Vítězství losem, přejezdy delší než závody F1: Jedenáct věcí, které jste o Dakar Rally (nejspíš) nevěděli

Češi Dakar milují. Sledují závod, jednotlivé týmy, fandí napříč kategoriemi. Pokud čtete tyto řádky, je velmi pravděpodobné, že jste také jeden z fanoušků. Nicméně věděli jste, že…

Závod formule 1 nesmí trvat víc než dvě hodiny a nesmí být kratší než 305 kilometrů. Závodníci na Dakaru se teď jen trpce pousmějí - obojí téměř vždy zažijí každý den na přejezdech. Nejvíc trpí jezdci na motorkách, když startují v zimě brzo ráno. Dětské pudry, gelové polštářky, ale klidně i jen pláštěnka pod zadek. Základní výbava každého motorkáře.

Ale ani v autech to není žádná výhra, dakarské speciály jsou všechno, jen ne pohodlné, speciálně navigátoři sedí hodně zkroucení - nemají místo na nohy. Jede se pak se špunty v uších nebo sluchátky, nemáte šanci se slyšet.

Dakar Rally se řadí mezi nejnáročnější motoristické závody světa. Soutěž se jede čtrnáct dní a je vyčerpávající pro závodníky, mechaniky i celé doprovodné pole. Letošní rok je to osm tisíc kilometrů celkově, z toho pět tisíc ostrých.

Motorkáři sami o sobě jsou blázni, kteří stojí celý den ve stupačkách, sbírají se po drsných pádech, jedou na hranici vyčerpání a pořád si musí vybírat mezi tím, jestli ještě trošku zrychlit, nebo se vrátit domů v jednom kuse. Když na Dakaru někdo umře, pak je to většinou motorkář.

Přesto existuje způsob, jak si to motorkáři mohou udělat ještě těžší. Kategorie Original by Motul je vypsána pro závodníky, kteří jedou sami, na vlastní pěst, bez doprovodu. Spí ve stanu vedle motorky, jejich dvě bedny (jedna s osobními věcmi, druhá s nářadím) jim mezi bivaky převážejí organizátoři. Motorky si opravují sami, maximálně si mohou pomoci navzájem. Z Čechů ji letos jede matador David Pabiška a nově i Libor Podmol. Oba dva přiznávají, že to není jen kvůli touze po dobrodružství, ale i kvůli penězům. Přesto je účast na Dakaru vyjde na víc než 2,7 milionu korun.

Tour de France a Dakar. Oba závody jsou o přejezdech na velké vzdálenosti, o vytrvalosti, heroických výkonech i týmové podpoře. Jenže jeden se jede na kole a druhý v autech, kamionech, nebo na motorkách. Takže co mají ještě společného?

No přece to, že oba dva podniky pořádá stejná organizace! Amaury Sport Organisation (A.S.O.) koupila práva na Dakar od Gilberta Sabineho, otce Thierryho Sabineho, který v roce 1978 celou soutěž založil.

Jak říká David Castera, ředitel soutěže: „Kdyby všichni dojeli do cíle, nebyl by to Dakar.“ Vloni nedokončila závod třetina přihlášených. Což je docela dobré skóre, protože v roce 2019 to zvládla sotva polovina soutěžících. A v roce 2007 to byli jen dva z pěti. Zdaleka nejhorší byl však ročník 1987, kdy cíl závodu nedokončila ani čtvrtina startujících.

Abyste mohli na Dakaru startovat, potřebujete víc než jen závodní stroj a peníze na startovné. A když už se o tom bavíme… 2,7 milionu budete potřebovat, když budete startovat takzvaně z gauče a pojedete ve třídě Original by Motul. S malou buginou počítejte částku minimálně trojnásobně vyšší. Ale k penězům se třeba ještě dostaneme.

Abyste mohli na Dakaru startovat, pak potřebujete také závodní licenci FIA nebo FIM. A musíte předtím jet minimálně jednu mezinárodní dálkovou rally. Většina závodníků se účastní říjnové Rallye du Maroc, kterou pořádají stejní organizátoři a berou ji jako kvalifikaci na Dakar.

Představte si, že vyhrajete 11 etap z 12. To znamená, že byste měl být jednoznačným vítězem a ještě s obrovským náskokem. Jenže Seth Quintero přesně tohle na Dakaru v roce 2022 dokázal a stejně nevyhrál.

Jestli se právě teď nadechujete a chcete říct, že to přece není možné, tak vězte, že abyste Dakar mohli vyhrát, musíte především dokončit každou (!) etapu. A to právě Quintero nezvládl, když mu hned ve druhé etapě zakukal diferenciál. Do bivaku se sice dostal, ale když druhý den znovu odstartoval, tak už mimo pořadí. Co na tom, že všechny další etapy vyhrál. Dokonce nemohl ani projet skrz cílovou rampu, nedostal ani medaili za dojetí.

Když totiž nedokončíte etapu, tedy přijmete cizí pomoc nebo nedokončíte ve stanoveném časovém limitu, dostáváte takzvanou „stage penalty“, což znamená vše výše zmíněné a obrovskou penalizaci jako bonus. Letos to ve 48h Chrono bohužel potkalo i Tomáše Ouředníčka, Dušana Drdaje na motorce a několik českých kamionů.

