Wartburg 353 Tourist: Byl u toho, když padala Berlínská zeď!

Pád Berlínské zdi: Záběry nadšených obyvatel DDR, jak se derou přes hranici do svobodného světa, tehdy obletěly svět. A jistý product placement díky nim měly tehdy i německé automobily Trabant a Wartburg, byť to vzhledem k budoucnosti automobilky nemělo valný účinek. S modelem Trabant jste se na našich stránkách setkali už několikrát, takže vám tentokrát představíme jeho většího souputníka.

Nový model automobilky Wartburg jakoby vůbec neodkazoval na předchozí elegantní model 311 z Eisenachu. Hranatá karoserie od Hanse Fleischera, Clausse Dietela a Lutze Rudolpha působila v roce 1966 při představení v Lipsku opravdu moderně – jeho skutečný věk naznačuje jen použití mnoha chromovaných doplňků. Kromě standardního sedanu se nabízel ještě kombík (vidíte ho na fotkách) a užitkový pick-up. Na sportovní kupé a kabriolet, které byly k dispozici u předchozího modelu, se tentokrát nedostalo. Přesto se ale auto dočkalo úspěchu i na západních trzích, kde oceňovali nízkou cenu a robustnost.

Kombi bylo v nabídce od roku 1967. Zatímco až po B-sloupek jde o stejnou konstrukci se sedanem, a tedy kovovou karoserii, zadní dveře a blatníky jsou z laminátu. Auto je z roku 1983, kdy se prodalo u nás v tehdejší Mototechně. V současnosti je teprve u svého druhého majitele (už 11 let) a prohlédnout si jej můžete v plzeňském muzeu Příběhy dvoutaktů. Je stále v původním stavu, jen kdysi muselo absolvovat výměnu blatníku.

Rodinný sedan nebo kombi byly výrazně větší a pohodlnější modely než lidový Trabant. Jen jste si na ně museli počkat 10 až 15 let. Interiér je prostý a jednoduše zařízený, navíc není příliš odhlučněný. Tenké dveře z něj neukrajují moc prostoru. Plastové části na mne působí skoro až křehce. Sice zde najdete dobové rádio a hraje dobře ještě i dnes, ale přesto motor jen tak nepřehluší. Vyniká však slušnou prostorností, kterou škodovkáři majitelům wartburgů záviděli, hlavně ten praktický kufr, který má po sklopení sedadel skoro dva kubíky objemu. Nemáte tu ani středový tunel, takže podlaha je krásně rovná. Také výhled do všech stran je velmi dobrý, jen málo z něj ukrajují tenké sloupky. A ta sedadla, která jsou velmi pohodlná, to také nebylo v dávných dobách na naší straně železné opory zrovna samozřejmostí.

Vpředu umístěný motor pohání přední kola, jde o litrový dvoutaktní řadový kapalinou chlazený tříválec s dvoukomorovým karburátorem Jikov SEDR, který dosahuje výkonu 50 koní a točivého momentu 106 Nm (v této verzi se motor vyráběl od roku 1986, do té doby měl jednokomorový karburátor a dosahoval jen 45 koní a 100 Nm), k němuž je připojena manuální čtyřstupňová převodovka s volnoběžkou a ovládáním pod volantem. Ovládání subtilní tyčky jde lehce a dosáhnu na ni bez toho, že bych musel sundavat ruku z volantu, navíc má velmi přesný chod. Technicky vychází pohonná jednotka z meziválečného motoru DKW F89. V zimě jí studené starty nedělají žádný problém a naskočí na první pokus.

Nemůžete čekat žádné sportovní zázraky, ale zase „Waran“ váží jen 970 kilogramů, a tak nejde ani o moc dýchavičné auto. Jízdní dynamika připomíná čtyřtaktní auta s větším motorem. Navíc uvnitř není ani příliš hlučný, čehož jsem se trochu obával. Zvenčí má totiž dvoutaktní tříválec velmi charakteristický zvuk. Spotřeba kolem sedmi litrů s používáním volnoběžky je přijatelná, ale to byla zkrátka vlastnost dvoutaktních aut. Celkově je vůz velmi zachovalý, na budíku má teprve poctivých 69 tisíc kilometrů. Nemyslete si ale, že jde o ustájený muzejní exemplář. Pravidelně jezdí na srazy, dokonce až do svého rodiště v Eisenachu, občas tahá i dobový obytný přívěs.

Ovšem pro předokolky typická nedotáčivost je při ostřejší jízdě, a hlavně na mokru patrná. Výše umístěné těžiště znamená náklony v zatáčkách a také kolébání auta při neplynulém zatáčení. Výhodou je ale velký jízdní komfort nezávislého zavěšení a menších třináctipalcových kol i na rozbitých a hrbolatých cestách. Velmi dobře reagují i brzdy, jen se na ně nesmíte bát šlápnout. Vpředu už má Wartburg kotoučové, které se montovaly od roku 1973, vzadu jsou klasické bubny, přičemž pedál jde trochu ztuha. I řízení je trochu tužší, ale zpětnou vazbu poskytuje slušnou.

Nástupcem nejznámějšího modelu se v roce 1988 stal Wartburg 1.3 se čtyřtaktním motorem Volkswagen. Karoserie byla ale prakticky stejná a lišila se jen v drobnostech. V něčem vlastně připomínala už modernizované provedení z roku 1985. Konec i pro tento model nastal v dubnu 1991, těsně i před koncem modelu Trabant. Hranatý Wartburg 353 byl také populární díky své ceně a použitelnosti, majitelům asi jen málo vadila nelichotivá přezdívka „Prdící Hans“, za niž vděčil typickému kouři při studeném motoru. Navíc, jak říkali sami majitelé: „Řídím sice auto, ale starám se jen o motorku.“ Kromě snadné údržby vynikal Wartburg i slušnou spolehlivostí. A tak se auto prodávalo dobře a existovalo ve více než milionu exemplářů – úspěchy mělo nejen na domácím trhu a ve východním bloku, ale fanoušky si našlo i v Nizozemí a Británii, kde se vůz prodával jako Wartburg Knight, tedy rytíř. Byla to jeho výhoda, Trabant se totiž pravostranného řízení nikdy nedočkal.