Zemřel Frank Williams, hvězda Formule 1

Příliš málo slov, které komentují odchod jednoho z největších velikánů Formule 1. I když možná… Slov netřeba. Zemřel sir Frank Williams, držitel vyznamenání Řádu britského impéria, rytíř francouzského Řadu čestné legie, člen Síně slávy motorsportu, držitel Wheatcroft Trophy… Zemřel člověk, který vybudoval nejúspěšnější soukromý tým Formule 1. Zemřel člověk, který dal motorsportu úplně všechno.

Všichni si ho budou pamatovat na kolečkovém křesle, se sluchátky na uších, se soustředěným výrazem ve tváři. Jeho život byl jedna velká dobrodružná jízda s mnohými pády i vzestupy, co ale nakonec ve Formuli 1 dokázal, to je na román. A taky je to nezpochybnitelný úspěch a sir Frank se stal jednou z největších osobností motosportu. Aby ne, Williams má sedm titulů mistra světa mezi jezdci, devět konstruktérských titulů a 114 vítězství. A i když v roce 2012 odstoupil z pozice představenstva společnosti Williams a jeho dcera v roce 2020 prodala celý tým společnosti Dorilton Capital, v paddocku se na něj nikdo nezapomnělo a ani nezapomene.

Asi vás nepřekvapí, že se Williams do světa závodních aut dostal jako závodník. „Koncem padesátých let jsem se pokoušel prorazit za volantem cestovních aut i monopostů. A upřímně, nebyl jsem ani průměrný. Co jsem neuřídil, to jsem doháněl odvahou a rychlostí. Když na to tak vzpomínám, měl jsem vlastně štěstí, že jsem se nezabil,“ vzpomínal Williams v jednom z mnoha rozhovorů.

Nakonec se mu rychlá jízda stejně stala osudnou, jenže v plném provozu, za volantem půjčeného Fordu Sierry. Když totiž testovali nový Wiiliams FW 11 Honda na okruhu Paul Ricard v Le Castellet, pospíchal na letiště. „Ten okamžik si bohužel pamatuji velmi dobře, žádné vymazání paměti neproběhlo. Spěchal jsem, protože jsem chtěl chytit poslední letadlo z Nice. A v levotočivé zatáčce jsem byl příliš rychlý, vyletěl jsem ze silnice a auto trefilo kámen. Šli jsme několikrát přes střechu… Byl jsem velmi netrpělivý. Upřímně, jel jsem tak, že jsem si o tu nehodu vysloveně koledoval.“

Byla sobota 8. března 1986 a Frank chtěl být na neděli doma. Zatímco Williams skončil na invalidním vozíku, tak jeho spolujezdec, novinář Peter Windsor, měl jen pár lehkých zranění. A byl to on, kdo Williamse z auta vytáhl, z těžce havarovaného vozu totiž tekl benzin a Williams byl zaklíněný mezi střechou a sedačkou.

Jenže ještě předtím osudným okamžikem urazil Frank Williams dlouhou cestu. Když zahodil závodní helmu do kouta, byl mechanikem Jochena Rindta, pak prodával závodní auta a nakonec ho jeho přítel Pierse Courage přesvědčil, aby mu dělal manažera. „Courage za to všechno může. Staral jsem se o jeho závodění a o závodění jeho přátel, a pak, na konci roku 1968, jsme si řekli, že zkusíme Formuli 1.“ Williamsovi tehdy bylo 27 let.

A hned první ročník byl úspěšný. Courage skončil s Brabhamem BT26A stáje Frank-Williams-Racing-Cars druhý při závodech v Monaku a v USA a zdálo se, že tým má dobře našlápnuto. Jenže pak přišla v roce 1970 osudná nehoda v Zandvoortu, při které Courage ve svém autě uhořel. „Během jediného okamžiku jsem přišel o všechno. Byl jsem bez pilota, bez auta a hlavně bez svého největšího přítele.“

Williams musel prodat všechen svůj majetek a pak si další peníze půjčil. „Bylo to bláznivé, ale dobré rozhodnutí. Měl jsem jen dva motory a spoustu dluhů, třináct zaměstnanců a šli jsme dál. V té době jsem často neměl peníze na letenky, na výplaty a některé závody jsme odjeli jen silou vůle,“ přiznal později. Spousta přešlapů, spousta ne úplně správných rozhodnutí, které si vyžádala situace. Jednu dobu dokonce úřadoval z telefonní budky, protože nezaplatil účet za telefon.

