Volvo 360 GL – Seveřan z Nizozemska

Kdysi i nizozemský DAF vyráběl osobní auta, ale v roce 1973 tuto divizi převzalo švédské Volvo. Přesto, nebo spíš právě proto, se menší modely vyráběly kromě Gothenburgu i v nizozemském Bornu. To je případ i řady 300, která na trh dorazila v roce 1976 jako nástupce Volva 66. Auto vyvíjel ještě DAF pod interním označením P900 a mělo se jednat o větší model DAF 77. Vývoj ale byl náročný, a tak nizozemská automobilka oslovila i jiné značky (například BMW nebo Audi) a pokusila se najít partnera.

Volvo původně zájem nemělo, prý kvůli financím, ale Švédy později zaujala možnost přístupu k motorům Renault. Převzít DAF navíc znamenalo rozšířit si portfolio bez nutnosti vývoje nového modelu a také lepší průnik na evropský trh. Nakonec tedy v roce 1973 přebírá švédská automobilka třetinu DAFu a v roce 1975 už má tři čtvrtiny. Od té doby už neexistuje osobní DAF, ale Volvo Car BV. Nákladní divize si po prodeji osobáků mění jméno na DAF Trucks a s úspěchem funguje dodnes.

Malé Volvo navrhnul John de Vries a snad se na mne nebudou fanoušci ani jedné značky zlobit, když řeknu, že mi trochu připomíná starý Volkswagen Derby. Tedy alespoň v této sedanové verzi, hatchback byl díky tvaru zadní části docela unikátní. Existovaly čtyři návrhy, jeden od Bertoneho, jeden od Michelottiho a dva od interních designérů značky. Návrhy byly ukázány zaměstnancům automobilky bez označení autora a ti nakonec zvolili právě výtvor de Vriese (podobně pak vyhrál i jeho design modelu 480).

Po převzetí švédskou automobilkou se ale se vzhledem ještě pracovalo, aby se nové „Volvo“ hodilo mezi ostatní modely značky, nakonec ale stejně vypadá v nenápadné barvě jako cihla. Ale to nemyslím ve zlém, mně se vlastně tento exemplář dost líbí, i když je na Volvo vlastně hodně malé. A má černé B-sloupky, což mám na starých autech opravdu rád. Vypadají ty youngtimery pak nějak moderněji.

Jako první na trh dorazil v roce 1976 hatchback 343 se čtrnáctistovkou a variátorem. Motor byl vlastně větší pohonnou jednotkou ze starších modelů DAF 66. Volvo ale upravilo i manuální převodovku z modelu 200, aby byly prodeje lepší. Později se objevil model 345. V roce 1981 proběhla modernizace a auto se začalo ještě více podobat větším severským modelům a další velká úprava byla v roce 1985. Rok 1982 znamenal uvedení modelu 360 s dvoulitrem a o rok později se objevila karosářská varianta sedan.

Právě ve verzi sedan je i tato 360 GL z roku 1986, která má i po letech původní plechová kola a čelní okno se stínícím pruhem. Prodala se přímo u nás v tuzexu, kde do něj asi namontovali i naše rádio Tesla. Vtipný chytrý detail je i světýlko u zapalování, abyste se s klíčkem i v noci trefili. A že noci mohou být ve Švédsku dlouhé. Volvo je i po těch letech stále v původním stavu, což svědčí o jeho odolnosti. Nakonec skončilo jako exponát Retroautomuzea Strnadice, kde si jej můžete prohlédnout i vy. Do sbírek jej daroval jistý pan Zkoumal.

V interiéru vás asi nejprve zarazí velký středový tunel, který ukrajuje centimetry do šířky, které jsou běžné u konkurence. Jinak je ale velmi prostorný a pro řidiče velmi dobře ergonomicky zvládnutý. Sedadla jsou nádherně pohodlná, což se k houpavému měkkému charakteru pohodlného auta krásně hodí. Velurové čalounění působí velmi příjemně na dotek, jinak ale kvalitou materiálů Volvo za dobovou konkurencí spíš zaostávalo a dost mu to tehdejší recenzenti vytýkali. Výbavou se také zrovna neplýtvalo, standardem bylo dokonce mono rádio. Kufr nabízí dost místa a sklopná zadní opěradla v poměru 60:40 umožní přepravu i větších nákladů.

Volvo tehdy i u malých modelů sázelo na klasickou koncepci motoru vpředu, který roztáčí zadní kola. Převzalo to vlastně od původních modelů DAF. Základem u 340 byla třináctistovka, ale model 360 pohání dvoulitrový řadový čtyřválec SOHC s výkonem 116 koní z většího Volva 240, se kterým se spotřeba pohybuje kolem deseti litrů.

Motor je spojen s pětistupňovým manuálem a dioda na palubce vám indikuje, že máte řadit. Jenže malé Volvo je transaxle, takže převodovka je u zadní nápravy De Dion. Auto je velmi dobře vyvážené, ale protože váží zhruba kolem tuny, byly slabší verze 340 označovány jako nedostatečně výkonné. Typ 360 to ale netrápí, a tak si řidič může užívat díky vyvážení (opravdu 50:50) i dostatek trakce a v zatáčkách se auto chová dost poslušně. Přitom je ale stále velmi komfortní. Posilovač řízení v pozdějších modelech pocházel z typu 480, brzdy byly vpředu kotoučové, vzadu bubnové.

Výroba malého modelu byla ukončena v roce 1991 (typ 360 o rok dříve) a místo něj se objevila řada 400. Kromě těch stížností na nedostatečný výkon slabších verzí se objevila i chvála na bezpečnost auta a velmi levný provoz a údržbu. Modely řady 300 se navíc dobře prodávaly (vyjma Švédska, protože tamní řidiči nikdy nepřijali malé zadokolky za své), a dokonce se několikrát dostaly i nad sto tisíc prodaných exemplářů ročně, celkově se vyrobilo přes milion kusů.

Podle tehdejších majitelů bylo malé Volvo ideálním prvním autem nových řidičů a také se snadno servisovalo. Tradiční dětské nemoci modelu automobilka brzy vychytala. Robustnost a mechanická spolehlivost pozdějších modelů je taková, jakou u švédské značky očekáváte, a tak se koupě nemusíte moc obávat. Horší je to ale s korozí a sháněním dílů, ty shodné s Renaulty ale koupíte docela dobře. Hůř se ale shání auto jako takové, moc ojetých na prodej není, pokud ano, stojí mezi od jednoho do dvou set tisíc.