Jízda se všemi asistenčními systémy v režimu zapnuto na vlastní kůži. Jeden jsem musel fakt vypnout

Předem upozorňuji, že pokud z některých formulací ucítíte žluč a předpojatost, pak ucítíte správně. Slibuju, že se budu strašně snažit, ostatně ta reportážní cesta zas tak špatně nedopadla, pokud bych měl výsledek testu hned na začátku prozradit. Ale - drtivá většina asistenčních systémů je pro mě největší nešvar moderních aut, kvůli němuž se stále častěji a hlavně raději vracím k vozům starším. Tyhle „bezpečnostní pomůcky“ jsou pro mě daleko větší zlo než všechny tablety a dotykové ovládání všeho, což je samo o sobě také síla.

To jsem si ale hezky odplivl, co říkáte? Nerudného dědka ze mě, prosím, ještě úplně nedělejte, se svými zbytky soudnosti jsem ochotný připustit, že spoustě (bohužel bych řekl, že většině) „řidičů“, kteří se za volantem věnují všemu, jen ne řízení, mohou být tyto asistenční systémy nápomocny. A v konečném důsledku i mně, když třeba za mnou na zničehonic zpomalené dálnici auto s „řidičem“ dobrzdí jen díky asistenci.

A ano, už i mezi svými kolegy-novináři, jsem narazil na mladší ročníky, které přítomnost těchto systémů nejen vítají, ale také je využívají. Zrovna motoristické novináře jsem považoval bez rozdílu za nadšené řidiče, co asistenty kompletně a vždy vypínají. Opět jsem se mýlil.

Dovedu tedy uznat, že pro někoho mohou být tyto bezpečnostní pomůcky užitečné, děs mě ale bere tehdy, když pípají, sahají do řízení a vůbec se aktivují v době, kdy to po nich nejenže nikdo nechce, ale jejich činnost je až nebezpečná. Když budu mluvit o svých už letitých zkušenostech s těmito systémy, pomohly mi jednou (a to si ještě nejsem jistý, jestli jsem brzdil první já, nebo asistent), ale mohl bych napsat knihu o tom, do kolika nebezpečných situací mě dostaly.

Začnu těmi „jen“ infarktovými, kdy se nic nebezpečného vlastně nestalo, jenom jsem málem umřel na leknutí. Podzemní parkoviště, všude samý sloup, jedete opatrně, prakticky krokem, aut kolem naštěstí pomálu a najednou na fleku stojíte. A s bušícím srdcem koukáte, co jste kde proboha přehlédli. No, nic… to jenom asistent něco mezi nebem a zemí vyplašilo. Do kategorie již poměrně nebezpečných situací spadají tyto tvrdé brzdy zničehonic v provozu – třeba když chcete a potřebujete jet, software však vyhodnotí, že to auto v dálce, a navíc jiném pruhu, který se toho vašeho vůbec netýká, je bezprostředním ohrožením vašeho bytí, a prostě vám to zadupne. Jednou jsem takto se zablokovanými koly zastavil ještě před hranicí křižovatky, kdy jsem sám stál na brzdě a před předností v jízdě plynule a aktivně zpomaloval. Tehdy jet někdo za mnou…

Nebo jiná příhoda. Ta byla nejvypečenější. Zničehonic – tohle se mým vyprávěním vine jako červená nit - vůz vyhodnotil, že jsem za volantem zkolaboval, oznámil nouzové zastavení, rozblikal se a sunul se do odstavného pruhu. Zajímalo by mě, co si asi myslel chudák kamioňák za mnou. Nepomáhalo nic, šlapal jsem na brzdu, plyn, auto jsem však k poslušnosti přimět nedokázal, evidentně si myslelo, že v posmrtných křečích vykonávám nevědomé pohyby. Pak mě napadlo deaktivovat blikače, čímž jsem konečně převzal vládu nad vozidlem. To byl totiž podle všeho natolik vědomý úkon, že bych jej v bezvědomí zvládnout nedokázal.

A pak takové drobnosti jako škubnutí za volant po předjížděcím manévru, kdy je vozidlo již bezpečně v dáli za vámi, vy se chcete poslušně vrátit do pruhu, ovšem bdělý asistent se vás snaží přeprat a zpět nechce pustit. Protože to auto padesát metrů za vámi je nebezpečně blízko!

