Studebaker slaví výročí: Podívejte se na úžasnou sbírku legendárních vozů ve slunné Kalifornii

Dennis Mitosinka vlastní například Rolls-Royce Phantom 1, který si zahrál v mnoha amerických filmech a jednou jej řídil i samotný Elvis Presley. V jiném koutu jeho nádherné, takřka sto let staré industriální budovy, která bývávala kdysi dealerstvím americké značky Hupmobile, je k vidění automobil La Salle z roku 1939. Je to dnes již téměř vyhynulý druh americké automobilové kultury.

Dennis Mitosinka měl rozhodně vkus a rád sbíral vše zajímavé, nevšední, netuctové. Později se jeho sbírka stala předmětem velké online aukce, kterou pořádala společnost RM Sotheby’s. Rád vás všechny tedy alespoň virtuálně provedu světem tohoto neobvyklého automobilového muzea sídlícího ve městě Santa Anna v Kalifornii.

Dennis Mitosinka vyrůstal na venkově a jeho táta opravoval staré Fordy. Dětství strávil v dílně a řídit se naučil na starých rezavých Fordech T nebo A, které se tehdy válely nepojízdné v kopřivách. V šestnácti letech je uměl dát dohromady a pak s takovými kárami jezdit do školy. Ani profesně se autíček nikdy nezbavil a nyní vlastní velmi cennou a historicky zajímavou sbírku. Mitosinka vypráví svůj příběh redaktorovi Los Angeles Times, usmívá se a mezi řečí jen tak jezdí prsty po kancelářském stole s malým modelem červeného historického závoďáku.

„Patříval mému tátovi a je to moje nejoblíbenější hračka ze všech, má pro mě nesmírnou hodnotu“, zakončuje krátký rozhovor, který jsem zachytil v jednom velmi starém článku pro tyto známé americké noviny. To bylo Mitosinkovi teprve padesát let a živil se jako úspěšný odhadce cen historických automobilů, pomáhal pojišťovnám, a dokonce si přivydělával i jako konzultant pro FBI ve věci odhalování kriminality v oblasti klasických automobilů. A mezitím plnil halu zajímavými exponáty…

Před zhruba rokem a půl pouštěl ze své sbírky 39 automobilů. Fascinují mě neznámé značky a zajímavé designové pokusy, které se ne vždy dokázaly na trhu prosadit. A sbírka Dennise Mitosinky je plná takových vozů. Předválečné vozy značky Stutz, Locomobile, Delage, Cord, to vše jsou dávno prachem zaváté značky, které zazářily jen krátce a před dávnými lety. Snad našly nové zajímavé majitele, kteří jim nejen poskytnou zázemí, ale zkusí většinu z nich i zprovoznit.

Automobilová nabídka byla ve Spojených státech nesmírně rozmanitá. Dnes jsou karty více méně rozdány, ale v dobách začátku motorismu vznikaly desítky různých značek. A jednou z nich byl i Studebaker ze South Bendu v Indianě. Stavěli zde nejdřív jen povozy a kočáry tažené koňmi, ale jejich úplně první motorizovaný vůz byl na elektřinu. Jeden z pěti bratrů Studebakerových, který postupně automobilku vedl v době před první světovou válkou, vždycky věřil, že kočár tažený koňmi z trhu nejspíš nezmizí a automobil se spalovacím motorem bude spíš jen luxusní doplněk v přepravě. Nejchudší farmáři si ho nejspíš nikdy nebudou moci dovolit. Mýlil se, protože Henry Ford s „plechovou Lízinkou“, tedy Fordem model T, dokázal, že opak byl pravdou.

V roce 1939 – právě 21. dubna – vyrobila automobilka svůj dvoumiliontý vůz. Studebaker ovšem během velké hospodářské krize také poprvé zkrachoval, ale na scéně se objevil i po válce. V padesátých letech se spojil s automobilkou Packard a přinášel na trh designově nesmírně zajímavé a aerodynamicky propracované vozy. Poslední vůz byl čtyřdveřový sedan Studebaker Cruiser z roku 1966, ale nejspíš si budete vybavovat futuristické kupé Avanti, které se vyrábělo jen mezi lety 1962 a 1963. A jeden exemplář se právě v Mitosinkově sbírce také nachází. Pojďme však popořadě…

Díky charakteristickému přednímu kulatému „zobanu“ si poválečný Studebaker s žádným jiným americkým automobilem nespletete. V raných poválečných letech však byla móda třetího předního světlometu, ten míval třeba i slavný Tucker 48 nebo naše domácí Tatra. Studebaker tu má však jen ozdobný průduch přívodu vzduchu ke chladiči a designově propracovaná věcička vypadá jako kulka právě vystřelena z revolveru. Designové hračky, stylistické detaily a umělecké drobnosti, to bylo to zásadní, co odlišovalo vozy Studebaker od konkurence.

