Výlet do osmdesátek s nestárnoucími šlágry od Fordu

Existuje spousta zajímavějších, vzácnějších a obdivovanějších aut. Jenže málokdo z nás měl tátu, který nás jako dítě vozil na zadní sedačce v Porsche 911 nebo ve velkém Mercedesu. Většina z nás trávila dětství v obyčejných autech našich rodičů, kteří o nedostižných kočárech Západu jen snili. Já toho nejvíc nacestoval jako malé dítě ve Škodovkách, v Trabantu a pak chvíli i v Dacii.

Západní auta byla vždycky něčím speciálním, vzácným a nedostižným. Možná proto si tahle auta v dospělosti chceme zase dopřát, aspoň na chvilku, na týden, měsíc, rok, možná napořád. Mým kolegům se budou  vracet klíčky od vypůjčených Fordů majiteli – zachránci starých aut z firmy ExpoAuto – jen těžko. A já jsem nesmírně šťastný, že bílá Sierra už nějaký ten měsíc zůstává v naší rodině.

O Fordu Escort nebo Sierra se mohlo mým rodičům v osmdesátých letech jedině zdát. Scorpio bylo k vidění většinou leda tak vylepené na garážových vratech jako plakát. Všechny tři vozy byly známky úspěchu a já si je pamatuji z dětství především z několika českých filmů. Vínové Scorpio si zahrálo ve filmu Fontána pre Zuzanu II. a Escort pro změnu v seriálu Chobotnice z II. patra, kde s ním herec Boris Rössner v roli „zlého“ vědce honil unesenou Liazku bez návěsu. Escort byl v bílé barvě a ta akční jízda mě tenkrát jako malého kluka hodně bavila.

Představoval jsem si, jak skvělá jízda v tom „rychlém“ Escortu asi vůbec bude. Sierru člověk občas viděl postávat kolem Václaváku, Scorpio spíš až později, po revoluci. Bylo drahé a myslím, že se nedalo koupit ani přes Tuzex. Ostatně, když jsem na uzavřené silničce v areálu nákladového nádraží, kde jsme auta fotili, míjel kolegu Dominika v černých brýlích v bílé „Sirce“, hned se mi chtělo ho zeptat, jestli nemá nějaké bony…

Celý náš dnešní netradiční test a setkání třech nejdůležitějších Fordů osmdesátých let se nese na vlně nostalgie. Nějaká srovnání s tím, co vyrábí Ford dnes, by nedávalo vůbec smysl. Nová auta jsou nová a umí úplně jiné věci než ta, která máme nyní před očima. To však neznamená, že by se s Escortem nedalo jezdit ani v dnešních časech. Naopak – jezdil bych v něm děsně rád. Motor má parádní zvonivý zvuk, při přeřazení z dvojky na trojku v plném tempu občas hezky zabrblá do výfuku a já cítím, jak je auto lehké a mechanicky přesné. Co vám budu povídat, byla radost ocitnout se za volantem a jen velmi nerad jsem od něj kolegovi Martinovi předával klíčky.

Ve své době, v roce 1980, představoval evropský Escort z pera týmu kolem designera Uwe Bahnsena (který má prsty na designu všech tří aut) velký technologický skok kupředu. Motor CVH o objemu 1300 cm3 byl nejen zbrusu nový, ale otočený o devadesát stupňů v motorovém prostoru. Tohle byl první Escort s pohonem předních kol, který během sedmdesátých let nahrazoval klasickou koncepci, jež byla považována za zastaralou. I zadní nezávislé zavěšení kol bylo na svou dobu pokrokové a jeho kinematika příkladně funkční. Dokonce až tak dobře, že má tento Escort jednoznačně lepší jízdní vlastnosti než jeho nástupci v devadesátých letech.

Zkratka „CVH“ u motoru poukazuje na nezvykle úhlovou pozici ventilů v hlavě válců z hliníkové slitiny, která má navíc hemisférický tvar spalovacích prostorů. Motor byl vymyšlený zejména na úsporu paliva, ačkoli i s relativně nízkou kompresí 8.3:1 a jedním karburátorem dokázal Escortem hýbat podstatně lépe než staré „železo“ motor Kent OHV, který si velmi dobře pamatuji ještě z Cortiny. Escort na svůj skromný objem válců i se dvěma chlapy na palubě upaloval velmi svižně. Řazení má krátké dráhy a mezi trojkou a čtyřkou jsem si s meziplynem řadil často vlastně jen tak, pro radost. A jakmile se objevila na horizontu dlouhá rovina, pokaždé jsem v devadesátce hledal fiktivní pětku, kterou tenhle raný kousek Fordu Escort ještě nemá. V sedadlech s „tygřími“ potahy jsem se uvelebil a nechtělo se mi vystupovat. Jenže čekala na mne bílá Sierra, která se na projížďku vyloženě třese.

Dvoulitrová Sierra byla na konci osmdesátých let něco. S ní jste byl král levého pruhu těch několika stovek kilometrů dálnic a rychlostních silnic, které bývaly tehdy poloprázdné. Nechyběla jí pětka ani točivý moment. S touhle Sierrou není problém upalovat sto šedesátkou ještě dnes. Tátův exemplář má dost základní výbavu, ale to vůbec nevadí. Sehnal ho nedávno dílem náhody, ale také jako artefakt vzpomínek na své první služební auto, které si v zahraniční firmě, kde krátce po revoluci pracoval, mohl půjčovat. Sierra byla naše první větší zkušenost s károu ze Západu. Jako dítě si pamatuji ve skutečnosti na dvě taková auta. Jedním byla modrá kufrová Sierra 1.6 CL a tím druhým první generace Opelu Vectra, také s motorem 1.6, ale v lepším provedení GLS se sedadly z takového příjemného mikroplyše. Ale Ford s klasickou koncepcí a pohonem zadních kol se nám oběma zkrátka zaryl do paměti hlouběji než Opel.