Vše výše popsané se navíc v různých automobilech stalo vždy poté, co jsem vše možné povypínal nebo nastavil na nejméně citlivý režim. Jenže evidentně to nestačí. A když systém vyhodnotí situaci jako potenciálně rizikovou, zkrátka zasáhne.

Vidíte, ještě jedna hezká příhoda a pak už se vrhnu na reportážní test našeho dlouhodobého éčka. To jsem jednou takhle jel dvacet minut po dálnici s otravně a velice hlasitě pípajícím autem. Soustavně pípajícím, podotýkám. To totiž asistent bdělosti usoudil, že jsem po patnácti minutách jízdy zralý na pauzu a takto nevybíravě mě k zastavení vybízel, což se na dálnici mimo odpočívadla a čerpací stanice dělá dost těžko. A v tomto konkrétním případě pomohlo skutečně až zastavení. Podle všeho jsem asistent naštval tím, že jsem se při konverzaci krátce podíval na spolujezdce. Jsem to ale rebel!

A s takovouto náloží předsudků – daných ovšem životními zkušenostmi - jsem se odhodlal pro cestu z Prahy do Olomouce s dlouhodobě testovaným a podobnými asistenty prošpikovaným Mercedesem třídy E.

Vždyť jen v základní výbavě nabízí asistent hlídání mrtvého úhlu, aktivní adaptivní tempomat, aktivní asistent jízdy v pruzích, asistent pro podporu vyhýbacího manévru, asistent dopravního značení, asistent dálkových světlometů, aktivní parkovací asistent… Tím ovšem v našem dlouhodobém případě zdaleka nekončíme, éčkový kombík si totiž za pětašedesát tisíc dopřál ještě sadu jízdních asistentů Plus. Mohl jsem se tak těšit na aktivní asistent rychlostního omezení, aktivní asistent změny jízdního pruhu, aktivní asistent řízení a tzv. prodloužený automatický restart při popojíždění v dopravní zácpě. S tím bych začal, ale ještě předtím jednu asistenci přece jenom vypnu.

Protože tu „zhovadilost“, která upozorňuje na sebemenší překročení rychlosti, a navíc pracuje prakticky v každém autě, a tedy i zde naprosto nespolehlivě, opravdu nesnesu. Mercedes navíc takové překročení ohlašuje poměrně intenzivně, ne tedy jako korejské nebo japonské značky, to jsou skuteční specialisté v oboru, ale jak dokazuje BMW nebo Audi, jde to daleko decentněji. Takže toto s dovolením vypínám a jdu na asistenci při dopravní zácpě.

Ještě na jednu zajímavost ohledně detekce překročení rychlosti jsem si vzpomněl. Bylo to na prvních jízdách s novým Swiftem, báječné auto, lehoučké, s příjemným atmosférickým motorem, promyšlené a v dobrém slova smyslu ze staré školy, ovšem s jednou obří výjimkou – vypínání pípání překročení rychlosti se zde realizovalo kolíčkem v přístrojovém štítu a asi na pět kliknutí v palubním počítači. Když se mě japonští inženýři ptali, jestli by nebyla lepší deaktivace na jedno kliknutí, tak jsem na ně chvilku koukal, jestli se nejedná o nějaký specifický druh humoru, znáte ty jejich reality show… Pánové nežertovali, tudíž jsem odpověděl, že ano, že by to bylo skutečně lepší. To je totiž ta zajímavost – Japonci a úplně stejně i Korejci vůbec nechápou, že by toto chtěl někdo vypínat. Berou to zkrátka jako nový předpis a ten se přece bez ptaní dodržuje! Jiný kraj…

A teď už konečně ke slíbenému popojíždění v dopravní zácpě. Pokud bych měl někdy nějakého podobného pomocníka vzít na milost, tento konkrétní by mohl mít velkou šanci. Protože co je řidičsky zajímavého na popojíždění v koloně a co by mohl asistent v rychlostech kolem chůze tak dramaticky pokazit? Odevzdávám se tedy plně do rukou Mercedesu třídy E a… zastavení i rozjezd zvládá, ještě aby ne, ale řekl bych, že na vyladění systému by mohl Mercedes ještě zapracovat. Jak brzdění, tak i následné zrychlení by určitě mohlo být plynulejší, kolikrát jsem i já už pokukoval po brzdovém pedálu, že bych už celkem zpomaloval… k ničemu zásadnímu nedošlo, možná bych si časem na chování a kalibraci systému zvykl, ale první zkušenost mi přišla lehce kostrbatá.

