Velkou lásku k malému autu najdete v jedné malebné vesničce

Když se totiž vedle jedněch vrat u silnice objevila regulérní betonová busta ikonického Mini, bylo jasné, že za vraty sídlí nějaká spřízněná duše. Setkání s Rosťou a povídání o britské legendě mně opět připomnělo, proč musí mít slabost pro tuhle legendu snad každý automobilový fanatik. Řešení je naštěstí snadné, stačí si jen jedno Mini koupit, ceny jsou přijatelné a výběr velký. Ostatně, ani já jsme mu před časem neodolal...

Mini vzniklo jako reakce na hospodářskou situaci v Británii po druhé světové válce. Luxusní modely prestižních značek nebyly pro obyvatele tím pravým. Levnější auto by bylo pro občany dostupnější a pomohlo nastartovat ekonomiku. Vizionářem v pozadí britského auta byl Alec Issigonis. Ano, dnes má rytířský titul Sir, který si připsal právě za zásluhy o motorizaci ostrovního státu. Issigonis navíc právě tomuto úkolu rozuměl, protože už před tím navrhnul Morris Minor. I ten už při zastaralém designu dokázal převézt čtyřčlennou rodinu s menším počtem zavazadel, ale ještě to nebylo ono. Issigonis ale věděl, že to zvládne ještě lépe a v roce 1959 představené Mini to skutečně dokázalo.

Začátek prací je dnes už legendární. Věděl, že auto má uvézt čtyři dospělé, takže je posadil po dvojicích za sebe a křídou na zem obkreslil prostor kolem nich. Rozměry kabiny pro pasažéry byly dané. Když jsem testoval nové Mini, hned jsem poznal, že BMW u nového Mini nic takového neudělalo. O nevyužitý prostor se v prvopočátcích legendárního autíčka bojovalo i u motoru. Ten nesměl být moc velký a ještě jej kvůli úspoře místa umístili napříč, což nebývalo moc běžné a Mini se tím proslavilo, i když nebylo první. Další milimetry ušetřil chladič umístěný na boku a ne vpředu, jak bývá zvykem. Pohon předních kol zase ušetřil místo v kabině, protože nebyl třeba tak velký středový tunel. Okna byla původně jen šoupací, ale vzniklým otvorem měla projít láhev ginu Gordon. Díky tomu mohlo mít velké kapsy ve dveřích, což rozhodně nebývalo standardem. Kufr byl větší než u Minoru a víko se otevíralo směrem dolů, takže se dal větší náklad umístit ještě na něj. Samonosná karoserie byla lehčí a kola měla až v rozích, aby podběhy nezasahovaly příliš do kabiny. Navíc byla jen desetipalcová, a to měla být původně ještě o dva palce menší. Dunlop ale tvrdil, že tak malé pneumatiky vyrobit nedokáže.

Je otázka, zda Issigonis věděl, co to bude znamenat pro jízdní vlastnosti. Jsou totiž senzační a všemi chválené. Snad jen milovníci pohodlí budou trochu reptat, protože unikátní odpružení gumovými kužely moc komfortu nenabízí. Bylo ale levné na výrobu a vhodné pro sportovní jízdu, takže s výjimkou let 1962 až 1971 se montovalo do všech verzí.

Kromě klasického Mini se později objevily další varianty – kombík prodávaný jako Mini Morris Traveller a Austin Mini Countryman, který měl až po B-sloupek naprosto shodnou karoserii. Zadní část měla nejprve přiznanou výdřevu, později ale došlo k jejímu elegantnímu zaplechování. V této verzi auto uvezlo dost zavazadel a navíc, když se nedošlo k instalaci oken, vznikla praktická dodávka oblíbená u silničních dělníků a královské pošty. Bez střechy z toho byl rázem i otevřený pick-up. Původně pro armádu vznikl otevřený Moke se dvěma motory, kdy každý měl pohánět jednu nápravu. Nakonec se ale uplatnil v civilním sektoru jako skvělé plážové vozítko, byť už jen jako dvoukolka s jedním motorem. Pro konzervativní klientelu se vyráběly ještě tříprostorové sedany s honosnější maskou – Wolseley Hornet a Riley Elf.

Běžné Mini se dočkalo i sportovní varianty Cooper. Stvořil ji John Cooper, slavný konstruktér formulí. Místo originálního motoru použil litrový motor s 55 koňmi (o 22 více než originál). Cooper S měl motor 1 275 ccm a výkon 75 koní, takže dostal i kotoučové brzdy na přední nápravu. Právě této verzi se dařilo i v závodech a v rally, kdy má na kontě tři výhry z Rally Monte Carlo (1964, 1965 a 1967) a vyhrála by i ten rok mezi, kdyby tým nebyl sporně diskvalifikován. V roce 1969 proběhla modernizace, kdy auto dostalo jinou masku a větší zadní okno. Panty dveří zmizely z karoserie a schovaly se do rámu. Místo velkého budíku uprostřed byly dva menší za volantem a ve dveřích bylo stahovací okno.

Klasické Mini se vyrábělo až do roku 2000, na konci už pod křídly BMW. Mezitím jej licenčně vyrábělo i Innocenti v Itálii. Britové se během mnohaleté produkce pokoušeli auto nahradit, ale zákazníci pro to neměli pochopení. Prvním pokusem byl Clubman s hranatější přední částí na jinak stejné karoserii, které mělo být bezpečnější a schopné nabídnout větší motory. Prodejní čísla byla ale nevalná. V 80. letech se objevil hranatý Austin Metro, který sice vydržel v nabídce ještě dlouho poté jako Rover 100, ale Mini stejně nikdy nenahradil. To z pásů sesadilo až novodobé Mini z roku 2001, které později dostalo i další karosářské verze. Je ale otázkou, zda se pro moderní Countryman hodí ještě stále jméno Mini. To slavné je ale přece jen slavnější třeba i díky tomu, že v něm jezdil Mr.Bean, aktéři Loupeže po italsku nebo agent Bourne. Přesto i dnes jsou možnosti, jak si nové „staré“ Mini pořídit, třeba jako elektromobil.

Je dost možné, že jste se do Mini zamilovali třeba při sledování některého z výše zmíněných snímků, nebo jen prostě proto, že je vpravdě senzační. Ani se vám nedivím, sám jsem jeho kouzlu propadl a stejně tak Rosťa, který s nimi jezdí, a dokonce i závodí. Kromě několika skutečných exemplářů to je hlavně poznat na obrovské sbírce modelů, plakátů a dalších reklamních předmětů, které zdobí jeho království. Z historie Mini by se toho asi dalo zmínit mnohem víc a vlastně jsem si říkal, že by to nebyl špatný nápad. Domluvili jsme se tedy, že to nebyla naše poslední návštěva ve Slezsku a ještě si tam uděláme výlet. A vy si mezitím můžete podle fotek tipnout, které z jeho Mini vám asi představíme podrobněji...