XII. South Bohemia Classic 2021: Setinovka na vlastní kůži

Veteránské setinové rally jsou zvláštní disciplínou motoristického sportu – nejde v nich o rychlost nebo závodění. Jejich smyslem je přesnost a správná orientace. Všechny posádky musí projet stanovenou trať podle itineráře (roadbooku), aniž by si úmyslně zkrátily cestu nebo se nepozorností ztratily. Pořadatelé navíc říkají, že nezáleží na tom, jakým autem jedete, protože šanci na vítězství mají úplně všichni.

Jaké to je ve skutečnosti? Přijali jsme pozvání a zúčastnili jsme se letošní setinové rally XII. South Bohemia Classic 2021 na silnicích v jižních Čechách a Rakousku a na vlastní kůži jsme si vyzkoušeli disciplínu, která je u majitelů veteránů stále populárnější. Už teď vám řeknu, že to není tak jednoduché, jak se to zdá.

S motorsportem zkušenosti máme, ale žádnou veteránskou setinovou rally jsme nikdy ani neviděli a několik dnů jsem odpovídal na otázky, jak se připravujeme: „Nevíme, co nás čeká, ale o to větší to bude sranda.“ Představovali jsme si to různě, ale vůbec nás nenapadlo to, jak to nakonec probíhalo a raději vám to dovyprávím, jako by to zrovna probíhalo, protože tak si to užijete nejlépe.

Letošní South Bohemia Classic pojedeme s historickou Škodou Octavia z roku 1961, ale jako řidič se začínám připravovat až teď. Je páteční ráno, do startu zbývá jen pár hodin a teprve až nyní poprvé vidím auto, s nímž se účastníme. Koukám na vypůjčenou bleděmodrou Octavii a trochu si vyčítám, že jsem se do tohohle uvrtal. Až do dnešního dne jsem nikdy tak staré auto neřídil a odpoledne s ním odstartuju do přibližně 500 kilometrů dlouhé veteránské soutěže.

Závodění se stopkami organizátorů nanečisto v tréninkovém kempu ale zatím počká, protože teď se musím naučit starou Octavii vůbec řídit. Majitelé Bohumil a Tomáš mě seznamují s autem a jedeme na okresku linoucí se k Lipnu, abych si ho vyzkoušel. Nejprve jedu jako spolujezdec a Tomáš mi ukazuje základy ovládání. V nejbližší vesnici se otáčíme a střídáme se.

Prvním nezvykem oproti nejmodernějším autům je absence bezpečnostních pásů, druhým pak páka řazení čtyřstupňového manuálu na sloupku volantu. V kulise „obráceného Hčka“ řadím jedničku směrem od sebe nahoru, rozjíždím se, dvojku od sebe dolu, trojku z neutrálu nahoru a nakonec čtyřku z neutrálu dolu. Za chvíli si na to začínám zvykat, ale musím myslet na to, že nemám řadit co nejrychleji jako při sportovní jízdě, převodovce bych totiž zbytečně uškodil.

„Nechávej si větší rozestupy a brzdi spíše motorem, protože brzdy za moc nestojí,“ říká Tomáš. Šlapu na pedál, překonávám tuhý odpor a až na podlaze nastává minimální snaha bubnových brzd zastavit. Předvídání je v dnešním provozu základem bezpečnosti a v tomhle autě to platí dvojnásob. Spolu s brzdami se snažím zvyknout si i na větší vůli šnekového řízení, o jehož míře přesnosti nemůže být řeč. Nejlepší je si před zatáčkou připravit řízení na okraj vůle ve směru zatáčky.

Vracíme se na základnu a s navigátorem Petrem si zkoušíme projet tréninkovou zkouškou přesnosti, ale opravdovou setinovou rally poznáme až za pár hodin. Je poledne a vyrážíme na slavnostní start na náměstí v Českých Budějovicích. Během oněch 50 kilometrů mám další příležitost na seznámení se s autem, ale v klidu rozhodně nejsem. Celá soutěž bude spíše veteránskou školou a jedinou jistotou je mi náš servisní vůz, stylová modrá sanitka Škoda 1201.

Start se nevyhnutelně blíží, s Octavií krokujeme startovní uličkou, v červené Felicii před námi jede žokej Josef Váňa a atmosféra je naprosto okouzlující. Lidé si prohlížejí všechna zúčastněná klasická auta, děti se u nich fotí a všichni sledují odjezd jednotlivých posádek. Se startovním číslem 120 tu oslavujeme 120 let účasti Škodovky v motorsportu a s Octavií jsme tu překvapivě jediní.

Je 16:57 a naše minuta startu nastává – odjíždíme z náměstí na 502 kilometrů dlouhou veteránskou rally, celkem nás je 160 posádek. Už krátce po startu nás čeká první zkouška přesnosti na letišti v Plané, kterou projíždíme překvapivě dobře, na nováčky. Časomíra třetí fotobuňky nám naměřila průjezd za rovných 38 sekund, jak stanovili pořadatelé. I když se nám moc nepovedly předchozí dva úseky, jako jedni ze dvou posádek máme cílový čas na setinu přesně.

