Všechny verze Lamborghini Miura a jejich příběhy

Byť šlo o první „superauto“ s motorem před zadní nápravou a dvousedadlovým uspořádáním, tíhla Miura v začátcích spíše ke grand toureru, na rozdíl od konkurenčních vozů Ferrari, které byla ve velkém odvozena od závodních strojů. Přesto to byla právě Miura, od které se pak odvíjely všechny další pravověrné supersporty, a přestože je méně křiklavá, je mnohdy považována za atraktivnější vůz než pozdější Countach.

Nejranější produkční verze Miury se označovaly jako P400 – pod zkratkou „P“ se skrývalo slovíčko Posteriore, odkazující na uložení motoru vzadu. Kulatá čtyřstovka pak zaokrouhlovala zdvihový objem motoru.

Tím byl 3,9l atmosférický V12 o výkonu 350 koní, který vycházel z jednotky v předešlém typu 400GT. Motor byl uložen napříč před zadní nápravou, celkem vzniklo velmi slušných 400 kusů, a to i přes na svoji dobu odvážnou cenovku 20 tisíc dolarů – což by dnes dělalo nějakých 160 tisíc dolarů, tedy okolo 3,5 milionu korun.

Zajímavé je, že jednu věc má „společnou“ s původním Morrisem Mini. Jde o to, že motor a převodovka měly stejně jako u legendárního britského supermini společné mazání, což do určité míry zjednodušovalo konstrukci. Toto řešení vydrželo až do příchodu verze SV.

Miuře P400 S se mnohdy říkalo prostě Miura S. Došlo tu na pár vylepšení, jako byla například elektrická okna, tu a tam nějaké chromové doplňky a některé přepínače byly průkopnicky umístěny na stropě interiéru. Nás však samozřejmě nejvíc zajímají změny v motorovém prostoru – jmenovitě šlo o větší průměr sacího potrubí a novou vačkovou hřídel, což stačilo ke zvýšení výkonu o pěkných 20 koní.

Model P400S také neušel zájmu tehdejší smetánky, nejznámější celebritou byl pravděpodobně Frank Sinatra. Jednu vlastnil dokonce Eddie van Halen, a v klipu na píseň Panama je dokonce v jednu chvíli slyšet řev jejího motoru.

Zde se u Lamborghini poprvé objevilo pověstné zaklínadlo SV, tedy Super Veloce, vůz byl představen v roce 1971. Motor dostal jiné časování vačkové hřídele a karburátory Weber. To přidalo dalších 15 koní, takže Miura SV už byla na hodnotě 385 koňských sil v 7 850 ot./min. a 400 Nm v 5 750 ot./min.

Motor a převodovka už tu měly své vlastní mazání, což přinášelo jednu obrovskou výhodu – oba komponenty mohly používat ten správný typ oleje, nebylo třeba dělat kompromisy. Zároveň to umožnilo mnohem snazší instalaci příplatkového samosvorného diferenciálu.

Asi nejpatrnější vizuální změnou oproti předchozím verzím je fakt, že zmizely pověstné „řasy“ okolo předních světel, došlo pak i na rozšíření zadních blatníků kvůli novým, širším pneumatikám na zadní nápravě. Miury SV vzniklo 150 kusů.

Až doposud šlo de facto o evoluci původní Miury, ale s verzí Jota přišla opravdová revoluce. Jen pro pořádek, tehdejší člen vývoje u Lamborghini a závodní jezdec Bob Wallace si upravil jednu testovací mulu Miury tak, aby splňovala takzvaný dodatek J automobilové federace FIA. Vznikl tak jedinečný exemplář pod jménem Jota, neboť tak se ve španělštině vyslovuje písmeno J.

V prvé řadě se panely karoserie u verze Jota nevyráběly z oceli, ale z duralu používaného v letectví. Kolik že to ušetřilo váhy, sto, možná sto padesát kilo? Chyba lávky – Miura Jota byla lehčí o drastických 360 kilogramů!

Jota dostala rovněž přední spoiler, který ve vysokých rychlostech tlačil onu neposednou přední nápravu k asfaltu, přední vysouvací světlomety byly nahrazeny fixními, krytými plexisklem. Podvozek byl značně rozšířen, o 20 centimetrů vpředu a o 30 vzadu.

Motor teď dával údajně 418 až 440 koní v 8 800 ot./min., čehož bylo toho dosaženo díky vyššímu kompresnímu poměru, vylepšeným vačkám, elektronickému zapalování, mazání se suchou vanou a lépe „prodyšnému“ výfuku.

Jak jste však už možná slyšeli, verzi Jota stihl nepěkný osud. Za nezveřejněnou sumu ji odkoupil soukromý sběratel, který s vozem havaroval u města Brescia, auto tehdy shořelo na prach. Byly tu však dva úspěšné pokusy o znovuzrození Joty. O jeden se zasloužil původní majitel zničeného kusu Walter Ronchi. Ten přesvědčil dva bývalé zaměstnance Lamborghini, aby na základech verze P400 S postavili jeho kopii, a to jak po vizuální, tak po technické stránce. Druhá „reinkarnace“ Joty vznikla v Británii, postaral se o ni jistý Chris Lawrence z Wymondham Engineering pro jednoho tamního sběratele Lamborghini, základem posloužilo šasi číslo 3033.

