Článek
Jestli někdo mohlo napodobit nenapodobitelný úspěch Johna Surteese, jediného chlapa na zeměkouli i ve vesmíru, který dokázal získat titul mistra světa (sedmkrát) a pak vyhrát i titul i ve Formuli 1, je to právě Doktor. Tedy Valentino Rossi, dvaačtyřicetiletý Ital, který se narodil s rychlostí v krvi.
Nadsázka? Ani náhodou! Vzpomeňte si na rok 2006, kdy oficiálně debutoval při testech F1 ve Valencii, kde se svezl ve Ferrari F2004. Už předtím měl na svém kontě několik soukromých testů. A právě v roce 2006 chybělo málo, aby Rossi přetavil svou vášeň pro rychlost v podpis kontraktu ve Formuli 1. „Teď už to říct můžu, sezona 2006 mohla být Rossiho premiérovou ve světě Grand Prix. Jednání s Ferrari po jeho mimořádně úspěšném debutu pokročila a plán byl, že by Rossi nastoupil v Sauberu, aby následně přestoupil do Ferrari,“ řekl na jaře letošního roku Luca di Montezemolo, bývalý šéf automobilky Ferrari, v rozhovoru pro stránky Motorsport.com. „Nakonec ale nechtěl skončit někde mezi prvními šesti ve Formuli 1, chtěl další titul v motocyklech. A pak už se podobná šance neopakovala,“ vysvětlit Montezemolo, proč se tenhle odvážný plán nakonec neuskutečnil.
Valentino Rossi mohl již v roce 2006 přestoupit z MotoGP do F1
Možná je to škoda… Ale možná ne. V roce 2006 nakonec po vlastní chybě podlehl až v posledním závodě sezony Nickymu Haydenovi a skončil druhý. Neuspěl ani o rok později. Jenže pak přišly roky 2008 a 2009 a další dva tituly. A pak byl ještě dvakrát třetí a třikrát druhý. Celkem tedy devět titulů! „Mrzí mi, že jich není deset. Dvakrát jsem o něj přišel až v posledním závodě, ale tak to prostě je. Nemůžu si na výsledky ve své kariéře stěžovat,“ řekl Vale upřímně na tiskové konferenci, na které oznámil svůj konec.
Nechybělo mnoho a Vale se Schumim se spolu mohli utkat
Všechno to začalo 16. února 1979 v Urbinu, kde se Valentino narodil do rodiny Graziana Rossiho, jezdce motocyklového mistrovství světa. Pokud i vy zastáváte heslo, že geny neošidíte, pak vězte, že Graziano tomu šel dost naproti. V pouhých dvou letech posadil synka na minibike, pak mu koupil motokáru, a když bylo Valentinovi devět, byl to právě jeho otec, kdo se pokusil zfalšovat jeho dokumenty pro zisk juniorské závodní motokárové licenci, kterou mohli dostat až jezdci starší deseti let.
V sezoně 1996 se ve světovém mistráku teprve rozkoukával…
„Kdo ví, co by se tehdy stalo,“ smál se Rossi v jednom z mnoha rozhovorů. „Možná jsem mohl vítězit ve Formuli 1. Dařilo se mi, ale rodinný rozpočet zkrátka nestačil na posun do evropského motokárového šampionátu, a tak mě táta posadil zpátky na minibike.“ Ale ne na dlouho. V roce 1993 poprvé osedlal stopětadvacítku Cagiva Mito. „Spadnul jsem hned v první zatáčce, pouhých sto metrů od boxů!“
Je vám asi jasné, že tohle nebyl konec. To se prostě někdy stává, když hodně chcete. A Rossi chtěl vždycky hodně a hodně pro to dělal. V roce 1994 už získal titul a na Aprilii RS125R týmu Sandroni jel italský a evropský šampionát. O dva roky později debutoval na motocyklovém mistrovství světa.
První z Valeho mnoha, mnoha vítezství přišlo v Brně
Na začátku (opět) hodně padal, ale o jeho talentu nebylo pochyb. V Brně dokázal vyhrát svoji první Velkou cenu v životě, celkově skončil devátý a nasadil scénář „první rok se rozkoukám, další získám titul“, kterého se držel několik dalších let. Sezonu 1997 už naprosto opanoval a stal se poprvé mistrem světa, když vyhrál jedenáct z patnácti závodů! Rossiho kariéra logicky pokračovala ve dvěstěpadesátkách, ale sezona 1998 byla pro Valentina jednou z nejtěžších, protože ho neustále stíhaly potíže a musel se vyrovnávat s tlakem, který na něj vytvářelo okolí, a navíc při autonehodě ztratil dva blízké přátele. Přesto se stal vicemistrem, když skončil o pouhé tři body za šampionem Capirossim. V roce 1999 už konkurenci nedal šanci a byl z toho druhý titul s devíti vyhranými závody.
