Volvo 240 GL a GLE Estate – Klasická cihla si vás podmaní

Na podzim 1974 uvedlo Volvo jeden ze svých nejúspěšnějších modelů – řadu 200, nástupce řady 140, která byla dost podobná. Nový model totiž použil její skelet a dveře. Jan Wilsgaard jej navrhnul opravdu dobře a krabicovitý hranatý design je pro mnoho lidí synonymem švédské značky. Model střední třídy Volvo nabízelo jako dvou nebo čtyřdveřový sedan (překvapilo mě, že má záměnné zadní dveře s kombíkem) a o rok později se připojilo i pětidveřové kombi (těch se vyrobila asi třetina z celkového počtu), techniku používalo i kupé 262C. Hatchback zůstal u jediného prototypu 263 GL.

Vzhled přední části vycházel z konceptu VESC, ale několikrát se během výroby pozměnil. Důraz byl kladen na bezpečnost, a tak má Volvo nově přepracované deformační zóny, kvůli kterým má i dost velké převisy. V roce 1983 pak automobilka změnila i označení – dosavadní čísla 242, 244, 264 a 245, kdy poslední číslo označovalo počet dveří, nahradilo jednodušší označení 240 a 260. Jen kupé si kvůli zachování výjimečnosti ponechalo 262C. Já mám možnost otestovat sedan 240 GL z roku 1990 (dříve by měl označení 244) a kombík 240 GLE (245) z roku 1993. Sedan má nádherná zlatá kola Keskin, stříbrnou barvu a originální dobové polepy, kombík je vedle něj taková šedá myš, ale jednoduché křivky stejně mezi dnešními oblinami vynikají.

U sedanu se mi moc líbí modrá barva čalounění, vzadu nechybí loketní opěrka a prostorný interiér nabízí v obou řadách sedadel dostatek místa. Popravdě jsem to původně v autě moc nečekal, protože zadní dveře vypadají hodně krátké, ale opravdu jsem si ve druhé řadě na místo pro nohy stěžovat nemohl. Recenze zmiňují málo odkládacích prostor a absenci držáků nápojů, na palubce se mi ale líbí malá polička. Držák nápojů existuje jako volitelné příslušenství a je výklopný z loketní opěrky. Měkká látková sedadla jsou ale velmi příjemná a pohodlná, na delších cestách by ale dlouhánům asi délka sedáků nestačila. A samozřejmě je tu extrémně rychlé a výkonné topení, jak bývalo u švédských aut zvykem.

Hlavním rozdílem v interiéru je kufr, který je v případě kombíku obrovský. Nabízí po sklopení zadních sedadel na délku až dvoumetrovou a zcela rovnou plochu. Asi se už tehdy počítalo s tím, že kombíkem pojedete pro nábytek do IKEA, dnes se zase v autě krásně vyspíte. Dokonce bylo vyrobeno i několik sedmimístných variant. Ani sedan se za objem zavazadlového prostoru nemusí stydět, ale po sklopení zadních opěradel vznikne schod. Dalším rozdílem je výbava, u sedanu druhý stupeň GL (Grand de Luxe) a u kombi ještě lepší GLE (Grand de Luxe Executive). Výbava GL znamenala elektrická okna, GLE přidala klimatizaci, vyhřívaná sedadla a hlavové opěrky s výplní (v sedanu mají jen rám). Sedan má sice také klimatizaci, ta ale byla dodána za příplatek.

Volvo má samozřejmě klasickou koncepci, a tak motor umístěný vpředu pohání zadní kola, navíc se v této řadě objevily nové motory OHC. V tomto případě jde o největší z benzinových čtyřválců Red Block B230F s objemem 2,3 litru (nahradil dřívější o objemu 2,1 litru) a vstřikováním Bosch LH-Jetronic, který má výkon 114 koní a točivý moment 184 Nm. Ten je v sedanu spárován se čtyřstupňovým automatem ZF s režimem overdrive, v kombíku je běžnější pětistupňový manuál. Navzdory většímu objemu nemá takový apetit, jak jsem očekával, ale lehce přes deset litrů zkrátka chtít bude. Zpoza volantu ovšem tahle škatule působí trochu odtažitě. Sice se neřídí nijak nepříjemně, ale takovou tu jemnost třeba japonských sedanů tady nečekejte, byť vůle v řízení byste hledali marně. Pocit robustnosti a větší váhy má ale taky něco do sebe. Jen je prostě navzdory datu v techničáku tohle Volvo starým autem (z konstrukčního hlediska) a také se tak řídí.