Máme za sebou osmačtyřicetihodinovou etapu v obávané Pusté končině. Sedm hodin za volantem v jednom kuse, přespat ve stanu uprostřed ničeho, ráno pak dojet zbytek. Třeba pro Martina Prokopa to znamenalo dorazit do cíle 180 kilometrů.

Jenže třeba v roce 1986 byla celková délka soutěže těžko uvěřitelných 12 679 kilometrů. Trasa vedla závodníky z Francie do Alžíru, Nigérie, Mali, Guiney až do Senegalu. A nejdelší etapa měla 1 600 kilometrů!

Pokud vás hned napadlo, že vítězové asi dojeli do cíle ve stejném čase, pak by to sice znělo romanticky, ale dost nereálně. I když… Vloni dělilo prvního a druhého motorkáře v cíli po 4 700 ostrých kilometrech pouhých 43 vteřin!

V roce 1989 však hrozil bratrovražedný souboj jezdců Peugeotu. Ari Vatanen a Jacky Ickx řídili legendární Peugeoty 405 T16 a řezali se jako koně. Jean Todt, šéf týmu, nechtěl riskovat, že to bude znamenat vyřazení obou aut ze závodu při případné nehodě, takže si oba jezdci hodili mincí. Byla to francouzská desetifranková mince a vyhrál Ari Vatanen, který si vybral pannu. Jenže tím to neskončilo… Výkony obou jezdců byly vyrovnané, navíc se v předposlední etapě Vatanen ztratil, takže přišel o výhodu. V poslední 61 kilometrů dlouhé etapě tak musel Ickx sundat nohu z plynu a nechat se předjet.

Byl to nejen zlomový okamžik v historii Dakaru, ale i zlomový ročník celkově. Peugeot navrhl jedinečný závodní speciál výlučně pro Dakar, angažoval dva špičkové piloty a na závod si přivezl armádu šedesáti techniků a specialistů. Tehdejší rozpočet prý byl cca šest milionů eur, což stačilo průměrnému týmu na celou sezonu. Zbytek startovního pole složený ze soukromých týmů a nadšených amatérů neměl sebemenší šanci.

Vzpomínáte na památné video, kdy dvoumotorový DAF Jana De Rooye drtí Peugeot 205? Ari Vatanen musel vzteky rozkousat volant, v cíli řekl jen to, že jel cca 210 km/h. Vypadá to úžasně, ale všichni si také vzpomínáme, jak to pak dopadlo…

Z důvodu bezpečnosti mají závodní vozy na Dakaru omezenou maximální rychlost. Kamiony nesmí jet víc jak 140 km/h, osobní auta 170 km/h, motocykly 160 km/h a vozy třídy T3 a T4, tedy malé buginy, jen 130 km/h. Pořadatelé poslední ročníky ale namotali tak, aby se závodníci k maximálním rychlostem pokud možno ani nepřiblížili.

Ve své době byl nezastavitelný Kamaz. Předtím to bylo Mitsubishi Pajero Evo. A ještě předtím to byl Peugeot. Ani jedna ze značek však nedokázala vyhrát osmnáctkrát v řadě.

Tou nejlepší značkou na Dakaru je KTM, její nadvládu ukončila až v roce 2020 Honda.

Peugeot kraloval Dakaru nejen v roce 1989, ale i rok předtím. Ari Vatanen ale nakonec nevyhrál, protože mu ukradli auto.

Zní to podivně a neuvěřitelně. Ale tehdy se závodilo v divoké Africe a místní často neměli pro závod pochopení. Nedivte se. Příliš mnoho přihlížejících zemřelo pod koly závodních aut, umírala i jejich zvířata, tedy to nejcennější, co měli. I proto se pak závod stěhoval do Jižní Ameriky.

Vatanen si jel pro vítězství, ale když na konci jedné etapy zaparkoval svůj závodní speciál na fotbalovém stadionu a ráno došel na místo, auto tam nebylo. Většina jezdců tehdy spala ve stanovém městečku, někdo po hotelích. Tým okamžitě zalarmoval policii, vůz hledali, ale marně. Šéf týmu Jean Todt později řekl, že ho na recepci hotelu oslovil muž evropského vzezření, který požadoval výkupné. „Chtěl, abych taxíkem přivezl do patnácti minut 250 tisíc francouzských franků.“

Jestli Peugeot nakonec výkupné zaplatil, nebo ne, není dodnes oficiálně vyjasněno. Auto se však nakonec objevilo, bez sebemenšího poškození, a Ari Vatanen se objevil na startu. Druhý den byl diskvalifikován, protože podle pořadatelů nebyl na startu 30 minut před plánovaným časem odjezdu. Vatanen tak bez ohledu na okolnosti porušil pravidla a předal vítězství týmovému kolegovi Kankkunenovi.

Ten o několik dní později v cíli soutěže řekl: „Tohle vítězství mě nijak zvlášť netěší.“ A pak dodal, že na slavnostní ceremoniál šel jen kvůli novinářům a padesátitisícovému davu přihlížejících.

Každý Dakar píše svoje příběhy a ten letošní jistě nebude výjimkou…