Je až neuvěřitelné, co vše se v Sieře bez příplatkových výbav ovládá na kličku. Všechna okna, střešní okno se otevírá zvláštní kličkou na stropě, ale svou kliku má třeba i výškově stavitelný sedák u řidiče. Člověk si v Sieře zkrátka pěkně procvičí svaly na zápěstí. Ve výsledku jsem za to rád, protože elektrika je nuda a tlačítka jsou dneska všude běžná a normální. Doba je jinde, dneska máte i klíčky od auta trvale v kapse a ono se samo otevře. A když o nich mluvíme, klíčky od zapalování jsou v Sieře trochu jiné než v Escortu. V Sieře už najdete typický „fordí“ tenký kulatý klíček se zářezy. Ostatně bílý exemplář pocházející z roku 1987 je původně švýcarskou verzí, pyšnící se s tehdy trendy označením „Catalyseur“ na víku kufru. Dvoulitrový motor „Pinto“ OHC je již vybaven elektronickým vstřikováním paliva a nabízí slušný výkon 105 koní.

Taky jsem to Escortu po cestě zpět domů z focení od několika kruhových objezdů pěkně nandal. Po cestě na náš sraz se jí trošku nechtělo do otáček a mírně pocukávala, ale po pár desítkách kilometrů se dokonale zmátořila. Možná jen chtěla, aby se jí vyhnaly pavouci z výfuku. Měli bychom ji používat častěji. Dvoulitr OHC má jinak ukázkově lineární tah a dovede cestovat i v rychlostech, za které by se nemuselo stydět žádné moderní auto střední třídy. Přitom v kabině panuje ticho a pohoda. Na pneumatikách s velmi vysokým profilem se Sierra přenáší přes nerovnosti tak hladce a jemně, že by ona kultivovanost přes třicet let staré káry překvapila nejednoho mladého prodejce úplně nových Fordů. V zatáčkách se přitom příliš nenaklání a zvládá slušně svižné tempo.

Ale vyloženě sportovních genů v běžných verzích Sierry až tak mnoho nenajdete. Řízení je sice citlivé a bez posilovače, zrovna jako u Escortu, a řazení má velmi přesné dráhy. Ty jsou kupodivu lepší než u novějšího „Škorpíka“, ale i tak je „sirka“ naladěna hlavně pro pohodovou jízdu. Žádné bláznění s přetáčivými smyky nečekejte. Stejně to otci nedalo a instaloval z legrace velké „závodní“ mlhovky jako projev „tuningu“ dané doby. A já se přiznám, že bych možná v průběhu času Sierru vyšperkoval i dobovými RS koly ve tvaru „pavučin“ a podvozek maličko snížil na pružinách. Zkrátka duch legendárního Cosworthu se nezapře a Sierra svým vzhledem, klasickou koncepcí a živými jízdními vlastnostmi k takovému lehounkému dobovému ladění přeci jen vybízí. Nebudu zastírat, že ji mám z naší dnešní trojice jednoznačně nejraději.

Jenomže to se akorát souká z pohodlného křesla „vekslák“ Dominik v tmavých brýlích a podává mi se spokojeným výrazem ve tváři klíčky od vínového Scorpia. Když jsem se s v něm rozvalil (ono to jinak ani nejde), hned jsem si vzpomněl na první poznávací výlet se základkou do Londýna, kde jsme bydleli v rodinách dětí z místní školy a mým dočasným „adoptivním“ rodičům stálo před domem úplně stejné Scorpio (pozn. v Anglii se do roku 1995 označovalo stále jako Granada). Byl to kus auta tehdy a zůstal jím dodnes.

Se Sierrou se nedá příliš srovnávat. Okýnka jsou na elektriku a nechybí dokonce vyhřívání čelního skla. Sedadla jsou sice také látková, variantu Ghia 2.9 V6 jsme nesehnali, ale i tak je pohodlí neskutečné. Z kazeťáku bych si asi pustil „Heroes“ od Davida Bowieho a upaloval nerušeně krajinou vpřed. Jenomže já se musel poměrně rychle zase vrátit do reality. Ve Scorpiu člověk tak snadno zapomene na čas i cíl jízdy. Jel bych s ním na projížďku klidně jen tak a až by došel benzin ve velké nádrži, dotankoval bych a jel zase dál až k západu slunce.

Že by nakonec netradiční porovnání třech důležitých Fordů historie vyhrálo Scorpio? Možná, ale bylo by to nefér. Konkrétní Scorpio je už z roku 1992 a novější datum výroby je na něm znát. Nejsou tu vítězové ani poražení. Scorpio je nejtišší, nejpohodlnější a s dvoulitrovým motorem DOHC má ve vyšších otáčkách přesně tu šťávu, která chybí starší Sieře s jednodušším slabším motorem OHC. „Sirka“ zase okouzlí agilními jízdními vlastnostmi, mechanickou zpětnou vazbou se špetkou sportovnosti.

A Escort zůstává lehkou a velmi řidičskou hračkou, kterou si užijete na úzkých zakroucených silničkách. Kdybych měl velkou garáž, mohl bych v ní parkovat klidně všechny tři. S Escortem bych jezdil často do města, Scorpiem na dovolenou a Sierru upravil trošku víc do sportovního švihu. A vytáhl bych ji v neděli někam ven na hezké okresky zavzpomínat na automobilovou éru, která se nám z paměti rozhodně snadno nevymaže. Zrovna jako staré hudební pecky z osmdesátek, které si občas moc rád pustím.