V redakci milujeme zvláštní auta. Chcete vědět jaká to jsou?

My jsme se v naší redakci shodli, že každý z nás nosí v hlavě i pár aut, která z celého srdce milujeme, ale trošku se stydíme to navenek přiznat. Nejsou to totiž žádné líbivé tuctovky. Práskneme to na sebe až dnes!

Za ta léta, co pro vás do Garáže pravidelně přispívám texty o převážně oblíbených starých autech, jsem už prozradil leccos. Přímo zbožňuji „červenou tenisku“ tedy BMW Z3 Coupe, které jsem jeden čas i vlastnil, a to přímo v „karkulčí“ světle červené barvě. Tohle auto polarizovalo společnost, mnozí jeho tvary vysloveně nemusí, ale já neměl problém veřejně přiznat, že ten design zbožňuji. Jenže v tajnosti a tichu jsem si snil o úplně jiném bavoráku z řady „Z“ tedy „Zukunft“, což znamená v němčině budoucnost. Absolutně zbožňuji BMW Z1.

Je to roadster, který má tvary připomínající bláznivý prototyp vyrobený čistě pro autosalon. Představuje futuristické osmdesátky a dílem osudu se nakonec na jejich sklonku dostal až do sériové výroby. Zatím jsem fakt ještě nikomu nepřiznal, že bych neváhal utratit za BMW Z1 klidně stejné peníze, na které vyjde ikonická M3 E30. BMW Z1 je totiž drahé, ale je mi to jedno. Je to bláznivý nápad, ale nemohu si pomoci. BMW Z1 s dveřmi, které zajíždějí dolů do prahů, s plastovou karoserií, na které jdou měnit panely a tím pádem i barva vašeho roadsteru, je zkrátka nejvíc!

Ne snad, že bych dnes skákal nadšením z elektromobilu, který ve své první generaci (ZE0) ujede v zimě nejvýše 100 kilometrů (po druhé modernizaci i 150 km) na jedno nabití, nicméně svého času šlo o stylovou image a novou generaci pohonů. Mimo to se Leaf vyznačuje vzhledem à la žabák, což mi prostě dosud imponuje. Dodnes nezapomenu na svoji první větší seznamovací zkušenost, když jsem měl s tehdejším průkopníkem elektromobility (Leafem) dojet v mrazu po dálnici D11 z Prahy do Pardubic. Pokutu za vysokou rychlost bych tenkrát vskutku nedostal, ovšem na zádi jsem měl jednu velkou polepovou omluvu – nápis „elektromobil“.

Takže jo, mně se první Leaf líbí, především úplně první čistě japonský model s modrými akcenty ve světlech. Říkáte si, že je to zvrácené? No až se začtete hlouběji a zjistíte, co vše se líbí kolegům, bude futuristický elektrický Nissan jen slabým odvarem.

Je to kupé? Je to MPV? Je to luxusní limuzína? Netuším, a právě to mě na tomhle autě fascinuje (a taky ty odvážně hranaté tvary. A ty dveře na dvojitých závěsech. A ten vzdušný interiér s panoramatickým oknem...). V době, kdy byly všechny automobilky opatrné a hrály to na jistotu, (dokonce i Citroën stavěl nudná konvenční auta, považte!), šel do toho Renault „all-in“ a postavil auto, kterému ani po dvou dekádách vlastně nikdo tak úplně nerozumí.

Není proto divu, že celý projekt skončil obchodním propadákem (vlastně dvojitým, protože podobně zvláštní Vel Satis nedopadl o mnoho lépe). Ale protože vzniklo jen 8 557 kusů, jedná se dnes o úžasnou raritu, kterou bych rád zaparkoval v garáži. Tedy, možná raději ne, protože si umím živě představit astronomické ceny (především karosářských) náhradních dílů a martyrium při jejich shánění. Takže bych se vlastně aspoň rád svezl. Máte ho někdo a pustili byste mě na chvilku za volant? Napište mi, splnili byste mi sen!

Není to jen Z1, jejíž vzhled se u BMW stal kontroverzním. Kontroverzní – a mnohými přímo nenáviděná – jsou téměř všechna auta, která vznikla za takzvané „Banglovské éry“ – tedy za éry, kdy byl v Mnichově šéfdesignérem Chris Bangle. A jestli „tradiční“ fanoušci BMW něco vyloženě nemohou vystát, je to právě „Banglovská šestka“, vyráběná mezi lety 2003 až 2010.

Velké kupé (E63) a kabriolet (E64) jsou sice špičková auta svojí doby, leč značně kritizovaná právě za svůj kontroverzní vzhled. Vlnu hněvu schytává hlavně příď s lehce disproporčními světly, která se navíc v té době vzdálila „tradiční“ představě toho, jak by měla auta od BMW vypadat. Protože jak už jsem napsal i v jednom blogu, konkrétně fandové BMW nesou jakékoliv změny velmi, velmi špatně.