V sezoně 1999 Vale dominoval a vysloužil si přestup ze třídy 250ccm do nejvyšší ligy 500ccm
V rozhovoru pro Top Gear přiznal, že tehdy byla jeho sláva v Itálii tak velká, že musel ze země odejít. „Nešlo už to vydržet. Od doby co jsem se stal slavným, pořád žiju svůj život a snažím se žít tak, jako jsem žil na začátku. Mám stejné přátele a stejné záliby. Ale bylo období, kdy jsem v Itálii nemohl vystrčit nos z domu.“
Fanoušci svou „46“ milují od samých začátků. Má profi přístup přinášející úspěchy, přitom se nebere vážně a svých fanoušků si váží
V roce 2000 přestoupil miláček davů do královských pětistovek k Hondě. A držel se tradičního konceptu. V první rozkoukávací sezoně mu sice trvalo devět závodů, než dokázal vyhrát, ale konečné druhé místo za Kennym Robertsem a před Maxem Biaggim rozhodně nebylo nic, za co by se měl stydět. V následující sezóně pak Valentino získává svůj první titul v nejvyšší třídě s celkem jedenácti vyhranými závody a stává se posledním mistrem dvoudobé éry, protože v roce 2002 dochází ke vzniku kategorie MotoGP a revolučnímu přechodu na čtyřdobé motory s objemem 990 cm3.
„Hodně jsem se té změny bál, ale nakonec to nebylo vůbec špatné.“ Rossi s pětiválcovou Hondou hned od počátku sezóony doslova drtil všechny soupeře a vyhrál osm z devíti úvodních závodů sezony. Druhý titul v řadě byl samozřejmostí. A o rok později to zopakoval.
„Jednoduché, ale křehké dvoutakty, se kterými se jezdilo do roku 2003, byly zlé a náročné bestie, a abyste je ovládli, museli jste mít koule i jemný cit. Čtyřtakty nové generace, které přišly v sezoně 2004, byly díky menšímu objemu a účinné elektronice oproti dvoutaktům úplně vykleštěné,“ vzpomíná Rossi na největší zlom ve své kariéře.
S Hondou získal tři mistrovské tituly v řadě, už to chtělo změnu
„K Yamaze jsem šel kvůli motivaci a kvůli penězům,“ řekl několikrát upřímně. „Získal jsem další titul v novém týmu a na novém stroji, měl jsem být šťastný, ale já tak nějak tušil, že se to závodění hodně mění…“
„Přechod z 990 cm3 na 800 cm3 byl obrovský rozdíl,“ vzpomíná Doktor. „S tisícovkou, kde máte 250 nebo 260 koní, bylo dost těžké veškerou sílu využít. Takže rozdíly mezi motorkami byly menší. Ale s osmistovkami a tou pitomou elektronikou jste měli neustále plný plyn a schopnosti jezdce nebyly tolik zapotřebí. V prvním roce, když jsme neměli všechnu tu elektroniku, byly čtyřtakty skvělé. Klouzalo to při nájezdu do zatáčky i při akceleraci. Ale pak se to změnilo.“
Po přestupu k Yamaze pokračoval na mistrovské vlně a vypadal naprosto neporazitelně
Zvenčí se sice zdálo, že i tak bude Valentino vítězit, dokud neztratí motivaci závodit, nebo neodejde do důchodu, jenže pak přišly dva hubenější roky. V mimořádně vyrovnané sezoně 2006 se bojovalo o titul až do posledního závodu ve Valencii, kde Rossi upadl a titul mu po pěti letech vyfoukl Nicky Hayden. Chuť si chtěl spravit s novou osmistovkou, jenže v sezoně provázené mnoha problémy nedokázal konkurovat nezadržitelnému a fantasticky vyrovnanému Stonerovi s pekelně rychlou Ducati a v celkovém účtování jej o jediný bod předstihl i Dani Pedrosa. Třetí místo byl vlastně nejhorší výsledek od premiérové sezóny v roce 1996!