Obdobně pak i na dálnici, kde by éčko čistě technicky mohlo zvládnout autonomní jízdu třetího stupně, tedy by umělo jet úplně samo, jen s bdělým řidičem za volantem, legislativně to však možné není. Každopádně i zde jsem měl na adaptivní tempomat pocit, že by se éčko mohlo chovat méně upjatě a nijak zásadně obtížné dopravní situace zvládat s větším přehledem. Třeba když se přede mě zařadilo auto, Mercedes mírně zazmatkoval a brzdil důrazněji, než by si daná situace zasloužila.

Chtěl jsem si vyzkoušet i aktivní asistent změny jízdního pruhu, ale nějak se mi nedařilo. Pochopil jsem to tak, že by mělo stačit vyhodit blinkr a éčko následně bez mého přispění aktivně změní jízdní pruh. No, nepovedlo se mi to. Mercedes za to ale nemohl, já jenom nevěděl, že se páčka musí pouze podržet. Nikoliv zaaretovat, ale jen vychýlit, jako byste chtěli aktivovat trojblik. Moje blbost!

Při přejíždění z pruhu do pruhu jsem se často spoléhal rovněž na rozpoznávání vozu v mrtvém úhlu. Píšu rovněž, protože se mi párkrát stalo, že asistent auto přehlédl. To není zdaleka výsada jen Mercedesu, podobné systémy mají zkrátka své limity a úplně stoprocentně se na ně spolehnout nelze. Třeba tato detekce schovaného vozidla je dobrým vodítkem, bez rozmyslu si to ale namířit do druhého jízdní pruhu však není dobrý nápad nikdy. Ani když asistent mlčí. Vždy tedy plynule, nejlépe pomalu, aby měl řidič vedle vás případně čas na reakci. Kolikrát mě tohle už zachránilo…

Ne vždy spolehlivá hlášení bych pochopil, to se stane, ale znovu jsem se podivoval nad intenzitou, s níž mě éčko na případnou kolizi upozorňovalo. Nestačilo mu blikání ve zpětném zrcátku, ale nebezpečí ještě zdůraznilo nepřeslechnutelným pípáním. Snažil jsem se tuto podporu omezit pouze na vizuál, ale v rozlehlém menu jízdních asistentů jsem tuto položku neobjevil. Pokaždé jsem tedy čelil dvojitému upozornění ve formě blikání a pípání. A pochopitelně i tehdy, pokud byl vůz v jízdním pruhu, do kterého jsem mířil, bezpečně daleko.

Přesně toto jsem řešil s inženýrem od Volva, který má „lekání“ šoférů na starosti. Vysvětloval mi, že je velmi těžké stanovit univerzální míru intenzity, s jakou na vás nejrůznější upozornění útočí. A že se velmi liší, jakým způsobem řidič vnímá pouhé zablikání od toho, když je ještě podpořeno zvukem. Nebo dokonce zaškubáním bezpečnostním pásem.

Chápu, pak by se mohlo velmi snadno stát, že by „řidič“ s mobilem v ruce a volumem audia doprava takové varování nevnímal. Ale potom tady jsou šoféři jako já, kteří za volantem nic neposlouchají, a troufám si říct, že se věnují řízení, a ti pak z moderních aut vystupují se škubajícím okem.

Adaptivní tempomat určitě znáte i z mnohem levnějších automobilů, než jakým je naše dlouhodobě testované éčko. I zde budu za milovníka starých pořádků, vždy dávám přednost tempomatu neadaptivnímu, jízda s ním mi přijde daleko plynulejší.

Adaptivní tempomaty si za to ovšem můžou samy. Příkladem je i ten v dlouhodobě testovaném éčku – pokud by byl benevolentnější a na nejkratší reakční vzdálenost nezpomaloval nesmyslně brzy, adaptivní funkci bych se nebránil.

