Článek
Psala se 80. léta a Amerika po ropné krizi začínala objevovat kouzlo menších, aerodynamičtějších aut s menšími motory a nižší spotřebou. Jenže v Americe tolik oblíbená obytná auta byla pořád postavená na velkých dodávkách s nenasytnými osmiválci. Neforemní, rozežraní dinosauři, kteří museli vyhynout.
Takhle vypadlo typické obytné auto v USA 80. let
Se změnou přišel konstruktér Bill Collins a finanční odborník Bob Dewey, kteří získali zkušenosti při práci u amerických automobilek, aby se pak potkali u DeLoreanu a po jeho konci spolu v roce 1986 založili Vixen Motor Company, jež měla vyrábět obytný vůz nové generace. Speciální ocelový rám zajistil nízké těžiště, laminátová karoserie pomohla snížit hmotnost a o pohon se staral šestiválcový turbodiesel 2,4 l od BMW (napojený na pětistupňový manuál od Renaultu) umístěný až vzadu, takže nerušil pohodu na palubě hlukem, teplem ani vibracemi.
Ve srovnání s tehdejší konkurencí vypadal Vixen jako z jiného světa
Vixen 21 TD díky tomu jezdil… no, ne přímo jako osobní auto, ale rozhodně také ne tak nemotorně jako ostatní obytňáky. A zásluhou skromného motoru a karoserie navržené ve větrném tunelu se mohl pochlubit solidní úsporností – při obvyklých dálničních přesunech dosahoval spotřeby kolem 7,5 l/100 km, což byla méně než polovina toho, co spolykala konkurence.
Uvnitř jste našli vše, co uživatel obytného vozu potřeboval – pohodlné sezení pro čtyři s rozkládacím stolkem (které se dalo přeměnit na postel), velké dvoulůžko vzadu, uprostřed ukládací skříňky, chytře ukrytá toaleta a sprcha, kuchyňka byla vybavená tekoucí vodou, elektrickou lednicí, vařičem a mikrovlnnou troubou, k tomu nechyběla klimatizace a přídavné topení.
Kromě příjemnějších jízdních vlastností byly výhodou Vixenu 21 TD i kompaktní rozměry (6,4 m na délku a 2,1 metru na výšku), díky kterým se vešel do běžné garáže nebo podzemního parkoviště. Nízkou výšku kompenzoval vyklápěcí střešní panel, takže se uvnitř mohl pohodlně postavit i dospělý člověk. Všechno směřovalo k velké revoluci na trhu obytných aut…
Která však nakonec nenastala, protože se ukázalo, že výhody Vixenu nedokáže nikdo ocenit. Za první dva roky se tak prodalo jen 300 kusů. Typický majitel chtěl prostě něco docela jiného – lepší jízdní vlastnosti ho moc nezajímaly, v garáži parkovat taky nechtěl, spíš potřeboval permanentní prostor nad hlavou (nejen na stisknutí tlačítka u zastaveného auta), motor, který má dost síly a nepřehřívá se v náročných stoupáních, nebo automatickou převodovku pro větší pohodlí.
To vyústilo ve vylepšený model SE se střešní nástavbou, troubou na propan butan a pár dalšími drobnostmi, hlavně ale instalaci poctivého benzinového 3,8 V6 od GM a čtyřstupňového automatu. Jenže ani to nedokázalo Vixen zachránit, prodalo se totiž pouze dalších zhruba 170 kusů (celkem mezi roky 1986 a 1989 vzniklo méně než 600 vozů). To znamenalo definitivní konec originální myšlenky stylového, řidičského obytného auta.