Pokračujeme po trase a okouzluje nás zájem o setinovou rally – všude čekají lidé a mávají projíždějícím veteránům. Štěstí za volantem Octavie nás však brzo opouští. Když si s autem začínáme rozumět, objevuje se spousta červených kapek na čelním skle. Chladicí kapalina uniká z motoru, který se však nijak nepřehřívá. Neriskujeme, zastavujeme, vystupujeme a na bleděmodrém laku vidíme spoustu kapaliny, jež původně byla v chlazení.

Spolu se „saniťáky“ a majiteli vozu koukáme pod kapotu a zjišťujeme, že nás opustilo čerpadlo chlazení – jakmile motor běží, skrze ložisko uniká voda. Stojíme na 37. kilometru soutěže a hrozí nám odstoupení. S tímhle nikdo nepočítal, ani v servisním autě není náhradní vodní pumpa pro Octavii, a tak vyrážíme pro náhradní vůz – oranžovou Škodu 1202 STW, lidově přezdívanou „stejšn“, ze stejného roku jako je Octavia.

Výměnou auta ztrácíme hodinu a půl, což znamená, že v první etapě už nemáme jedinou šanci na lepší umístění. Jezdění se starými auty občas znamená spoustu problémů a výměna auta je v soutěži tolerována – závodí startovní číslo, ne auto. Nepříjemnosti s Octavií a časová ztráta se na nás bohužel podepisují a nesoustředíme se. Druhou zkoušku přesnosti v nepozornosti projíždíme v protisměru, což znamená další velkou penalizaci.

Jedeme dál, jsme frustrovaní a soutěžíme s autem, které nám nevyhovuje tak jako Octavie. Stejšn se chová zvláštně. V zatáčce, jíž sanitka 1201 projíždí bez problémů, mám krizovku. Stejšn se začíná přetáčet, chytám jej pomocí kontra a s překonáváním větší vůle řízení jej rovnám. Tohle mi nepřijde normální ani v takto starém autě a už brzy zjistíme proč. Po přibližně 20 kilometrech jízdy zastavujeme, s tímhle autem se nedá rozumně jet, natož dalších více než 400 kilometrů.

Stejšn je nepříjemný, občas se nás v zatáčkách snaží vynést do protisměru a je nestabilní. Přijíždí za námi Tomáš a s povolením organizátorů usedá za volant a jede vstříc třetí zkoušce přesnosti. I on si začíná všímat, že řízení stejšnu není takové, jaké si ho pamatuje z poslední jízdy. Posledním hřebíčkem do rakve řízení je ostrá otočka v nízké rychlosti při třetí zkoušce přesnosti.

Škodovka je těžko ovladatelná, nepředvídatelná a zatáčení je nepříjemnou záležitostí pro celou posádku. Opatrně přejíždíme do Prachatic a v kruhových objezdech máme co dělat, abychom při výjezdu z nich do něčeho nenarazili. Každé zatočení si žádá až nepočitatelně otočení volantem. Zastavujeme na náměstí, je tma, okolo jezdí ostatní účastníci a my zjišťujeme, proč naše auto nezatáčí – rozpadla se hardy spojka mezi volantovou tyčí a převodovkou řízení. Tak proto stejšn odmítá zatáčet. Ani ten už dál nepojede.

Dnešní večer je smutný a ukazuje, že veteránské rally nejsou jen o romantice, kdy se od startu do cíle svezete hezkým klasickým autem, protože k tomu patří i selhávání techniky. První etapu bohužel nedokončíme, protože dneska už nemáme čím jet. Je pozdě večer, nasedáme do servisní sanitky, jedeme do hotelu a posloucháme vyprávění o tom, jak předčasně skončilo již několik aut. Když v tom Bohumil dostává nápad. Zítra budeme startovat s poslední zálohou.

Naší poslední nadějí v soutěži je výrazně modernější Škoda Favorit 135 L s karburátorem a relativně čerstvým veteránským věkem – s rokem výroby 1990 má úspěšnou veteránskou testaci. Technický pokrok nezastavíte a už na prvních kilometrech je to znát. Favorit je řidičsky přívětivější než stará Octavie nebo stejšn – zatáčí, brzdí a má zpětná zrcátka na obou stranách. Jsem zvyklý na moderní auta, jsem ve svém a začínám si věřit.

Včerejšek už nezměníme, konečné umístění v první polovině je nereálné a startujeme do druhé etapy o 330 kilometrech s cílem, že si to musíme hlavně užít. Na šumavských a rakouských kopcovitých okreskách se chceme hezky svézt a zkusit uspět aspoň v jednotlivých zkouškách a už na prvních kilometrech nás Favorit začíná příjemně překvapovat. I po více než 30 letech provozu je podvozek docela solidní a Favorit bez odmlouvání projíždí zatáčky i vyšší rychlostí.