Volvo váží 1,3 tuny, takže to ještě není takový ten masivní švédský tank, který si obyčejně ve spojitosti se staršími švédskými modely představujeme. Výrazně se ale zvýšila odolnost vůči nárazům a manévrování usnadňoval posilovač řízení. Vpředu použila švédská automobilka zavěšení typu McPherson, aby zvětšila prostor pro motor. To zadní pocházelo z předchůdce, ale bylo upraveno. Z tohoto důvodu je ale auto hlavně hodně pohodlné, a díky kvalitnímu odhlučnění i dost tiché (z těchto dvou je tišší sedan, což je vzhledem k typu karoserie logické a platí to o všech sedanech). Brzdy jsou na všech kolech kotoučové. Aerodynamika cihly se projeví až při vyšších rychlostech hlukem od proudícího vzduchu. I motor je slyšet, ale jelikož je to velký benziňák, tak se mi poslouchá příjemně.

Je to neuvěřitelné, ale Volvo řady 200 se vyrábělo až do roku 1993. Původně jej prý měly nahradit modely řady 700, ale nakonec nahradily jen šestiválcové modely 260 s motory PRV. Nástupcem se tak oficiálně stal vlastně až typ 940. Tento model 240 se ovšem vesele vyráběl a dobře prodával dál a nakonec jej z linek vyštípal až model 850, poslední Volvo s designem Jana Wilsgaarda, autora Typu 240. Díky tomu bylo vyrobeno kolem 2,8 milionu aut, a tak máte i mezi ojetinami slušný výběr. Jen ten úplně poslední vyrobený tmavě modrý kombík si koupit nemůžete, skončil totiž v muzeu. Jinak ale výběr není špatný a obrovské rozpětí cen mezi dvaceti až třemi sty tisíci naznačuje, že bude záležet na stavu auta a vzácnosti verze. Nečekejte moc aut s nízkým nájezdem, tihle držáci slouží právě k tomu, aby se s nimi jezdilo co nejvíc. Kolem sta tisíc korun ale můžete mít opravdu hezké kousky.

Výhodou Volva je dobrá odolnost vůči korozi (pokud se ale ta zrzavá potvora objeví, nejsou karosářské díly nejlevnější), dodnes tak najdete na většině kusů zachovalý původní lak. Opěvovaná je i mechanická spolehlivost auta. Volvo tehdy nevyrábělo žádný vyloženě špatný motor, takže se moc bát ani nemusíte a zejména poslední roky výroby řady 200 patří k nejspolehlivějším autům vůbec. Hlídejte jen případné průsaky oleje. I případný servis je poměrně snadný díky jednoduché konstrukci a potřebě jen základního nářadí. Nevyplatí se ale šetřit a používat laciné díly, Volvo si totiž jinak u dodavatelů kontrolovalo i jejich výrobu, aby mu neodborné náhradní součástky nekazily reputaci.

Modelem řady 200 jezdil i ředitel automobilky Gyllenhammar. Starší fanoušci motorsportu si možná vzpomenou na polovinu osmdesátých let, kdy se i na brněnském okruhu proháněly přeplňované sedany, které si v šampionátu cestovních vozů nevedly vůbec špatně. Jedno bílé 240 GL měl i hokejista Ivan Hlinka. Dnes už začíná zajímat fanoušky a sběratele a já po projížďce docela chápu proč. Přitom ale v USA dodnes mnohdy slouží jako druhé auto v rodině, protože zkrátka nemají důvod ho vyměnit. Za málo peněz tak můžete koupit upřímné normální auto, které vám vydrží ještě mnoho let a začíná být dost ikonické, přesto jej ale potkáte takřka po celém světě. A prý není pro někoho dost sexy, ale podle mě je to nesmysl. Jedinou nepříjemností na Volvu řady 200 je prý jen den, kdy se jej zbavíte, tak to asi s tímto příjemným autem ani nezkoušejte.