Velorex 250 JK – Vzácnost od Mistra Kubinského

Obsáhlejší historii látkové tříkolky tentokrát vynechám, pravidelní čtenáři si ji jistě ještě pamatují a ti noví ji najdou tady. Projekt z padesátých let měl původně umožnit dopravu invalidům, ale nakonec pro mnohé další kompenzoval nemožnost sehnat si klasické osobní auto, ať už proto, že neměli dostatek finančních prostředků, nebo proto, že aut bylo na trhu prostě nedostatek. Tento problém se ale vyřešil, a tak po ukončení výroby tříkolky v roce 1971 měla čtyřkolka už jen jepičí dvouletý život. Díky tomu jsou všechny dvoustopé Velorexy hodně unikátní. Některé ale více než jiné.

Nejtypičtější Velorex je tříkolka, ale ať počítám, jak počítám, někdo nám tu dělá čtvrté kolo u vozu. Přitom na první pohled jsou tvary a materiál karoserie stejné jako u tříkolek. Tohle je tedy dvoustopý Velorex, ale opravdu unikátní a s typem 435 (standardní tříkolka) toho moc společného nemá. Stejně tak to není ani Hoba, kterou si pár pamětníků mlhavě vybavuje. Až po dveře vypadá tvarově vozítko naprosto stejně, ale pak už začínají změny. Například hned za dveřmi nejsou kapsy pro nasávání vzduchu. Rám zadní části z roku 1960 zůstal kvůli zástavbě motoru 250 zachován, ale pak je přidaná kvůli zadní nápravě ještě další konstrukce, takže má zadní část zcela nový tvar. Navíc to není v tradiční hnědé barvě, ale v černé. Oplechování kryje zadní nápravu a nad ním je nová část střechy s mnohem většími okny.

Vytvořil jej známý konstruktér Julius Kubinský a navrhnul jej jako vylepšení klasického Velorexu. Poprvé bylo toto vozítko registrováno v roce 1964, tehdy ale ještě zadní část vypadala trochu jinak a více připomínala původní tříkolku díky samostatným zadním blatníkům. Kubinský si Velorex ale vyzdobil do červené a černé barvy, které patřily k jeho oblíbeným. Ostatně do stejných barev nalakoval i svůj sporťák JK2500. Později bylo vozítko přestavěno a Kubinský jej věnoval svému synovi Petrovi. Od sedmého července 1976 je ale registrované v této podobě s celistvou zadní částí a světly z Fiatu 850 jako přestavba.

Soukání dovnitř je stejně nedůstojné jako u klasického modelu. Já do toho vozítka prostě elegantně nastoupit neumím. Interiér je také prakticky stejný, a tak tu také není moc místa. Ale lavice je poměrně měkká. A zase máme sundané boční rámy, jednak aby do interiéru proudil vzduch, ale také abychom mohli mít loket ven z vozítka. Dozadu je přes velká plexi okna vidět skvěle ven. Palubka je spartánská dřevěná s jediným budíkem a jen pár ovladači ze staré Octavie, koženkový volant je ale menší a baterie je až dále v přední části. Pedály jsou ze Škody 1000 MB.

K pohonu sloužil původně motor 250 cm3 z Jawy, ale později do něj byl zabudován větší motor, který se dával i do nejtypičtějšího Velorexu 16/350, i jeho dynamo startér a hydraulická spojka. I když je tu tedy stejný motor, celé vozítko je mnohem tišší. Tady už si popovídat zvládneme i za jízdy, což mi minule u klasické tříkolky nešlo. Také jízdní komfort je mnohem lepší, vibrace jsou odstíněné a čtyři menší kola s větším profilem pneumatik lépe filtrují nerovnosti. Malý unikátní Velorex prostě tolik nehopsá a celkově je jízda v něm mnohem příjemnější.

Vozítko používá menší kola, díky tomu se náhradní vešlo do přední části. Celkově působí stabilněji a mnohem pohodlněji, už to jízdou víc připomíná auto. Pořád je sice hodně lehké, ale nemá tendenci na výmolech měnit směr a hřebenové řízení vzorně reaguje, takže vykroužit v něm zatáčku je mnohem příjemnější zážitek. Přední zavěšení zůstalo, ale původní bubny už za koly nejsou. Kubínský se totiž hodně motal kolem závodních aut a malý Velorex vybavil hydraulickými brzdami vlastní konstrukce. Náboje s centrální maticí jsou z monopostu Formule 3, a tak jsou unikátní kola s žebrováním pro lepší chlazení (každá strana auta má svůj druh) na centrální matce. Vzadu je na celou nápravu jeden brzdič, přitom výfuky má Velorex dva.

Velorex je velmi populární mezi svými fanoušky a často se objevuje i ve filmech a seriálech. Ne ale v této verzi, ta je opravdu unikátní a bylo mi ctí vám ji představit. Spolehlivé vozítko je dnes plně provozuschopné. Provozovatel je členem rodiny majitele, který jej měl schovaný ve stodole. Tam Velorex stál přes 20 let a čekal na svou slávu, dnes se ale unikát po renovaci opět prohání po našich cestách. Renovace začala v roce 2013 v garáži u Šustáčků, několik fotek z průběhu renovace najdete i v galerii. Hodně pomohla i komunita kolem boskovického Velorex klubu. Hotovo bylo až v prosinci 2017, kdy byl opět přihlášen do provozu. Se štěstím jej ostatně na nějakém srazu můžete potkat i vy, jen už budete vědět, kdo je jeho slavným autorem.