První F1 za železnou oponou. V roce 1986 jsem byl v Maďarsku

Okusil jsem to na vlastní kůži, když kamarádi získali tzv. výjezdní doložku a vyrazili na Velkou cenu Jugoslávie silničních motocyklů, ale já nedostal nic, měl jsem smůlu, režim se mstil za emigraci bratra, a tak jsem jet nesměl. To mě neodradilo. Do vybraných tzv. socialistických zemí jsem směl. Sedl jsem do svého kupátka Škody 110 R a namířil si to do bulharské Albeny na Rally Zlaté písky 1986 (to je jiná pozoruhodná historie!) a cestou zpátky jsem se zastavil v Budapešti.

Oznámení o Velké ceně Maďarska přišlo počátkem roku 1986 opravdu nečekaně, mocný šéf Formule 1 Bernie Ecclestone se nejprve snažil uspořádat závod v Moskvě, ale tam neprorazil, a proto vzal na radu brazilských přátel za vděk Budapeští, kde vznikl nový okruh Hungaroring. Některé věci tenkrát fungovaly normálně, a tak si pořadatelé zjistili, kdo píše o Formuli 1, a začali posílat tiskové zprávy. Tiskové oddělení Velké ceny Maďarska vedla paní Erika László, navštívil jsem ji v moderní kanceláři na Fém útca v Budapešti, abych se představil a zjistil detaily o akreditaci na závod.

Paní László mě ujistila, že je to obrovská událost a s velkým zájmem z Československa, Polska i východního Německa samozřejmě počítají. Po opravdu přátelském jednání (nikdy dříve jsme se neviděli) jsem odjel na staveniště Hungaroringu, vybaven autoatlasem Shell jsem vesnici Mogyoród u dálnice M3 objevil a staveniště prošel. Jak je vidět ze snímků, okruh nebyl zdaleka dokončen. Byla středa 14. května 1986, Velká cena Maďarska se měla jet až 10. srpna…

Podle tehdejších pravidel musel okruh před podnikem mistrovství světa uspořádat jiný mezinárodní závod. Stalo se tak o víkendu 13.–15. června 1986 ještě na trati bez dokončeného zázemí, ve dvou automobilových závodech Poháru míru a přátelství (PMP) na Hungaroringu tehdy zvítězili českoslovenští reprezentanti!

Ve Formuli Easter se mezi pětici našich jezdců vklínil jen Němec Bernd Kasper (SRG) na druhé místo, zvítězil Václav Lím na Avii AE3, třetí až páté patřilo bratrům Veselým (Jan před Jiřím, oba na vlastní konstrukci RAF) a Jiřímu Moskalovi (MTX), který o rok později okusil Hungaroring za volantem tahače LIAZ. První závody se jely na 23 kol, v cestovních vozech Oldřich Vaníček (Škoda 130) vyhrál před soupeři na vozech Lada. V závodech motocyklového PMP naši neuspěli, nejlepší byl Zbyněk Halada, druhý ve stopětadvacítkách.

Nastartoval jsem Škodu 110 R a s kolegou Petrem Minaříkem jsme vyjeli na Budapešť už v úterý 5. srpna 1986, abychom nic neponechali náhodě. Cesta byla volná, částečně jsem využil své oblíbené trasy 1000 mil československých, z Bratislavy jsme pokračovali na Komárno a pak do Budapešti. Pamatuji si, že se akreditace vydávala předem, takže když jsme zjistili, že máme vstupy všude včetně pit lane (uličky v depu), hned jsme to pořádně oslavili. Ubytování jsme sehnali přímo v centru Budapešti nedaleko pěší zóny na Váci útca, kde byl tehdy vystaven poutač ve formě žlutočerného vozu Minardi Formule 1, ale také červenobílý Mc Laren!

Budapešť Formulí 1 žila více než nyní, vždyť to bylo poprvé! Parkování nebyl problém, restrikce ještě nikdo nezavedl. Na Hungaroring jsme se jeli podívat už ve čtvrtek, abychom viděli, jak mechanici vybalují formule, a zorientovali se v areálu. Tiskové středisko bylo mnohem menší než dnes, stejně jako paddock závodních strojů. K jezdcům bylo blíže, žádný se neměl kde ukrýt, zázemí týmů bylo skromné, přesto jsme k nim mohli na drink, či dokonce na oběd.