Champion Regal měl jinak poměrně konvenční pohon se spodovým (rozvod SV) šestiválcovým motorem typu flathead a poměrně nevýrazný výkon 85 koní. Byl to však výletní čtyřmístný kabriolet, se kterým se nejezdilo rychle. Těchto vozů se za celou dobu výroby, která trvala jen rok, prodalo pouze 4 742 kusů a v krásném pastelově červeném laku s krémovým interiérem jich na světě existuje už jen malá hrstka. Je velmi vzácný a svým způsobem krásný. Přitom jeho odhadní aukční cena nepřesahuje ani tři čtvrtě milionu korun. Býval bych čekal citelně víc. Ve sbírce Dennise Mitosinky se konkrétní vůz vyskytoval již od roku 1988 a má kompletní historii.

A podobný osud měl i novější vůz ve dvoudveřové karoserii kupé z roku 1956. Na rozdíl od starších Studebakerů profitoval z tehdejšího spojení s firmou Packard a přejal jejich osmiválcové motory. Díky tomu má Golden Hawk pod kapotou opravdu silný a velký 5,8litrový osmiválec o výkonu 275 koní. Měl ocelovou karoserii, ale zadní ploutvičky z laminátu, dvoubarevné zlato-bílé provedení a uměl zrychlit na stovku za nějakých osm a půl sekundy. Byl rychlý a elegantní, přitom se stejně příliš neprodával. Studebaker vyrobil zase pouze během jediného roku (1956) něco málo přes čtyři tisíce exemplářů a výroba skončila.

Konkrétní auto koupil jistý student medicíny Gilbert Zimmerman v roce 1968, protože měl na Studebaker přesně v tomto barevném provedení hezké vzpomínky z dětství. A auto používal, opravoval a udržoval až do nedávna. Účastnilo se spousty amerických veteránských show, dostalo se několikrát i do časopisů a zůstalo vždy v takhle krásném stavu. Pan Mitosinka ho koupil teprve před čtyřmi lety do své sbírky a po dvou letech bylo prodej. Odhad byl někde na jednom milionu korun a skoro mě až svrběly ruce něco přihodit a zkusit vlastní štěstí. Opět se totiž jedná o jeden z nejvzácnějších amerických automobilů, který pluje mimo hlavní proud zájemců, a díky tomu jeho hodnota nestoupá do stratosféry.

Jestli mě konkrétně však fascinuje jeden vůz z Mitosinkovy sbírky, je to jednoznačně kupé Avanti, které mířilo dle svého libozvučného italského názvu kupředu a kompletně změnilo designový jazyk, kterým se ubírala konvenční americká auta své doby. Jeho vzhled předběhl dobu o dobrých deset let, a právě proto se ve své době vůbec neprodával. Ač to z obrázků nepůsobí, takřka pětimetrové kupé s výkonným osmiválcem 4,7 litru dopovaným kompresorem nebylo rozhodně žádným drobkem. Jeho uhlazený, až italsky laděný vzhled přitahuje pozornost. Otcem Avanti je designer Raymond Loewy, americký průmyslový návrhář s francouzskými kořeny. Barevná kombinace bílého laku s oranžovým interiérem možná připomíná točenou citrónovo-pomerančovou zmrzlinu, ale k designu Avanti se nesmírně hodí.

Je zvláštní, že Studebaker opět nedokázal obchodně zabodovat a své extravagantní a rychlé (mělo 240 koní) kupé prodávat ve velkých počtech. Ve své době mělo Avanti za cíl se porvat na trhu s Chevy Corvette C2 a zatímco GM prodalo hned v úvodním roce přes 23 tisíc exemplářů, Studebaker jen 1 200 vozů Avanti. V následujícím roce se podařilo vyrobit ještě něco málo přes 4 tisíce kusů v původní továrně v South Bend v Indianě, kterou Studebaker v prosinci 1963 uzavřel úplně.

Konkrétní Avanti se dostalo k Dennisu Mitosinkovi opět přes pana Zimmermana, který auto udržel ve velmi dobré kondici a originálním stavu. Avanti bylo ve své době velmi drahé auto a dovolit si jej mohl málokdo. Dnes představuje zajímavou nabídku pro úzkou skupinku fanoušků značky a modelu Avanti především a odhadovaná cena rozhodně nebere dech. Naopak, zaplatit v přepočtu nějakých osm set tisíc korun (alespoň v době psaní tohoto článku, tedy v roce 2020) za takto vzácné a designově propracované auto mi připadá jako velmi dobrý obchod.