Na to, že se jméno Williams udrží ve Formuli 1, byste si tehdy asi nevsadili. Jenže on se nevzdával. Tvrdě pracoval a jednal se sponzory. A nakonec sehnal pořádný balík z Dálného východu. Rozpočet týmu vyrostl na neuvěřitelné tři miliony dolarů ročně a Frank oslovil špičkového konstruktér Patricka Heada a zkušeného jezdce Alana Jonese. A tohle všechno znamenalo jediné: zrodil se závodní vůz Williams FW07 Ford, Clay Regazzoni v něm při Grand Prix Velké Británie v roce 1979 dokázal vyhrát první závod a o rok později získal Alan Jones pro tým první titul. Frank Williams byl rázem jednou z nejdůležitějších osobností F1.

„Byla to tehdy neuvěřitelná jízda. Z nul jsme se stali šampiony. Měli jsme titul mezi jezdci i konstruktéry, o rok později další zisk poháru konstruktérů a v roce 1982 pro nás vyjel Keke Rosberg s monopostem FW08 další titul mezi jezdci. Byla to pro mě obrovská satisfakce, ale taky motor, abychom běželi dál.“

V roce 1984 podepsal Williams partnerství s Hondou a společně vstoupili do éry turbomotorů. Výsledkem byla naprostá dominance modelu FW11 v sezonách 1986 i 1987, Nelson Piquet získal pro Williams další titul. V té době už byl Frank na vozíku, ale to mu nijak nebránilo v tom dál řídit svůj tým a dělat strategická i motivační rozhodnutí.

Když se Honda rozhodla Formuli 1 opustit, spojil Williams své síly s Renaultem. A výsledky byly opět tučné. Monoposty Williams-Renault byly nejlepší a jezdci toužili po tom startovat za Frankův tým. Mansell, Prost i Senna si v jeho autech počínali naprosto suverénně, prvně dva jmenování si svoje tituly vyjeli pokaždé náskokem ještě před koncem sezony. Jenže pak přišel květen 1994 a Velká cena San Marina. Smrt Ayrtona Senny za volantem jeho auta přinesla Williamsovi spoustu osobní i profesní bolesti.

„Bylo hrozné ho ztratit. A hrozné bylo se soudit a hájit několik dalších let. O Sennu jsem dlouho stál, ale nakonec jsme spolu odjeli jen tři závody. Nikdy se nevyrovnám s tím, co se stalo.“ Williams byl obviněn ze zabití, ale po několika letech byl zproštěn viny. Společně s ním byl obviněn technický ředitel Head, šéfkonstruktér Adrian Newey, šéf společnosti SAGIS odpovědný za okruh v Imole Federico Bendinelli, ředitel okruhu Giorgio Poggi a ředitel závodu a zástupce FIA Roland Bruynseraede. Nikdo nakonec nebyl potrestán, a i když se mluví o poruše řízení, okolo Sennovy smrti se dál vznáší otazníky. Od té doby nese každé šasi Williamsu malé logo Senna na předku auta.

V letech 1996 a 1997 získali Damon Hill a Jacques Villeneuve pro tým další mistrovské tituly, ale pak přišel pozvolný pád. Od roku 2004 přestal Williams vyhrávat a v období 2006 až 2014 získal tým jen osm pódiových umístění. Frank Williams ztratil sílu i chuť a v roce 2012 se vzdal ze zdravotních důvodů svého působení v čele týmu, vystřídala ho jeho dcera Claire. Ta zpočátku většinu svých kroků s Frankem konzultovala, ale stáji se dlouhodobě nedařilo. A partnerství s investičním fondem Dorilton, které mělo Williams zachránit, se nakonec i jí ukázalo jako osudné. „Doufala jsem, že moje působení bude mít delší trvání a že majetek rodiny Williamsů předám svým potomkům,“ uvedla Claire Williams začátkem září roku 2020. „Bohužel se to nepovedlo, kvůli okolnostem, na které jsme neměli vliv.“

Co na to tehdy řekl Frank Williams, už se nikdy nedozvíme. Každopádně tehdy po 43 letech skončila rodinná éra jedné z historicky nejúspěšnějších stájí F1. A teď se Formule 1 loučí i se samotným Frankem Williamsem.

„S jeho odchodem přišla rodina Formule 1 o milovaného a respektovaného člena. Byl to skutečný velikán našeho sportu, který překonal nejtěžší životní výzvy a každý den bojoval o vítězství na trati i mimo ni,“ uvedl v prohlášení šéf F1 Stefano Domenicali. Slov netřeba, nikdy nezapomeneme. Odpočívejte v pokoji, sire Franku Williamsi. A pozdravujte tam.