Alfa Romeo TZ2 je příběhem motoristické vášně

Řídit červenou Alfu Romeo vždy slibovalo skvělé zážitky. Ve své domovině v Itálii je dodnes nejslavnější značkou, která stála u kolébky vývoje domácích automobilů. Vždyť ani ze slávy Enza Ferrari by nic nezbylo, nemít závodní stáj „Scuderia Ferrari“ plnou podporu automobilky z Lombardie.

Pan Nicola Romeo by měl být na svou firmu pyšný. Alfa vždy znamenala pokrok, krásu i to nejlepší z automobilového konstruktérství. Ostatní automobilky jen doháněly krok.

Vím, bavíme se o době před mnoha a mnoha lety. Dnes je situace jiná, ale pojďme se v duchu přenést alespoň na chvíli do podhůří Apenin, na takřka prázdné silnice plné zatáček a horských průsmyků v polovině šedesátých let minulého století.

Alfy Romeo obecně bývaly velice drahé a sportovní modely této italské značky stály ještě víc. Stačilo se svou Giuliettou Sprint zaparkovat někde na nábřeží u kavárny a holky se kolem vás seběhly skoro samy. Natožpak, když se podařilo ukořistit klíčky od nizounké závodní Giulie „Tubolare Zagato“. Mohli jste s ní závodit naplno v prachu cest Targy Florio, ale klidně taky jen korzovat a pronikavým nakřáplým baritonem výfuku dvouvačkové šestnáctistovky Giuseppe Bussa svádět sukně na hlavní třídě.

Romano Martini byl odvážný závodník a „alfista“ tělem i duší, který si vybral to první. Romano, přezdívaný „Shangri-la“ podle mystického místa ráje na zemi z jednoho knižního románu, v Alfách jezdil vždycky naplno. Jeho rájem na zemi byla dílna Ferrari ve Florencii a ozdravovnou ducha zatáčky cestou na nedaleké Passo dell Giogo.

Martini tu závodil i při Velké ceně Mugella, tedy v dobách, kdy tu ještě nebyl závodní okruh, ale 66 km dlouhá silniční trasa, kterou závodníci obkroužili během klání asi osmkrát. Vedla přímo přes sedlo Giogo ve výšce 950 metrů nad mořem, kde dodnes najdete kavárnu s restaurací. Ta stojí hned při poslední zatáčce, odkud se trasa začne narovnávat a sklápět k dalším serpentinám směrem do údolí a městečku Firenzuola.

Když vejdete dovnitř, visí zde stále obraz s fotkou Alfy Giulia TZ2, jak sviští kolem průsmyku. Shangri-la závod dokončil na skvělém čtvrtém místě, přestože soupeři disponovali daleko silnějšími auty.

Závodní Alfa TZ2 totiž váží jen 620 kilo a tým Autodelta dokázal z dvouvačkové šestnáctistovky vykřesat 170 koní při velmi zdravých sedmi tisících otáčkách. Tohle auto bude vážně rájem na zemi pro všechny benzinové šílence.

Představuje vše nejlepší, co si řidič purista a velký „alfista“ v jedné osobě může přát. Přesto zůstala konkrétní Alfa po absolvované závodní sezony v roce 1966 uzamčena v jedné florentské garáži. Zůstala tu až do roku 1972, kdy se o autě dozvěděl vášnivý sběratel italských vozů z Ameriky, jistý Charles Fogg.

Auto koupil, doma opravil, uvedl do pojízdného stavu a vždy opečovával. Vloni se dostalo zpět do Itálie. Dozvěděl se o něm britský obchodník s klasickými vozy Simon Kidston a natočil s ním úžasné video. Kdo vládnete angličtinou, rozhodně si ho pusťte. Budete nadšeni.

Původních Tubolare Zagato vznikla jen hrstka, 124 kousků abych byl přesný. Variant pro roky 1965 a 1966 čili TZ2 se postavilo pouhých osm exemplářů. Byly to první čistokrevné závoďáky týmu Autodelta, který připravil zejména fantastický motor.