Asi nejblíže verzi Jota jsou verze SV/J, jde prakticky o tovární „upgrade“ Miur SV na verzi Jota (proto se občas v některých pramenech setkáváme s lomítkem v označení verze). Ví se o šesti exemplářích tzv. Miury SV/J – jeden byl dokonce postaven od základu, konkrétně šasi č. 5090. Dalších pět kusů byly právě tovární přestavby na základě již existujících Miur SV.

Jeden z těchto vozů si koupil i íránský šáh, jeho Miura SVJ byla dokonce s dalším exemplářem Miury SV střežena ozbrojenou stráží v královském paláci v Teheránu. Po revoluci, kdy se musel íránský vůdce přesunout do exilu, jeho majetek včetně vozů zabavila vláda a Miura SVJ byla prodána v roce 1995 do Dubaje, načež ji v roce 1997 koupil herec Nicolas Cage – ve své době šlo o nejdráž prodanou Miuru na světě, stála tehdy 490 tisíc dolarů. Herec vůz nakonec prodal v roce 2002.

Mezi lety 1983 a 1987 ještě vznikla jedna dodatečně vyrobená Miura SVJ, tentokrát na základech nevyužitého šasi Miury S na popud jednoho z tehdejších majitelů Lamborghini. Řada expertů však tento vůz nepovažuje za pravou Miuru SVJ, neboť vznikla až dlouho po ukončení výroby tohoto typu. V průběhu let se navíc o totéž pokusilo několik dílen v USA, Japonsku a Švýcarsku.

Další jedinečnou verzí Miury byla verze Roadster, ačkoliv konstrukčně šlo do značné míry spíš o targu, jen bez skládací střechy. Byla založena na původní P400 a poprvé se objevila v roce 1968 na bruselském autosalonu. Vůz nakonec odkoupila Mezinárodní organizace pro výzkum pozinkování a vůz sloužil čistě jako předváděcí vůz pro ukázku tehdejších možností s pozinkovaným kovem.

Jak tomu už u Miury bylo, také Roadster se dočkal pár neoficiálních rekreací založených na běžných Miurách, ovšem jediný právoplatný Roadster je tento bledě modrý. Podle dostupných informací vůz teď vlastní realitní makléř z New Yorku a tu a tam se s ním objeví na přehlídkách elegance.

SVJ Roadster s demontovatelným střešním dílem se představil v roce 1981 na ženevském autosalonu po boku tehdy nových modelů Jalpa a LM002. Verze SVJ Spider se nikdy nevyráběla, šlo jen o výstavní kus – shodou okolností založený na výstavní žluté Miuře S, která se ukázala na ženevském autosalonu o deset let dříve.

Vůz aktuálně vlastní soukromý sběratel z Paříže, a dle dostupných informací byl přelakován na tradiční limetkově zelenou barvu a zbaven spoilerů. Jeden kus otevřené Miury vznikl dokonce již v roce 1968 pod taktovkou karosárny Bertone.

Miura SVR by se teoreticky dala řadit vedle verze Jota, neboť je jí do značné míry inspirována. Její jedinečný příběh si však zaslouží zvláštní pozornost. Miura SVR byla jednou z těch takzvaných dodělávek, jen SVR byla ještě o kus extrémnější než původní Jota.

Jistý německý sběratel přesvědčil automobilku, aby mu z jeho limetkově zelené Miury S postavila vůz po vzoru legendární a záhadné Joty. V roce 1976 se to nakonec podařilo a vznikla úžasná Miura SVR. Nedlouho poté byl vůz prodán japonskému nadšenci, který jej nedávno nechal přímo automobilkou Lamborghini zrenovovat v jejich oddělení Polo Storico. Vozu byl navrácen jeho původní černý interiér a byl osazen závodními sedadly s čtyřbodovými pásy a odnímatelnou ochrannou klecí. Proč? Protože tento chlapík z Japonska má v plánu s autem pravidelně jezdit na okruhu!

Leckdo si možná vzpomene na krásný koncept z roku 2006, který sklidil ohromné ovace a o kterém se pěkně dlouho diskutovalo, zda se bude, či nebude vyrábět. Měl používat techniku tehdejšího Murciélaga, ale zároveň šlo o úžasný retro kousek.

A to byl právě ten problém. Stephan Winkelmann, tehdy už výkonný ředitel automobilky, vlnu nadšení rozpustil jako mávnutím kouzelného proutku, když prohlásil: „Jde tu o oslavu naší historie, to ano, ale Lamborghini se bude vždy dívat směrem do budoucnosti. Nejsme tu od toho, abychom dělali retro design, proto novou Miuru vyrábět nebudeme.“ Škoda...

Na závěr se sluší dodat, že po vzoru výše zmíněné verze SVJ vznikla ještě ze všech nejextrémnější verze SVR.