A já si nemohu pomoci, mně se tohle trochu divné luxusní auto vlastně hrozně líbí. Vyhlazený předek navazuje na úžasně vypracovanou siluetu, na níž by se mohl vyučovat karosářský styl kupé. Snad ještě lepší je ale záď, jíž dominuje víko kufru, vystupující do tvaru rozměrného spojleru. Vážně nevím, co všichni proti tomuhle autu mají.

Renault Avantime už mi stihl vyfouknout Martin Jánský, ale je tady ještě jedna slavná francouzská značka, která sice v současné době produkuje auta, která ani pořádně neznám, natož abych po nich toužil, ale která kdysi v minulosti vyráběla úchvatná auta. Ano, je to Citroën.

Většina z vás teď namítne, že poslední Citroën, který může člověk chtít mít v garáži, je božské DS, a s tím nelze než souhlasit. Jenže pak je tu ještě jeden relativně nový model, který byl sice nepochopen trhem a do minulosti se zapsal jen jako další propadák, ale ve skutečnosti je to skvělé auto. Je to Citroën C6.

V letech 2005 až 2012 to byla vlajková loď automobilky a prezidentské auto, říká se, že nedočkavý Jacques Chirac dokonce jezdil jedním z předsériových prototypů a C6 vozila i Nicolase Sarkozyho.

Citroën doufal, že bude vyrábět 20 tisíc aut ročně, ale nakonec vzniklo jen 23 400 vozů. A já vám něco povím – každý z nich je úžasně pohodlný. Komfort je pro něj na prvním místě, stejně jako bezpečnost. Ve vysokých rychlostech podvozek plaval, ale ve městě jste byly jak na vzduchovém polštáři. A ta výbava…Je to jednorožec a zajímavé auto. Občas si na něj vzpomenu. Ale nebojte, nekoupím si ho.

Mustang udělal obrovskou díru do světa kvůli tomu, jak vypadá a že má pod kapotou pětilitrový osmiválec. Chrysler 300C vypadá jako správné gangsterské auto a má pod kapotou (kromě naftového třílitru) V8 5,7 Hemi, ale ten díru do světa neudělal. A to je škoda.

Líbí se mi, jak vypadá. Na podvozku starého éčka i pěkně jede. Má krásně definovaný tvar, líbí se mi ten boční profil a dlouhá přední kapota. Je taky pohodlný a s tímhle motorem má super zátah a ještě lepší zvuk. Jenže spotřeba minimálně 16 litrů, líný automat, servisní interval na olej každých 10 tisíc kilometrů, 16 zapalovacích svíček a únik oleje z diferenciálu, to všechno jsou důvody, proč ho nechtít.

Jenže „nechtít“ a „nemilovat“ jsou dvě různá slova.

Ano, je to praktické MPV a praktické MPV není takřka nikdy autem pro fanoušky motorismu. To je vlastně první důvod, proč bych se měl trochu stydět, že se mi Multipla líbí. I když na druhou stranu je mi jako motoristickému novináři sympatické, že je Multipla skutečně víceúčelová a rozhodně není samoúčelná jako některá módní SUV.

Pak je tu ta ošemetná věc s designem. Tedy, dost lidí ten nádor pod čelním sklem nepovažuje za design. Ale rozhodně díky němu Multipla vypadá originálně. Dokonce tak originálně, že to po těch letech cením. A musím říct, že ačkoliv se mi kdysi nelíbila, dnes už se mi líbí moc. Navíc je rozhodně mnohem hezčí než její facelift, kdy k celkově kulatému autu naroubovali nepadnoucí hranatý předek, teprve poté to auto začalo vypadat ošklivě.

No a pak se konečně dostáváme k tomu, proč bych vlastně Multiplu i chtěl. Je to kvůli osobní zkušenosti s lépe vybavenou naftovou variantou ELX, kterou jsem před nějakou dobou řídil. Ačkoliv auto nebylo žádný krasavec, ale pracant, naprosto mě nadchlo. Multipla je totiž uvnitř geniálně vymyšlená a variabilitou svého interiéru musí uspokojit takřka každého. Sedí se prakticky vysoko, auto pojme šest lidí, díky nízké hraně oken je z auta senzačně vidět ven a kufr nemá jen na parádu. Druhou věcí je velmi líbivý interiér s hezkými a promyšlenými tvary hýřící barevností. Ano, vždy se najde někdo, kdo mi řekne, že bych se za náklonnost k Multiple měl stydět. Ale já se nestydím a nadšeně o ní mluvím kdykoliv, když se najde někdo ochotný mne poslouchat.