Volkswagen Brouk letos slaví osmdesáté výročí

Abychom vystopovali původ Brouka, musíme zabřednout do hodně hluboké historie a do období, které si Němci nedávají tak úplně za rámeček. Řeč je o nacistickém Německu, kde se přišlo na to, že by místní obyvatelé zasloužili takzvané „lidové auto“ – v angličtině „people’s car“, v němčině potom „Volkswagen“. Svoje lidové auto měly v tu dobu třeba Spojené státy, kde se tisíce a tisíce lidí proháněly v legendárním Fordu Model T. Právě americký pradědeček je dodnes chápán jako vůbec první vůz, co mobilizoval masy.

Zpět ale do Německa, kde zadal sám říšský kancléř Adolf Hitler úkol Ferdinandovi Porschemu – auto dostupné a dostatečně praktické, aby jej mohli vlastnit běžní lidé. Do té doby byl totiž německý automobilový průmysl orientován na movité zákazníky. Jen jeden Němec z padesáti vlastnil ve třicátých letech auto.

Ferdinand se v kooperaci s výrobcem motocyklů Zündapp dal do díla a postupně se přes několik prototypů dobrali konečně podoby. Vzniklo Porsche Typ 60 a první prototypy vyrobené automobilkou Daimler-Benz začaly s testováním.

Auta byla tak jednoduchá, jak to jenom šlo. Plochý vzadu umístěný čtyřválec byl chlazený vzduchem a první prototypy si vezly litrové provedení o výkonu přibližně 25 koní. Zavěšení využívala torzních tyčí, komfortních prvků bylo minimum. Koneckonců cena auta byla stanovena na fantastických 990 marek, tedy na cenu malé motorky a lidé si na svůj vůz měli spořit skrze schéma vypracované státní volnočasovou organizací Kraft durch Freude. Zkráceně zněl tento název KdF a právě na KdF-Wagen se taky vůz oficiálně př ejmenoval.

Psal se květen 1938, když Hitler slavnostně zahájil stavbu továrny v Dolním Sasku, v místě dnešního Wolfsburgu. Bohužel jak letopočet napovídá, výroba aut tady netrvala dlouho. Konkrétně se stihlo jen něco přes 200 kusů, než po celém světě vypukla válečná vřava. V průběhu války pak vzniklo jen pár kusů pro armádní hodnostáře, zbytek výrobní kapacity byl, stejně jako ve všech ostatních továrnách v celé zemi věnován zbrojení. Na podvozku Brouka tedy vznikal armádní vůz 82 „Kübelwagen“, názvem i vzhledem evokující vanu.

Když dozněly výbuchy a utichly zbraně druhé světové války, psal se rok 1945. Německo se nacházelo v troskách a totéž platilo i pro továrnu, v níž se mezi sutí a nevybuchlou municí ukrývaly výrobní plány a nástroje malého auta s rozkošně přiblblým kukučem – Brouka. Továrna byla svěřena Britům a protože o Brouka v Británii nikdo nestál, začal se vyrábět ve svém původním rodišti jako Volkswagen Typ 1, pro svůj vzhled přezdívaný „Käfer“ (německy brouk). Nejprve pomalu, tak jak dostupnost materiálů dovolila, jenže produkce rychle nabrala na obrátkách.

Už v roce 1955 sjelo z linky auto s pořadovým číslem jeden milion. Aby taky ne. S maximální rychlostí 115 km/h, slušnou ovladatelností, spotřebou do sedmi litrů a parádní praktičností válcoval Brouk konkurenční francouzský Citroën 2CV nebo britský Morris Minor. Vedle klasiky s dvoudveřovou karoserií vznikal Brouk taky jako kabriolet, s různými karosářskými přestavbami a jeho díly posloužily při vzniku legendárního mikrobusu Typu 2. Koneckonců právě Typ 1 „Beetle“ a Typ 2 „T1“ se později staly neoficiálními vozy hnutí hippie během šedesátých let. Právě tehdy se taky z neoficiálního Beetle stal oficiální název.

Právě šedesátá léta byla pro Brouka ohromně úspěšná, v roce 1971 vzniklo historicky nejvíc vozů (1,3 milionu) a v roce 1972 předběhl malý volkswagen do té doby nejpočetnější Ford Model T. Jenže poptávka postupně ustávala, Volkswagen vyjel v roce 1974 s veleúspěšným Golfem, a tak se skrz sedmdesátá léta přesunula většina výroby Brouka za oceán, konkrétně do Brazílie a Mexika. Tady pokračovala ještě další téměř tři dekády a poslední Brouk „Mexičan“ opustil továrnu v Pueble roku 2003. Byl to zároveň poslední ze 3000 Brouků spadajících do speciální a finální „Última Edición". Pochopitelně, že se poslední Brouky od těch ze čtyřicátých let v jistých bodech lišily, ale nešlo o nijak dramatické změny. Jak padlo výše, celou dobu zůstal vůz na jedné platformě a se zcela totožnou konstrukcí.

Jenomže už pár let předtím, než se svět definitivně rozloučil s původním Broukem, tady byla „náhrada“. Uvozovky používám proto, že kontroverzní model Volkswagen New Beetle neměl se svým pradědem filozoficky nic společného. Vůz na platformě PQ34, na níž stála třeba i naše první Škoda Octavia, byl spíše stylovou (a nepříliš hezkou) hračkou než autem pro masy. A snad každý muž, co kdy do „Nového Brouka“ usedl, si vysloužil nějaký ten posměšek.

I tak se ale výroba udržela až do roku 2011, než byla nahrazena novým, tentokrát o dost povedenějším Broukem nazvaným prostě jen Beetle. Ten se vyrábí dodnes a co se mě týče, tak myslím, že jeho design daleko lépe sleduje původní předlohu. Vlastně se dle mého jedná o jedno z nejhezčích aut, co Volkswagen za hodně dlouhou dobu vyprodukoval.

Po exkurzi do dávné i nedávné minulosti se ovšem přesuňme do současnosti, konkrétně ke zprávě, která proběhla světem pouze před pár dny. Volkswagen potvrdil zvěsti o ukončení výroby Beetlu, v Americe představil Final Edition a neexistuje žádný okamžitý nástupce. Modelový rok 2019 se tak stane posledním rokem Brouka a po více než 80 letech tedy skončí výroba naprosto legendárního vozu. Potažmo jeho již druhého nástupce.

Ptáte se, zda jej čeká ještě nějaká budoucnost? Jak řekl mluvčí Volkswagenu: „Nikdy neříkejte nikdy.“ Aktuálně má Volkswagen v plánu sériovou výrobu elektromobilu I.D. Buzz sloužícího coby reinkarnace klasického Typu 2 „T1“. Právě na této platformě by tedy mohl v budoucnu vzniknout i novodobý Brouk na elektřinu. To se ještě uvidí.

Co si myslíte vy? Taky vám přijde ukončení výroby Brouka jako velká škoda?