Článek
Spoustě věcem a situacím se dá předejít, ale na něco se připravit nemůžete. Třeba na počasí. Nebo teroristy.
Tady se sice Tomáš Ouředníček usmívá, ale otevřeně přiznává strach z teroristického útoku.
Stejně jako vloni i letos se skloňuje slovo bezpečnost. Do bivaku se dostanete, jen když máte na ruce kouzelný čip pro akreditované, všechna auta přejíždí u brány přes kameru, policie hlídá důležitá místa. Všichni si moc dobře pamatují jak vloni, ještě před začátkem závodu, vybuchl za dosud neobjasněných okolností závodní vůz a jeho řidič Philippe Boutron byl zraněn. Z podobných událostí má strach i český závodník Tomáš Ouředníček.
„Když vidím, co se teď ve světě děje, když nám v Barceloně nakázali, abychom z aut odstranili vlajky - nesmí být na žádném závodním autě nebo motocyklu - došlo mi, že ta rizika mohou být i úplně jiná než třeba havárie. Úplně upřímně, já jsem si v Čechách zařídil všechno tak, jako kdybych se neměl vrátit. Nemám strach, že by se nám něco stalo v bivaku, ale na trati už nás policisté ani armáda ohlídat nemůžou. A evropský zajatec může být pro teroristy cenná kořist.“
Je nasnadě, že pokud čte tyto řádky někdo, kdo má na Dakar Rally někoho blízkého, může znervóznět. Naštěstí je Tomáš Ouředníček v obavách z teroristického ataku osamocený.
V MP Sports věnují přípravě techniky maximální pozornost. Prokop už okusil, když mu právě technika pokazí dobře rozjetý závod.
Třeba Martin Prokop má spíš strach ze selhání techniky. „Jsou věci, které neovlivníš. Jestli udělá chybu Viktor nebo já, s tím dokážeme bojovat, od toho tady koneckonců jsme, ale jestli vydrží auto, jestli se nepokazí třeba i jen součástka za pár korun, to je to, z čeho mám největší obavy. Historicky víme, že můžeš jet fakt dobře, hlavou a přitom rychle, ale selhání techniky ti pokazí i sebelépe rozjetý závod.“
Další automobilový závodník, Karel Trněný, který vloni na Dakaru debutoval, ale ve čtvrté etapě pro něj závod skončil, říká, že největší strach má z písku. „Ano, z písku. Z takových těch velkých písečných dun. Trénoval jsem na nich, zkoušel jsem si je, ale když pak proti té velké písečné duně jedu, tak si říkám, jak to dopadne.“
Motorkáři pak mají největší obavu z počasí. „Strach mám ze zimy,“ říká po chvíli přemýšlení Jan Brabec. „Když ráno vstaneš ve čtyři hodiny a jedeš v té strašné zimě, jako tady bývá, nějakých dvě stě nebo tři sta kilometrů na start, tak úplně cítím, jak promrzám, jak mi zima zalézá až na kosti, pak si pokaždé říkám, co tady vlastně dělám.“
A podobně mluví i Libor Podmol, který má kromě zimy strach i z deště. „Když jsi úplně promočený, je ti zima, máš vodu všude a pak si máš lehnout do stanu do kaluže…“
Motorkáři (na snímku Libor Podmol a David Pabiška) mají jasno - zima a déšť!
David Pabiška, který nás celou dobu poslouchá, souhlasně přikyvuje. „Ještě nikdy jsem se na počasí nepřipravoval tak jako letos. Mám věci do zimy, do deště, všechno dvakrát a všechny nejlepší.“ A pak dodává. „Zima a déšť je zlá. A pak tma. Jak někde v závodě dlouho opravuješ a pak dojíždíš etapu za tmy. Světlo ti svítí buď do nebe, nebo do duny, ale vlastně ani nevíš, co se pořádně děje, kam jedeš, co bude.“
Macík má pro strach uděláno!
Poslední, koho jsem se ptal, z čeho má strach, je Martin Macík. „Strach? Nemám tady na Dakaru z ničeho strach. Mám respekt. Ale strach ne.“
Je to dlouhý maratonský závod v Saúdské Arábii a stát se může opravdu cokoli. Pravda je ale taková, že každý, kdo někdy závodil, vám řekne, že strach je to poslední, na co za volantem nebo řídítky myslí. Protože na strach není při závodě, jako je Dakar, čas.