Vlakem tam, Fordem zpátky

Naložit svoje auto na vlak, posadit se do pohodlného kupé, přes noc se vyspat a ráno si jen piánko vyjet z vagonu v cílové destinaci? To zní vážně lákavě! Dokonce natolik, že jsme se rozhodli, že službu Českých drah nazvanou autovlak otestujeme v praxi.

Dráhy s naloženými automobily aktuálně jezdí pouze na Slovensko, a to do Popradu (náš cíl) nebo Košic. Cestovat nemůže každý vůz, jelikož přepravní řád určuje několik zásadních podmínek:

Jestli vám to není příliš jasné, tak si představte standardní Volkswagen Transporter T5 jako takový hraniční vůz. Vše pod ním včetně Touaregu, XC90 a dalších velkých SUV se pohodlně vejde. Rozdíl je však v cenách, protože za přepravu kompaktního automobilu typu Ford Focus nebo Škoda Fabia zaplatíte podstatně méně peněz.

Existuje i výjimka z přepravy, která se týká například většiny kabrioletů, vozidel bez platných značek i registrace, poškozených vozidel, aut, která nedosahují konstrukční rychlosti 120 km/h, vozidel s neoriginálními tuningovými úpravami (bodykity, spojlery) nebo přívěsů. Výše vypsané vám České dráhy na autovlaku z technických i bezpečnostních důvodů nepřevezou, neb jsou jako dopravce za transport nákladu zodpovědní.

Když jsme u těch cen, níže najdete aktuální ceník, který vám napoví, za kolik peněz se vy i váš vůz dostanete z Prahy do Popradu. K lístku za auto je třeba přidat ještě lístek za osobu/osoby, a to dle typu kupé. Ceny jsou vždy v eurech a na koruny přepočtené podle jednotného železničního kurzu, jenž aktuálně (10/2021) činí 1 euro = 26 Kč.

Naše výprava čítala celkem tři osoby, takže jsme si s sebou zabalili věci, občerstvení, Ford Focus ST a vyrazili na čundr do Popradu. Po příjezdu na terminál autovlaku (areál pražského hlavního nádraží) po ulici Seiferova ze směru od magistrály (z centra) od mostu U Bulhara bylo nutné vůz zaparkovat a vyrazit do nedaleké kanceláře s ideálně dopředu koupenými palubními lístky pro auto i lidi.

Po předložení dokumentace včetně občanek i příslušného malého techničáku přepravovaného plechového oře jsme vyfasovali papírovou A4 s nápisem Poprad, která přišla za čelní sklo Fordu. Následně si nás přebrala obsluha nakládky, určila, kde máme stát a v kolik hodin máme být na místě pro naložení.

Přestože samotný terminál působil jako nějaké zapomenuté místo, personál měl pracovní organizaci perfektně zmáknutou, jelikož naše skupina čítající čtyři vozy byla naložena do deseti minut od zahájení nájezdu.

Na vagon najíždíte pomocí rampy, pracovník drah si před samotným naložením vozy vyfotí a poté vás naviguje na určené místo, kde automobil (či motocykl) zaaretuje proti pohybu. Vy (řidič) zařadíte kvalt (či P), dáte ručku, sklopíte zrcátka a vypnete alarm, což se u Fordu dělá velice snadno – po vypnutí zapalování zvolíte v palubním počítači redukovanou ochranu. Horší to dle zkušeností „nakládačů“ mají mnozí řidiči ostatních značek, kteří na poslední chvíli zoufale loví návody k obsluze.

Modrý motorizovaný výletník ST už měl své místo, takže zbývalo nalodit nás, což znamenalo pěší přesun podchodem do haly nádraží, jehož zdobil obří nápis na stěně hlásající Žižkov. No jo, jenže ono bylo devět a náš spoj plánovaně odjížděl až ve 22:18, takže jsme zabíjeli čas bezduchými debatami v blízkém restauračním zařízení. Minuty však uběhly rychle a ve 22:19 se vlak EN 443 skutečně dal do pohybu, čímž odstartovala další část tohoto testu.

Po příchodu do enormně malého kupé (Economy) obsluhovaného stevardem nastal trochu šok. Mimo skromné šatny, umyvadla, koše, stolečku, ovladače klimatizace, osvětlení, okna a třech malých postelí uvnitř nic dalšího nebylo. A rozloha? Inu více životního prostoru vám poskytne snad i Mazda MX-5. Dobře, to přeháníme, ale chápete. Pro jednoho budiž, pro dva relativně dostačující, ale pro tři? Stísněnost…

Prakticky okamžitě bylo nutné kupé přestavět ze spacího na sedící a využít pohostinnosti odkládacích míst k reprodukci audiovizuálních děl pomocí tabletu. Slibovaná Wi-Fi však nebyla dostupná a po čase jízdy rovněž došlo k úplnému vypnutí přísunu elektřiny do zásuvek, takže kdo přes noc nabíjel mobil nebo laptop, měl prostě smůlu.

Na „pokojích“ tekla jen užitková voda, přičemž jeden z nás se vydal otestovat společné sprchy. Přinesené zhodnocení nebylo vůbec pozitivní, zejména kvůli odérům a celkovému stavu zařízení. Samotná povlečená lůžka sice nabídla kvalitní matrace i přikrývku, nicméně aspekty typu extrémně omezený prostor nad tělem každého nocležníka a poměrně divoká jízda samotného mašinfíry způsobily, že se nikdo z nás nevyspal. A nejen my, podobné zážitky měli rovněž někteří ostatní cestující.

