Zlatý Macík bezprostředně po závodu: Třída kamionů se na Dakaru bude měnit, vítězný kamion prodáme!

Splnil, co si předsevzal, to, co jeho táta před dvaadvaceti lety začal. Po třiadvaceti letech přivezl zlato z Dakaru do Čech a v době, kdy si povídáme, ještě netuší, kolik na něj a na další české závodníky bude už v Praze na letišti čekat fanoušků. „Tam bude jen pár lidí, hádám, že to hlavní pak přijde v Sedlčanech na náměstí a na besedách Posedlí Dakarem,“ říká mi. Takže teď zkraje jen akce pro fanoušky? „Ne úplně. Oni a mediální povinnosti mě teď na pár dní zaberou ještě nejvíc času, ale také už normálně půjdu do kanceláře do fabriky, a také máme ty dvě kavárny, kde chci vědět, co a jak. Máme tam teď novou manažerku. Žena říkala, že je šikovná, tak to snad jenom zkontroluju.“

Schválně to píšu takhle za sebou, abyste věděli, jak má Macík široký záběr a co všechno stíhá. Někdo se po Dakaru těší na gauč, jiný třeba na hory, ale on do práce. „Mě moje práce baví. Už v neděli ráno, po poslední etapě, jsem pracoval. Teď přestanu na pár dní a týdnů dřít v posilovně a místo toho se budu soustředit na rekonvalescenci, abych se dal zase dohromady, ale odjezd na čtrnáct dní na Maledivy rozhodně neplánuju.“

A také plánuje udělat oslavu pro svůj tým. „Většinu z těch lidí, co tady s námi na Dakaru byla, známe už roky, je to jejich vítězství stejně jako naše. Víme navzájem, jaký kdo je, co kdo má rád, jak smrdí, co umí… No prostě je to jedna velká parta a bez nich by to rozhodně nešlo. Takže dojde i na tu oslavu.“

Směje se, má dobrou náladu. Aby také ne. Na Dakaru už byl druhý, sedmý, čtvrtý, pátý… „Já věděl, že ho jednou vyhraju, prostě jsem to chtěl a dělal pro to všechno, ale když jsme to letos rozjeli, tak jsem si říkal: ,Do háje, sakra, proč tak bloudíme? A to už zase další defekt?’ Nemám v povaze věci vzdávat a na Dakaru se dá zažít cokoliv a kdykoliv, do poslední chvíle nemáš nic jistého, je to přece jen zatraceně dlouhý závod, ale ten tlak ještě před závodem a pak ta první půlka soutěže, která nám nevyšla úplně podle představ, to samozřejmě bylo těžké, než když jedeš na vlně.“

Ale ta vlna přišla. V nekonečných obrovských dunách Pusté končiny, čtvrté největší pouště světa, kde hory písku mají až dvě stě metrů, Macík se svojí posádkou vyhrál obávanou etapu 48h Chrono s náskokem jedné hodiny a 10 minut. „Byla to strašně těžká etapa a tam když jsem viděl, co jsme dokázali, a jak se naopak trápila konkurence, tam se mi svým způsobem ulevilo,“ vzpomíná Macík.

Cílem etapy nakonec projelo jen devět kamionů, zbytek to vzdal i za cenu obřích penalizací. Ve třídě kamionů sice na startu letošního ročníku stálo přes čtyřicet kamionů, ale jen deset z nich byly ostré stroje, zbytek sloužil jako doprovod. „Tak to na Dakaru bylo vždycky. Jenže teď ten doprovod prostě neměl šanci a i pro závodní kamiony to bylo tak těžké, že se to tam hodně roztrhalo.“

Nemohlo by se tedy stát, že stejně jako se některé etapy jedou jinak pro motorky a auta, že by mohli organizátoři zařadit i jiné pro kamiony? „Úplně si to nemyslím. Osobní auta prodělala za poslední roky obrovský boom, vstupem továrních týmů se změnila jak pravidla, tak technika, a co auta kategorie T1+ projedou, to bylo dřív úplně nemyslitelné. Ty malé buginy zase těží z malé váhy a obratnosti. A teď se budou muset přizpůsobit i kamiony.“

Což je pro Macíka a jeho tátu dobrá zpráva, protože jejich firma MM Technology závodní kamiony vyvíjí a staví nejen pro sebe, ale i pro jiné závodníky. „My už se vlastně bereme jako tovární tým, nás to živí, děláme to profesionálně. Náš vítězný kamion, se kterým jsem dojel dvě sezony, teď budeme prodávat, protože už se připravuje stroj na další Dakar.“ A v čem bude jeho nový kamion jiný? „Máme seznam dílčích drobných úprav, ale nebude to nic zásadního. Už teď máme stroj, který je rychlý a který je hlavně spolehlivý. Budeme se věnovat drobným změnám v kabině, ať se tam líp sedí, ať se to všechno lépe ovládá, ale také ať je to hezčí. Za celý Dakar jsme vylézali z kabiny jen kvůli defektům, obrovský dík patří tátovi a mechanikům, jak úžasnou techniku nám připravili. Takže nový kamion bude v podstatě podobný, jen novější a modernější.“