…jenže pak přišla hubená léta
Vyhoření? Ani ne. Špatná motorka? Nene, Yamaha se pořád snažila. Zranění? Žádné. Ale Rossi místo závodění musel řešit daňový únik ve výši 112 milionů eur z let 2000 až 2004 a taky ho štvaly mizerné pneumatiky, které jeho motorka obouvala. „Chybělo málo a rok 2005 mohl být můj poslední,“ přiznal později Rossi, a nepřímo tak potvrdil to, co Montezemolo letos řekl nahlas. „Jenže já chtěl dál vyhrávat. A na motocyklu jsem ještě pořád věděl jak…“
Zcela evidentně nelhal, titul vyhrál ještě dvakrát. „V roce 2011 jsem chtěl skončit podruhé.“ Nemusí ani vysvětlovat proč. Marco Simoncelli, jeden z Rossiho nejbližších přátel, se zabil při Velké ceně Malajsie v roce 2011. A Valentinova motorka byla jedním ze dvou strojů, které nemohly zabránit srážce s ním…
„Po něčem tak zásadním a tak smutném jsem se musel ptát sám sebe: „Mám pokračovat, nebo ne?“ A řekl jsem si, že chci pokračovat a zůstat v téhle hře, ale také vzpomínat na Marca. Byla to velká škoda, protože byl velká osobnost, velký vtipálek a byla to i citelná ztráta jak pro MotoGP, tak pro motorsport obecně, ale taky velká ztráta pro všechny lidi, protože to byl skvělý kamarád.“
Na trati byli Vale a Marco rivalové, mimo ni ale velcí kamarádi
Rossi přiznává, že s přibývajícím věkem si riziko čím dál tím víc uvědomoval. „Obava, že se zraním, mě provázela celou mou kariéru, ale to je normální. Všichni motorkáři i všichni závodníci v autech vědí, že je to nebezpečné, každý se tak trochu bojí. Zajel jsem kolo na Isle of Man a pochopil jsem, proč to tu lidé milují, protože je to strašně boží – je to naprosto neuvěřitelné. Ale naneštěstí i příliš nebezpečné. Proto jsem ten závod nikdy nejel. Když uděláte chybu, může to být ta úplně poslední chyba. Když jedete na sto procent na motorce, musíte nechat trochu prostoru pro chybu. Jenže někdy ani to nemusí nutně stačit, abyste přežili.“
Krotit takhle silný stroj je ohromné vzrušení… ale také velké nebezpečí
Poslední roky byly na Rossiho možná hubené, ale pořád úžasné. I když… Sedmé a patnácté místo z posledních dvou let nejsou sice nic oslnivého, stejně jako letošní průběžné devatenácté místo, nejlépe dojel desátý. „Dobrý už jsem zkrátka byl. Příští rok se můj život změní. Ale bylo to skvělé, moc jsem si to užíval. Byla to hodně dlouhá cesta a byla to velká zábava. Jasně, byl jsem radši dítětem a v tomhle sportu je čas mezi dítětem a starochem strašně malý. Možná jsem byl jako mladší rychlejší, ale pak zas měl člověk zkušenosti… Být dítětem ale bylo zábavnější,“ připomněl Rossi fakt, že nikdo z nás nemládne.
Přestup k Ducati měl být z říše snů: Hvězdný Ital na špičkovém italském stroji! Jenže výsledky se nedostavily a Vale se po dvou neúspěšných sezonách stěhoval zpátky k Yamaze
Připsal si celkem 115 vyhraných Velkých cen, ve 235 Grand Prix se dostal na stupně vítězů. Je velmi nepravděpodobné, že se tenhle počet ještě rozšíří, ale je jisté, že číslo 46 z motocyklového světa nezmizí. A ne, žádná síň slávy a vyřazení čísla se nekoná. Rossi sice dokončí letošní sezonu v týmu Petronas Yamaha, ale od příštího roku povede svou vlastní novou stáj, která vstoupí do MotoGP pod názvem Aramco Racing Team VR46. „Chybělo by mi to. Bude to sice jiné, ale pořád to bude,“ směje se.
Valentino si za volantem vedl lépe než Lewis za řidítky
Ale pak přiznává, že on osobně bude závodit dál, byť v autech. Takže konečně Formule 1? „Mám to moc rád, jen o trochu méně než závodění na motorkách. Na F1 už to ale nebude, na rally asi taky ne, ale ve vytrvalostních závodech to není jen o rychlosti, ale i o zkušenostech a já vždycky chtěl startovat v 24 hodin Le Mans,“ nastínil Rossi. O jeho talentu a rychlosti nikdo nepochybujeme, ostatně když si předloni zkusil, jaké to je pilotovat vítězný Mercedes F1, šlo mu to lépe než Lewisu Hamiltonovi, který pro změnu vyzkoušel jeho závodní Yamahu pro MotoGP.
Ať bude dělat Rossi cokoliv, je jisté, že s jeho odchodem se motocyklové mistrovství světa změní. Odejde část fanoušků, kteří si v neděli po obědě pustili televizi jen kvůli němu. A jeho soupeři nebudou toužit po ničem jiném než se mu vyrovnat. Jenže to se hned tak nestane. John Surtees by o tom mohl vyprávět…