Článek
Když se Evropan pohybuje po indických silnicích, připadá si jako na jiné planetě. Zdánlivě bez jakýchkoliv pravidel se zde řítí snad všechny druhy dopravních prostředků, na které si vzpomenete. Zleva, zprava, v případě potřeby klidně i krajnicí nebo po chodníku. Stačí tisknout klakson, a pokud je někde skulina, tak jet.
Během naší návštěvy Indie jsme naštěstí měli místního řidiče, a tak jsme tomuhle všemu jen svědky z bezpečí dodávky. A máme díky tomu také čas vnímat všechny nezvyklosti a bizarnosti zdejšího silničního provozu. To, že se v Indii jezdí vlevo, je pro evropského řidiče totiž tady ta nejmenší překážka.
Tak zaprvé – při výrobě aut pro indický trh by se s trochou nadsázky dalo ušetřit na spoustě dílů, které jsou zde zbytečné, protože je nikdo z indických řidičů nepoužívá. Patří mezi ně například zpětná zrcátka nebo blinkry. Důležitý je naopak již zmiňovaný klakson, jehož troubení je slyšet na každém kroku. Zdejší řidiči jím dávají najevo, že předjíždějí či podjíždějí, zkrátka že se plánují se svým dopravním prostředkem vměstnat někam, kde zrovna vidí na silnici skulinu.
My jsme se během našeho indického výletu pohybovali po silnicích Nového Dillí, tedy města, které spadá do aglomerace čítající zhruba 15 milionů obyvatel. A to je znát i na silnicích. Lidí je tu zkrátka dost a provoz je silný nejen ve špičkách všedních dnů, ale třeba i ve dvě v noci. Když se ptáme našeho řidiče, jak dlouho bude trvat cesta na letiště, dostáváme výmluvnou odpověď, že něco mezi dvaceti minutami a třemi hodinami. Provoz je zde zkrátka nevyzpytatelný.
Výhodou je, že si z toho nikdo moc hlavu nedělá. Ačkoliv všichni neustále troubí, naštvaný není nikdo. Když provoz houstne, vytvoří se přirozeně víc jízdních pruhů, než kolik jich je namalovaných na vozovce. Ostatně on ty čáry na silnici stejně nikdo moc nerespektuje, ani když je volno. A podobně je to i s přednostmi – kdo má větší auto a silnější klakson, ten jede. Je potřeba se přizpůsobit, naladit se na zdejší vlnu a umět si jen najít tu správnou skulinu, kdy jet.
Je zde také potřeba počítat naprosto se vším. Občas někdo zastaví a jde si něco vyřídit, auto přitom nechá v jízdním pruhu. Při troše „štěstí” můžete na stejném místě potkat dobytek, a to i v centru města. Do toho všeho se kolem vás ze všech stran prohánějí další auta všech velikostí a tvarů, ale i motocykly a skútry, náklaďáky a autobusy, tříkolky, tuk-tuky, cyklisté i dodávky. Do zrcátek raději ani nekoukejte, nikam byste se nedostali, všichni sledují jen provoz před sebou a jsou připraveni kdykoliv zabrzdit.
Podle těchto pravidel vypadají také indická auta. Jen málokteré z nich na sobě nemá nějaké šrámy, škrábance či pomačkané plechy, často chybí i zpětná zrcátka, která není problém v hustém provozu urazit. Pokud zde narazíte na zachovalé a neobouchané auto, je pravděpodobně úplně nové.
Ostatně proces pořízení nového vozu je v Indii také poněkud specifický. Asi není třeba zdůrazňovat, že drtivá většina aut, která se po indických silnicích pohybují, mají do nových vozů velmi daleko. Přesto se občas najdou nějaké vlaštovky a zdá se, že jich bude přibývat. Indie je ekonomicky na vzestupu a největší boom ji pravděpodobně ještě čeká, což je pro prodejce automobilů velká příležitost. Navíc zhruba 30 % populace tvoří mladiství do 15 let věku, kteří si svůj první automobil teprve budou v následujících letech pořizovat.
Pokud si jde zákazník v Indii koupit nový vůz do autosalonu, je to velká show. Při samotném předávání auta zákazníkovi se tleská, zpívá, tančí a létají konfety, je to zkrátka opravdová slavnost. Radost z nového auta pak Indům zůstává co možná nejdéle. Nechávají si totiž zpravidla co nejdéle původní ochranné igelity na sedadlech, koberečcích či na palubních deskách. Je to známka toho, že mají nový vůz, a oni chtějí, aby to okolí vědělo. Většinou jim tyto „ukazatele novosti” vydrží celé měsíce, v ojedinělých případech takto vybavené vozy i prodávají dalším majitelům.
To ovšem nejsou jediné bizarnosti, které můžeme na indických autech najít. Některá auta mají například přídavné nárazníkové rampy, jaké známe z offroadů, a to jak vpředu, tak i vzadu. Ruku na srdce, na maličkém Suzuki Swift vypadají opravdu komicky, i když se v indickém provozu asi bezesporu hodí. Další nezvyklostí, kterou některá auta v Indii disponují, je kovový nástavec, který trčí do výše na přídi vozu. Údajně na něj Indové při různých příležitostech věší vlaječky. Něco jako bezpečnost chodců se zde evidentně příliš neřeší…
A jak vlastně funguje indický (ne)systém dopravy v praxi? Za tři dny přesunů po Novém Dillí jsme z auta spatřili hned čtyři dopravní nehody a snad stovky situací, kdy ke střetu chyběly jen centimetry. Ne, že by si z většiny ťukanců Indové něco dělali, ale v případě střetu například se skútrem či motorkou mohou být následky mnohem horší. Ostatně na kapotě kolem projíždějícího auta jsme viděli i stopy krve, raději nechceme domýšlet, jak se tam vzaly… Smutným faktem ovšem je, že na indických silnicích zemře podle statistik ročně nejvíce lidí z celého světa. A my se tomu vůbec nedivíme.
A jakých aut jezdí v Novém Dillí nejvíce? Suverénně vedou auta značky Suzuki. Některé modely jsou stejné jako v Evropě (například Swift, S-Cross nebo Ignis), jiné na evropském trhu nenajdeme (Solio, Ertiga). Dalšími populárními značkami v Indii jsou pak korejští výrobci Hyundai a Kia, japonská Honda a Toyota nebo indická Tata či Mahindra, čím dál víc sem ale proniká i česká Škodovka. I když v tomto případě se o česká auta příliš nejedná, protože se vyrábějí přímo v Indii.
Škodovka v Púně na západě země vyrábí například model Rapid. Oproti českému Rapidu se liší v několik drobnostech – má větší světlou výšku, pneumatiky zesílené proti průrazu, jiná světla vpředu i vzadu, jiné kliky dveří a tvrdší plasty v interiéru. Celkově působí lacinějším dojmem, dokonale však vyhovuje požadavkům indického trhu.
Škodovka by nejen tímto Rapidem, ale i nedávno představeným konceptem Vision IN chtěla v následujících letech výrazně zvýšit svůj podíl na indickém trhu s automobily, do roku 2025 by spolu s Volkswagenem chtěla v Indii dosáhnout 5% tržního podílu.