Jenže v drtivé většině případů si adaptivní tempomat bezpečnou vzdálenost představuje více než úzkoprse, že je jen v mírně hustším provozu dost těžko použitelný. Když mu „pomáháte“ tím, že tempomat před „blížící se“ překážkou (ona je ve skutečnosti ještě hodně, hodně daleko) vypnete a pak zase zapnete, můžete nadávat maximálně tak na nadbytečný úkon, který byste s neadaptivním tempomatem zvládli plynule a bez jakékoliv činnosti. Třeba když dojíždíte ke kamionu, v levém pruhu spěchající Octavia, vy se necháte předjet a bezpečně před náklaďákem zamíříte do levého pruhu. S adaptivním tempomatem v drtivé většině případů nerealizovatelný sen.

A co teprve, když si tak pěkně adaptivně svištíte v levém pruhu a najednou se těsně před vás nacpe Octavia. Respektive, ono by se nic tak hrozného nestalo, místa je před vámi dost, ani za sundání nohy z plynu by vám takový manévr nestál. Jenže adaptivní tempomat vyhodnotí Octavii jako útok na vaši integritu a klidně i hezky zprudka zabrzdí. A zase máme po plynulé jízdě.

Pochopitelně jsem si vyzkoušel i tovární vestavěnou navigaci infotainmentu MBUX. Neměla to se mnou úplně lehké, jsem zvyklý na Waze, i když ten mě v posledních měsících opakovaně zklamal. Také se vám stalo, že vás tahle aplikace někam odkláněla, vy ji neposlechli a ušetřili klidně deset minut? Mně bohužel opakovaně.

Na „mercedesáckou“ navigaci jsem se tedy docela těšil, i ona však měla svoje mouchy. Jednou mě poslala do už měsíce zavřené ulice, navíc to nebyla žádná zastrčená ulička, ale vytížená pražská tepna. To jsem nečekal. Potěšilo však to, že se umí učit, přizpůsobuje se vašim trasám. Třeba když cestou domů pravidelně volíte z jakéhokoliv důvodu jinou a třeba i o něco pomalejší cestu, tak si na to MBUX po čase navykne a začne vás navádět podle vašich preferencí.

A kamarádí se i s ostatními mercedesy, takže vás upozorní třeba na to, že to někde klouže nebo se nachází zpomalovací práh. Ty si však často plete s normálními nerovnostmi nebo křížením s tramvajovými kolejemi – zkrátka zde nějaký Mercedes před vámi poskočí a ostatním mercedesům to MBUX nahlásí jako zpomalovací práh. To je však sémantika, hlavní je, že vám dá MBUX vědět, že vás na silnici čeká nějaká nástraha. A to i v tom případě, že máte aktivovaný Waze. Šikovné.

Do Olomouce jsem dorazil, živý a zdravý. A ani jsem nepřišel o zbytky svých nervů. Což bych považoval za největší úspěch, vzhledem k tomu, jaký vztah k bezpečnostním asistentům mám. Ani ty u Mercedesu nejsou zdaleka dokonalé, nejvíc bych poprosil prodloužit vzdálenost u adaptivního tempomatu. A jakmile se povede doladit asistent pro „jízdu“ v zácpě, ten se nejspíš naučím využívat. A rád.

Pokud odhlédnu od pípání překročení rychlosti, které lze naštěstí deaktivovat, nejvíc mě štvalo upozorňování na auto v mrtvém úhlu. Tedy to akustické. A to bohužel vypnout nejde.

Takže? Nějaký verdikt? Za mě stále nejsme ve fázi, aby auto dokázalo suplovat slušného a soustředěného řidiče. To by až tak nevadilo, pokud by jeho snahu obdobné systémy občas vyloženě nehatily. Že nefungují zcela spolehlivě, nad tím ne že bych mávl rukou, ale to je zkrátka technika. Ta nikdy nebude stoprocentní, ostatně jako člověk.

Tedy až se povede tyto pomocníky doladit takovým způsobem, aby „řidičům“ a všem účastníkům provozu kolem nich zachraňovaly krk a skutečné řidiče neobtěžovaly a neohrožovaly, bude to na silnicích fajn. Jenom se trochu bojím, že se vývoj tímto směrem neubírá… Ale třeba se zase pletu!