Ráno kolem půl šesté nám přistála do rukou snídaně zabalená v krabici, doplněná teplým nápojem (káva, čaj) dle výběru. Inu dvě housky, sýr typu žervé, máslo, marmeláda, džus a tatranka nemusí být pro mnohé adekvátním základem spokojeného rána, zvláště po takřka probdělé noci.

Pokyn k výstupu z vlaku dorazil v 7:15 ráno, přičemž v 7:20 začalo skládání aut. Tedy od příjezdu na místo (Praha, hl. n.) a započetí administrativní přejímky (20:15) do vyložení vozu v cíli (Poprad) uběhlo lehce přes 11 hodin. Celková cena za cestu tam (tři osoby, auto do výšky 1,6 m) pak vycházela následovně:

Následujícího dne jsme dorazili na místo vykládky v Popradu, tentokrát naloženi v 280koňovém Focusu ST vybaveném sedmirychlostním automatem. Po nastavení navigace a s úderem času 9:20 hodin začal ekonomicko-časovo-komfortní „závod“ s autovlakem.

Kousek za městem se lepivé pneumatiky Focusu poprvé dotkly asfaltu slovenské dálnice D1 vedoucí přes Bratislavu až do Česka, nicméně námi zvolený navigační systém vypočítal efektivnější trasu – Žilina, Čadca, Frýdek-Místek, Olomouc, Hradec Králové, Praha.

Rovněž u našich východních sousedů jsou dálnice zpoplatněné, přičemž danou známku lze zakoupit na pumpách nebo elektronicky přes eznamka.sk (oficiální portál). Desetidenní stojí 10 eur (254 Kč), měsíční 14 eur (355 Kč), roční nebo 365denní pak vyjde na 50 eur (1 266 Kč). Pozor, pokud vlečete za vozidlem kategorie M1 či N1 přípojné vozidlo kategorie O1 či O2 a celková hmotnost celé jízdní soupravy přesahuje 3,5 tuny, pak se povinnost úhrady známky vztahuje také na vlek (ceny stejné jako za auto).

Kvalita asfaltu dálnice však byla horší než u nás a standardní rychlost 130 km/h byla omezována ve zúženích (a že jich bylo požehnaně) na 60 km/h (u nás obvykle 80 km/h). Minuli jsme i několik čerpaček a zaznamenali průměrné ceny pohonných hmot.

S blížícím se západem se stav silnic značně zlepšoval. Konečně jsme neměli pocit, že slovenská „jednička“ má totožný povrch jako naše „trojka“. Krátce před hranicemi nás zdrželo jen krátké zastavení na semaforech, nicméně poté cesta celkem plynule ubíhala až do Prahy, kde naštěstí byly jen mírné kolony.

Předpokládaná doba trvání trasy činila 6 h 16 minut a délka 553 km. Reálně se započtením přestávek trvala 6 h a 45 minut, zatímco nájezd dosáhl 573 km. Spotřeba vozu vybaveného 2,3litrovým zážehovým čtyřválcem a třemi lidmi na palubě byla nakonec 8,5 litru na sto, přičemž jeden litr benzinu průměrně vyšel na 36 Kč. Detailnější kalkulaci včetně všech nákladů jsme shrnuli do tabulky níže:

Pokud bychom měli započíst také amortizaci, využijeme státem určenou cestovní náhradu, která činí 4,40 Kč na 1 km (za opotřebení) a už zmíněnou průměrnou cenu námi natankovaného naturalu 95 za 36 Kč. V takovém případě tento 573kilometrový výlet vyjde následovně:

Pokud české dálnice běžně nevyužíváte, tj. nemáte roční známku, pak k celkové sumě bez amortizace připočteme ještě standardní cenu za 10denní tuzemský kupon činící 310 Kč, což dá konečnou částku 2 677 Kč, respektive 5 198 Kč při zohlednění opotřebení vozu.

Na cestování autovlakem lze skutečně ocenit, že během jízdy mohou všichni v klidu sedět, sledovat filmy či seriály, pracovat na laptopu nebo se bavit jiným způsobem. Spánek ve třílůžkovém kupé, zvláště pak pokud budete s cizími lidmi, je poněkud omezený/diskomfortní. Jasně, můžete si připlatit za sólo Deluxe s vlastní „sociálkou“, ale postel bude stejně malá a pohodlí větší jen o kousek. Do toho tu máme řadu čekání a ne zrovna přívětivá společná hygienická zařízení (sprcha, WC).

Pokud pojedete sportovním autem typu Focus ST, tak sice teoreticky zaplatíte kvůli započtení amortizace více a vaše možnosti zábavy budou omezené, nicméně trasu zvládnete o cirka čtyři hodiny rychleji a pohledem mnohých též pohodlněji. A pokud na vás padne únava? Možná že se lépe vyspíte vzadu na sedačkách, v kufru (např. u kombi, SUV) či prostě v rámci sklopeného opěradla, než když okusíte titěrná vlaková lůžka.

Pro auto hovoří také rozmanitost výběru, protože vyrazíte-li nějakým úsporným dieselem, klesne cena za palivo klidně o polovinu, což zase trochu jinak zamíchá s počty. Zvýšené riziko však představují kolony na cestách, ačkoli pokud využíváte on-line navigace, je nebezpečí výraznějšího zdržení redukované.

Čundr autovlakem tedy nezavrhujeme, má svoje objektivní výhody, ale důrazně upozorňujeme, že to není „zábava“ pro každého. Zvláště ne pro osoby, co jsou na životně-cestovní komfort poněkud „náročnější“…