No, „vyšší“. Minimálně náš Favorit je jedním z aut, která jsou podvozkově rychlejší než motorově. Atmosférický čtyřválec se vytáčí jen do přibližně 4 000 otáček a pak odmítá pokračovat. I proto je naše reálná maximální rychlost jen 110 km/h. Jezdím hlavně na trojku a čtyřku, pětku dávám jen na rovinkách bez stoupání. Vyřazení z dvojky do neutrálu pak většinou připomíná spíše vyškubnutí.

Spojujeme setinovou s normální rally a jezdíme tzv. „co to dá“, aniž bychom porušovali maximální povolenou rychlost – devadesátku máme na rychloměru jen svátečně. Když pak odjíždíme z první sobotní „časovky“, všímám si, že náš Favorit vypadá jako recese – mezi krásnými veterány startuje stará špinavá a lehce omlácená Škodovka na ošklivých plecháčích se zimními pneumatikami. Lidi okolo silnice to ale baví a s úsměvem nám fandí. I Favorit už má věk na to, aby byl „veteránem“.

Kilometry ubíhají, blížíme se k cíli a čeká nás nejsledovanější test přesnosti celé rally – Grand Prix Kaplice, městský okruh na 2 kola před spoustou diváků. Česká vlajka se zvedá, startujeme! Už první zatáčku mi Petr zapomíná hlásit a skoro zastavujeme, ale kola se stále točí (úplné zastavení by znamenalo penalizaci a neúspěch ve zkoušce). S pomocí diváků nacházíme správný směr na matoucí křižovatce a jedeme dál. Na konci prvního kola mi Petr říká, abych v tom dalším zrychlil, protože takhle to nestíháme.

To rád slyším, protože jezdění naplno umím lépe než jezdění na přesnost. Ždímám Favorita, co mi dovolí, a před cílem jsme dokonce dříve. Pomalou rychlostí projíždíme cílem, odhadujeme náš čas a za chvíli zjišťujeme oficiální výsledky. Časomíra nám posílá esemesku s časem 107,74 sekundy, takže jsme byli jen o 24 setin pomalejší oproti požadovanému cílovému času. Tenhle výsledek vypadá dobře a jsme zvědaví, jak se v Kaplici umístíme.

Kousek za Kaplicí projíždíme další a poslední zkoušku přesnosti a teď už směřujeme rovnou do cíle. Skrze lesy jedeme svižnějším tempem, aniž bychom museli riskovat překračování rychlosti – sotva dosáhneme na dovolené maximum, ale podvozek Favoritu nám dovoluje rychlejší průjezdy zatáčkami. O několik desítek minut později jsme před úplným koncem a slavnostně projíždíme pod cílovou bránou.

„Co vám to zbylo? Ale dojeli jste!,“ říká hlavní pořadatel Pavel Kacerovský. Jsme v cíli, parkujeme Favorit na louce mezi skutečnými veterány a krátce poté jej naposledy zhasínám. Je mi jedno, kolikátí jsme, protože jsem rád, že jsme v cíli. Bylo to tolik řidičských zážitků, že nevěřím tomu, že se všechny vešly do dvou dnů. S průměrnou spotřebou 3 aut na 502 kilometrů dokončujeme naší první setinovou rally a rozhodně ne poslední.

Letošní setinová XII. South Bohemia 2021 nám ukázala, že soutěžení na přesnost není jednoduché, a pokud to myslíte vážně, musíte se pořádně připravit. Už chápu použití přesných „tripmasterů“ (přístrojů pro měření času a ujeté vzdálenosti) u špičkově vybavených posádek. K vítězství v setinových rally potřebujete zkušenosti, přesnost, plynulost a štěstí.

Setinová rally rozhodně není jednoduchá – vyžaduje souhru řidiče, spolujezdce a jejich vozu – a jízda podle roadbooku prověří a zlepší orientační smysl na silnicích. Pořadatelé říkají, že v setinových rally nezáleží na tom, jakým autem jedete, ale i s Favoritem jedoucím skoro naplno jsme měli co dělat, abychom stíhali časové kontroly včas. Obávám se, že se starou Octavií nebo stejšnem bychom všude jezdili pozdě, alespoň tedy s našimi zkušenostmi.

Naše účast na South Bohemia Classic nám navíc ukázala setinovou rally z pohledu soutěžících i servisu a přinesla spoustu nezapomenutelných zážitků. Pokud hledáte novou výzvu se svým klasickým autem, rozhodně doporučujeme! Svezete se po krásných silnicích, zasoutěžíte si a poznáte nové lidi se stejným zájmem. A to je to hlavní, oč tu běží.

A jaké bylo naše umístění? V Grand Prix Kaplice jsme skončili 25. z celkem 141 posádek, což ukazuje, kolik soutěžících se dokáže vejít do pouhých 24 setin jedné sekundy. V oficiálních konečných výsledcích však bohužel nejsme, a to kvůli nedokončené první etapě. K úspěšnému dokončení rally je totiž nutné zvládnout obě etapy včetně všech zkoušek přesnosti.