Ale pak přece jen dodá, že chystají změny na podvozku. „Je to věc, kterou hodně chci. Zatím máme dvě nastavení, ale stejně jezdíme jen jedno. A moje představa je, aby těch možností nastavení bylo víc, podle toho, kde jedeš. Takže jinak do dun, jinak do kamení, abys mohl jet pořád naplno, pořád rychle a nebyly tam zbytečné kompromisy.“

Jeli jen dvě sady tlumičů a jeden navíc měnili kvůli poškození, dvakrát měnili brzdy. „Na žádném Dakaru jsem nebrzdil tolik jako letos. V druhé polovině soutěže jsem se s autem ještě víc sžil, a kdyby byl Dakar ještě delší , tak pojedu ještě rychleji.“

A jen pro zajímavost… Kolik to má koní, kolik to jede a kolik to žere? „V ideálních teplotách a podmínkách máme 1100 koní a 5000 Nm. Spotřeba záleží na náročnosti terénu, jestli někam šplháme nebo jedeme po kamenech, klidně i dvě stě litrů na sto kilometrů. A ta rychlost je jasně daná - kamiony jedou maximálně 140 km/h.“ Každopádně klobouk dolů před celkovým umístěním Macíkovy posádky - v cíli jim v celkovém pořadí všech aut patřilo s časem 54 hodin a 34 minut osmnácté místo. Jen pro srovnání, pátý Prokop měl po dvanácti etapách celkový čas 50 hodin a 32 minut, vítězný Sainz pak všechny ty ostré kilometry spolykal za 48 hodin a 15 minut.

Nedá mi to se nezeptat, jak se takový závodní kamion prodává a kolik vůbec stojí. „Lidé nás znají, takže ti prostě pošlou mail, zavolají, nebo se přijdou zeptat rovnou na závodech. A pak záleží na tom, jaké jsou jejich představy, co přesně chtějí. Nový závodní stroj stojí přes půl milionu eur, ojetý stojí tak okolo tří set tisíc. A pak je to samozřejmě o tom, jestli chtějí kamion jen koupit, nebo chtějí závodit s naší podporou, nebo zda je zajímá forma pronájmu. Čenda (tak u Macíků vítěznému stroji říkají) měl už před Dakarem dva nebo tři zájemce.“

V kategorii kamionů je vidět, že stejně jako u aut nebo motocyklů není úspěch jen o stroji, posádce a týmu, ale že se to všechno musí sejít dohromady. A že technika udělala za poslední roky obrovský vývoj.

„Bylo to vidět u Kamazů – kdo s nimi chtěl závodit, ten se jim musel přiblížit, hrát jejich hru. Myslet si, že Dakar můžete vyhrát, když celý rok jinak nezávodíte, když zase postavíte na start sice zrepasovaný, ale konstrukčně starý kamion, tak to prostě nefunguje. Ta šance na vítězství je nižší. My jsme letos jeli tak rychle, jako ještě nikdy předtím, bolelo to nás v kabině, ale technika to vydržela. A když chceš mít dobré místo i druhý den na startu, tak prostě musíš dobře dojet v každé etapě. Startuje se totiž podle toho, jak dojedeš den předtím, a když jsi vzadu, tak musíš hodně předjíždět pomalejší auta, motorky a buginy, ale ono se pak práší, nejde to, ta trať je rozbitá a tím zase nabíráš tu ztrátu.“

Díky Macíkům a jejich firmě se tedy pole kamionů s největší pravděpodobností rozroste, ale mají poptávky i na kamiony, co jedou jako ostrá asistence. „Jsou to kamiony, které jedou v závodě, ale jako podpora aut nebo bugin či motocyklů. Musí toho hodně uvézt, musí být robustní, ale zároveň musí projet závodní trasu, aby byly svým týmům k něčemu. A ta dvacet, pětadvacet let stará auta s tím prostě mají problém. Jediná šance je, že se tomu přizpůsobíte, což je samozřejmě pro nás jako výrobce dobrá zpráva. A ono to pomůže i té konkurenci nejen na Dakaru, ale i ve všech dálkových soutěžích.“

Martin Macík má závodění a podnikání kolem jako plnohodnotný byznys. I on ale myslí na budoucnost. Bavíme se spolu o tom, že by se rád svezl třeba v Mostě na okruhu se závodní Octavií, jen tak, pro radost a pro ten zážitek, ale třeba také proto, aby si utřídil, jak nejlépe vychovávat další talenty.

„Máme v týmu ne úplně akademii, to by bylo hodně honosné slovo, ale dva mladé jezdce. Jedním z nich je Lukáš Pech, který jezdí rallycross, druhým je Ondřej Pospíšil a ten zase válí v autocrossu. A pak si je umím představit v kamionu. Nebo v bugině, stal jsem se totiž ambasadorem značky Can-Am, se kterou jsem sám vloni jezdil a byl jsem z toho nadšený.“

Jak je vidět, Macík se opravdu nenudí. A ani to nemá dalších pár měsíců a let evidentně v plánu. Konečně získal vysněnou dakarskou trofej. Teď to bude o tom, kolikrát se mu ji povede obhájit. Chuť a odhodlání mu totiž rozhodně nechybí!