, který ve volných chvílích také profesionálně závodil, byl rovněž zakládajícím členem svého času slavných soutěžních klání v Pebble Beach.

Navzdory americké národnosti byl značně ovlivněn evropskou automobilovou produkcí, a tak se rozhodl pro to nejlepší, co se tehdy Evropě vyrábělo. V září 1953 si byl vůz osobně vyzvednout v Itálii se svojí ženou krátce po svatbě, a tato cesta byla brána za jakousi formu líbánek.

Na líbánkách Edwards provedl Ferrari 340 MM zkouškou ohněm, neboť se vydal po trase velmi podobné té, po které se tehdy jezdil závod Mille Miglia, navíc jej stihla pořádná průtrž mračen. Po úspěšném „testování“ nechal vůz přepravit zpět do San Francisca a hned poté s vozem začal závodit v sérii SCCA na západním pobřeží USA.

Vůz Edwardsovi dělal od začátku velkou radost – vyhráli společně hned svůj první závod na vojenské základně ve městě Reno v Nevadě v říjnu 1953. Další vítězství přišlo v Palm Springs v únoru 1954 a také v každoročním klání v Pebble Beach, kde byl jedním z pořadatelů.

Právě v posledním jmenovaném podniku slavně porazil celou řadu domácích osmiválců, přičemž stanovil rekord trati, který za éru podniku „Del Monte Trophy“ konaného mezi lety 1947 a 1955 nebyl nikdy překonán.

Poslední závodní rok s původním majitelem byl rok 1954, přičemž se stále drželi na špici – na trati Golden Gate Park brali druhé místo, potom přišlo vítězství v Seattlu a třetí místo na letecké základně March v Kalifornii, kdy první dvě místa brala shodou okolností dvě různá Ferrari, konkrétně dva vozy 375 MM s motorem 4,5 litru.

V roce 1955 od Edwardse vůz koupil jiný závodník, Jim Pauley, který upravil chlazení dodatečnými otvory v kapotě, načež vůz prodal svého času známému závodníkovi se sídlem v Hollywoodu – tím nebyl nikdo jiný než Ernie McAfee.

Poté vůz v roce 1958 koupil americký herec indického původu Sabu Dastagir, který se proslavil snímky jako Miláček slonů, Zloděj z Bagdádu nebo Kniha džunglí. Po předčasné smrti herce v roce 1963 už vůz střídal majitele poměrně často. Na přelomu 70. a 80. let bylo zaceleno provizorní větrání v kapotě, na konci 80. let se pak vůz dočkal kompletní renovace karoserie u profíků od DK Engineering.

Další patřičnou péči vůz dostal až od současného majitele, který vůz koupil v roce 2012 a o rok později jej nechal přelakovat na klasickou barvu Rosso Corsa. Vůz patří k tomu nejcennějšímu, co kdy vyjelo z bran maranellské továrny a díky svým úspěchům v seriálů Sportovních vozů pomohl postavit základy tradice, ze které automobilka těží dodnes.

Ferrari 340 MM s číslem šasi 0350 AM díky pokrokovým technologiím disponovalo na svou dobu skvělým výkonem přes 300 koní a bylo schopno rychlosti circa 250 km/h. Dle aukční síně by měl vůz na aukci v Monaku změnit majitele za částku 6 až 8 milionů eur, tedy 147 až 196 milionů korun.