Autorem minimalistického funkčního designu je Ercole Spada, umělec, který dal světu mnoho nádherných aut. Možná vám je jeho jméno povědomé v souvislosti s automobilkou BMW, kde v osmdesátých letech působil na pozici šéfdesignera. Mnou oblíbené pětkové BMW, interně je označované kódem E34, je jedním z jeho hlavních přínosů bavorské automobilce.

Ale abych šel popořádku. Ercole Spada se proslavil už jako mladík. Ve škole si pod lavicí rád kreslil autíčka a vždycky věřil, že auta budou provázet celý jeho život. Prostě je miloval a nejspíš miluje dodnes. Potud by mi italský inženýr a virtuóz karosářského umění snad i připomínal mé vlastní dětství. Náčrtů autíček ve starých sešitech mezi nekompletními zápisky z fyziky by se i u mě dalo najít přehršel.

Ercole Spada rozeslal po absolvování technického institutu v Miláně dopisy Alfě Romeo, Abarthu i jisté firmě Zagato. Vzali ho do práce. A zde v pouhých třiadvaceti letech zakotvil na celá desetiletí „zlatých šedesátých“ let.

Z jeho prvního úkolu pro Aston Martin se vyklubala legenda. Aston Martin DB4 GT Zagato je totiž jedním z nejkrásnějších automobilů světa. Vloni se automobilce dokonce podařilo pár exemplářů znovu postavit v rámci projektu „DB4 GT Zagato continuation“. Spada navrhl pro Zagato opravdu velkou porci úžasných aut a projekt „Tubolare Zagato“ se zařadil mezi ně.

„Il Bambino GTO“, jak se téhle Alfě ve své době přezdívalo, je nesmírně cenná. Tu a tam se na aukcích objeví TZ ročníku 1964 a jeho cena se vyšplhá klidně přes milion dolarů. Ale na TZ2 rovnou zapomeňte. Že Charles Fogg z našeho příběhu v roce 1972 jedno uzamčené v garáži našel, je zkrátka už v dnešní době nemožné.

Proto se staví jejich věrné kopie a dokonalé repliky. Ani ty nejsou zdaleka levné, ale s naditou peněženkou už se zajímat můžete. A věrnou kopií originálu je i vyobrazené auto, které se bude dražit v únoru na aukci společnosti Silverstone ve Velké Británii. Za kolik si jej nakonec šťastný majitel odveze domů, je jen těžké odhadovat.

Tubulare Zagato bylo postaveno jako zbrusu nové před sedmnácti lety a vzniklo z dat přesným naskenováním dokonce dvou různých originálů. Tvůrci k výrobě karoserie použili původní formy, které naštěstí stále existují. Ve své době se u Zagato stejně nikdy nepodařilo vyrobit dvě identická auta, a i tohle nově postavené zůstane navždy svým vlastním originálem. U kusové výroby to ani jinak nejde.

Základem je trubkový rám (odtud slovo „Tubulare“) a na něm laminátová karoserie. Prototyp Ercola Spady pracoval nejprve s hliníkem, ale takové auto vzniklo jen jedno jediné.

Díky moderním technologiím výroby se podařilo zachovat muší váhu i u téhle repliky. Ta má s točivým motorem postaveným na základě šestnáctistovky od Autodelta také vynikající dynamiku. Auto je navíc nizoučké. Linka střechy sotva přeleze jeden metr a dovnitř se vejde jen průměrný Ital, podobně jako do původní závodní Alpine A110, kde se také spíš leželo, než sedělo.

Alfa má schválenou dokumentaci FIA pro účast historických okruhových závodů a moc se těší na to, až se s ní zase nějaký pilot „alfista“ prožene po malebných zákrutách průsmyků severně od Florencie.

Úplně živě vidím tu scénu, jak Alfa mírným smykem zadních kol vyráží z utažené vlásenky. A z koncovky výfuku vytažené do boku karoserie prská, rezonuje a běsní randál čtyřválce Busso, vytočeného těsně nad sedmičku zobrazenou na velkém mechanickém otáčkoměru firmy Jaeger. Je skvělé, že se daří zlaté časy vrátit zpět a slavná auta minulosti lidé dokáží ještě dnes postavit znovu.