Článek
Volvo ze starých časů je rozhodně auto s charakterem a auto, které si vybíráte většinou cíleně. I když shodou okolností to zrovna není případ ani jednoho ze mnou doposud zkoušených kousků. Většinu ostatních majitelů ale na těchto kusech baví záruka bytelnosti a spolehlivosti, která z nich dodnes dělá nesmrtelné tanky na cestách, které nerozhodí ani stovky tisíc kilometrů na tachometru. Vždyť precizní antikorozní ochrana brání dodnes zrzavému moru, aby přeživší exempláře schroupal.
Výroba kromě Švédska probíhala i v Belgii, Kanadě a Austrálii, a to jako čtyřdveřový sedan s velkým kufrem a pětidveřové kombi. Základní model nesl označení 740, lepší 760 a dvoudveřové kupé 780. První kusy 760 se dostaly k zákazníkům v roce 1982, model 740 o dva roky později a kupé v roce 1986. To ale skončilo svou kariéru v roce 1990, kdy sedany prošly faceliftem. Na fotkách je tzv. Bushovka, tedy faceliftovaný model proslavený prezidentem Bushem, jehož bodyguardi používali tahle auta při jeho návštěvě Prahy v roce 1991.
Původně byla řada 700 určená na americký trh a svým designem přísně zapadala do osmdesátých let. Hranatost je nezpochybnitelná, a tak karoserie klade proudícímu vzduchu značný odpor. Ale patří k nejprostornějším ve své třídě. Navíc posádku vůz rozmazloval kvalitním čalouněním a pohodlnými sedadly. Nechyběla ani akustická signalizace nezapnutých pásů, inu etalon v bezpečnosti se zkrátka nezapře. Přes to všechno to uvnitř rozhodně nevypadá moderně, spíše Volvo sází na prostornost. I když nemáte kombi, dlouhé předměty protáhnete otvorem v loketce, což dodnes postrádá řada modernějších aut. Zevnitř ven se pak dostanete díky velmi zvláštní páčkové klice na dveřích.
Konkrétní kus je ale takový holobyt v základní výbavě, proto překvapí výhřev látkových a měkkých předních sedadel - to zřejmě kvůli severským zimám. Volvo dokonce zašlo tak daleko, že chromované lišty kolem oken lakovalo do černé, aby auto působilo obyčejnějším dojmem. Ale stále uvnitř voní tím typickým odérem osmdesátek. Není to sice žádná leštěnka, ale popravdě, k precizním autům, kterým za rok na tachu přibude sotva pár desítek km, příliš neinklinuji. Mnohem radši mám, když youngtimer jezdí. funguje a třeba i s úpravami dělá svému majiteli radost.
Pod kapotou je čtyřválec o objemu 2,3 litru – mimochodem první motor Volva vybavený katalyzátorem. Jde o tichý motor, pouze při velkém vytáčení trochu víc hučí, ovšem ne nepříjemně. Jeho průměrná spotřeba se pohybuje okolo 12 litrů. Nabízí ale silný tah a i když se Volvo déle rozjíždí, pak dovede uhánět dost svižně. To může kdekoho překvapit. Podvozek je velmi pohodlný a přes výmoly se přenáší hladce a měkce. Ovládací prvky mají skvělou odezvu a s autem je opravdu radost jezdit.
Volva téhle generace jsou nezmaři, kteří se snad nedají zničit. Trpí na odlepování stropnic a nefunkčnost budíků, jinak jsou ale velmi spolehlivá. Většina jejich chyb pak padá na vrub majitelům, kteří jim nevěnovali dostatečnou péči a jezdili s nimi do úplné smrti. Problém může být i zaseknutí zatahovací antény při jejím zkřivení. Vše je ale kompenzováno slušnou cenou, protože popularita tohoto modelu na trhu s youngtimery není masová.
Tradiční hranaté Volvo vám nabízí nevšední řidičský zážitek plný bytelnosti a pocitu bezpečí. Jako společník je velmi příjemné a vůbec mu nevadí každodenní používání. A vás za volantem hřeje vědomí, že máte auto, které se nedá potkat na každém rohu. Prostě fajn pocit, který stojí za to.
Foto: Mikka