Jak už jsem napsal, směli jsme všude! Fotografovali jsme na trati, v paddocku i v pit lane (mohl jsem fotografovat i motory, což je dnes nemožné); stáli jsme tváří v tvář největším hvězdám tehdejší Formule 1, ale i slavným osobnostem automobilového sportu minulosti. Potkali jsme tam Stirlinga Mosse, Jackie Stewarta, Dana Gurneye, Jacka Brabhama, Claye Regazzoniho, Nikiho Laudu, Jamese Hunta, Jackie Olivera, Roba Walkera a další pilíře historie F1, ale také naši Elišku Junkovou či vítěze předválečných Grand Prix Hermanna Langa (osmasedmdesátiletého!), který odkroužil čestná kola na Stříbrném šípu Mercedes-Benz W154 ročníku 1939 ze stuttgartského továrního muzea.

První Velká cena Maďarska končila obrovským úspěchem, vyhlásili ji nejlepším závodem roku 1986. Stala se soubojem brazilských jezdců Nelsona Piqueta (Williams) a Ayrtona Senny (Lotus), což je trochu symbolické, protože myšlenka uspořádat maďarský závod vznikla v jejich jihoamerické vlasti. U organizace FOCA ji prosadili Brazilci maďarského původu Tamás Rohonyi, Mihály Hidásy (ředitel Velké ceny Brazílie) a novinář János Léngyel.

Jako první vyjely na trať při seznamovacím tréninku červeno-bílé Zakspeedy řízené Jonathanem Palmerem a Huubem Rothengatterem. V tréninku si vedl nejlépe Ayrton Senna, když dosáhl průměrné rychlosti 161,55 km/h. Ten šel v závodě ihned do vedení, po prvních jedenácti okruzích ho opět překonal Nelson Piquet, v polovině se na první pozici vrátil, ale dvacet kol před cílem ho Piquet definitivně předjel. Zvítězil průměrnou rychlostí 151,804 km/h po 76 kolech před Sennou (Lotus), Mansellem (Williams), Johanssonem (Ferrari), Dumfriesem (Lotus) a Brundlem (Tyrrell). Startovalo tehdy 26 jezdců.

Velkou cenu Maďarska 1986 navštívila velká skupina československých novinářů, nemluvě o obrovském množství diváků. Poprvé jsem se tam osobně setkal s Lubošem Pecháčkem, legendárním komentátorem českých přenosů F1, který mě překvapil sdělením, že je na Formuli 1 poprvé, a potěšil poděkováním za moje články o jezdcích a vozech F1, jež mu dobře posloužily coby podklady v době, kdy bylo k informacím hodně daleko.

Poprvé jsem tam také potkal maďarského novináře Pétera Surányiho, vlastně svého spolupracovníka, protože on byl maďarským a já československým dopisovatelem italského týdeníku Autosprint, což nám v minulé době zajišťovalo přísun vzácných informací. S Péterem jsme pak dlouhá léta reprezentovali svoje země v evropské porotě Car of the Year.

Na Hungaroringu se k nám připojil Jaroslav Major, který přiletěl později, v úterý totiž nemohl pro pracovní povinnosti v redakci Mladý svět, ale zpáteční cestu do Prahy jsme za hustého provozu a nadšených debat absolvovali společně. Na Velkou cenu Maďarska jsem pak jezdil až do roku 1990, než se otevřely hranice a s Petrem Minaříkem jsme za Formulí 1 vyrazili nejprve do francouzského Magny Cours, španělské Barcelony a italské Imoly.

K Hungaroringu mám i osobní vztah, v sezoně 1994 jsem tam jel svůj první zahraniční závod (Ford Fiesta Cup). Od roku 2007, kdy zrušili Imolu, jsem se na Hungaroring vrátil, protože je to nejkratší a nejekonomičtější cesta na Formuli 1.