Článek
Vloni plakal. Držel se s tátou kolem ramen, to pořádné pevné chlapské objetí, a prostě byli oba šťastní. Dokázali to, o čem jeho táta snil, proč na Dakar před skoro čtvrt stoletím přijel. Letos už to bylo bez slz. Dokázal obhájit, navíc si postavil vlastní konkurenci. Ano, i on se zahrabal a i jeho navigátor udělal chyby. „Ale za celou soutěž nebyla chvíle, kdy bych byl nervózní, kdy bych o nás pochyboval. Beru to jako potvrzení, že jsme na správné cestě, že máme skvělou techniku, že víme, co děláme. Že se s námi zkrátka musí počítat.“
Martin Macík pokračuje v tom, co jeho táta před lety začal. Závodí, vede obrovskou mašinerii, v dílnách v Sedlčanech postavili už dvanáct závodních kamionů, se svou posádkou jezdí po celé republice úspěšnou show Posedlí Dakarem. Pro mnoho českých fanoušků se už dávno stal novým symbolem nejtěžšího maratonského závodu. „Je to můj život, baví mě to. Nejen ta soutěž samotná, ale i všechny věci kolem. Letošní Dakar jsem si užil, perfektně jsem si zazávodil. Jsem spokojený, obstáli jsme v klíčových etapách, dokázali jsme vždy správně vybalancovat rychlost se spolehlivostí, neničili jsme auto, výborně jsme byli sehraní s mechanikem a dobře jsme navigovali. Já jsem opravdu navýsost spokojený.“
Nad nářky, že v kategorii kamionů startuje málo aut a že v cíli bylo klasifikováno jen čtrnáct kamionů a že čtvrtý už měl ztrátu přes šest hodin, jen mávne rukou. „Za tohle já nemůžu, spíš to vidím jako příležitost pro ostatní, aby si vybrali, kde chtějí závodit. Zda chtějí čekat, že před nimi odpadnou tovární týmy, aby zajeli nějaké slušné umístění, nebo se pustí do dobrodružství řídit devět tun v poušti.“
Techniku má tým MM Technology pořádně odladěnou, proto se ji nebojí nabízet i největším konkurentům.
Každopádně se musí nechat, že Macík a jeho táta staví sami sobě konkurenci a nabízí soupeřům stejnou techniku, s jakou on dokázal vítězství obhájit. „Organizátor pro kategorii kamionů nedělá nic a je to škoda. Věřím, že stejně jako letos přišel z aut Vaidotas Žala, tak se objeví i další piloti. A že tím, že si postavíme konkurenci, jen dál zlepšíme naše výkony, že nás to požene dál.“
Macíkův tým MM Technology se na Dakaru přímo staral o čtyři auta a dohromady tady bylo devět kamionů, které vznikly v Sedlčanech. „Je to pro nás samozřejmě velký byznys, ale také závazek. A také se musíte koukat do budoucna. Jsem si totiž jist, že jednou se na Dakar vrátí Kamaz i MAZ, a pak budeme muset být připraveni. Věřím tomu, že technicky i jezdecky se jim už vyrovnáme, ale jedině tím, že budeme mít víc kamionů v soutěži a pojedeme stejně takticky, jako jezdili oni, tak jim dokážeme konkurovat. Tahle soutěž se nevyhrává individuálně, podívejte se na kategorii aut. Třeba v předposlední etapě jsme se ještě stihli na chvíli zahrabat, a když už jsme měli auto skoro venku, tak přijel Mitchel van den Brink a vytáhl nás. Nemusel, bylo to skoro i zbytečné, ale já jel pak za ním, abych zase případně pomohl já jemu. Tady nejde o to mít nějakou týmovou hierarchii, ale o taková ta drobná přátelství. Závodníci si totiž moc dobře pamatují, kdo jim kdy pomohl a kdo je minul obloukem.“
Závodění v dunách si Martin Macík moc užil, v druhé polovině Dakaru už také jen kontroloval své vedení.
Jeho kamion Bohouš fungoval skvěle. „Už vloni jsme věděli, že máme dobrou techniku, a ty drobné změny tomu ještě prospěly,“ liboval si v cíli. „Máme dobrý vývoj, máme natestováno a víme, co si můžeme dovolit, jak moc tlačit, kde je hranice mezi rychlostí, spolehlivostí a ničením materiálu.“ Jeho iveco čtvrté evoluce projelo celou soutěží jako nůž máslem, bez jediného zaváhání.
Když se ho zeptáte, kdy mu bylo v letošním ročníku nejhůř, tak napřed se smíchem vyhrkne, že nikdy. Pak ale zvážní. „Asi v první polovině maratonské etapy, když jsme dělali tři gumy a neměli jsme žádnou rezervu. Pak jsme se ale dohodli s jinou posádkou, že nám jednu gumu dá, a měli jsme pak slíbenou ještě jednu. A to se nám potom do druhého dne startovalo o kus líp.“
Loni o vítězi mezi kamiony rozhodla dvoudenní etapa Chrono 48, letos se chleba lámal v maratonské etapě.
A kdy se naopak cítil nejlépe? „Asi v předposlední etapě v těch velkých dunách. Měli jsme časový polštář, většinu času jsme otevírali trať a jeli jako první. Mě bavilo řídit, fakt jsem si to užíval, měli jsme jistotu v tom, kam jedeme. Tu etapu jsme nakonec vyhráli, což pro mě bylo potvrzení, že jsme si to zasloužili, vybojovali a užili.“
Pojede si Martin Macík za rok pro dakarský hattrick? Osobně ještě nic nepotvrdil, ale my máme celkem jasno!
Stojíme kus před cílovou rampou a já se musím zeptat ještě na jednu věc… Když jsem s Macíkem tady v průběhu Dakaru dvakrát mluvil, tak dvakrát zmínil: „Otázkou je, jestli u toho budu.“ Takže co to mělo znamenat? „Jo, to jsem opravdu řekl, vím to.“ Tedy snad konec? „Ne, to ne, teď je předčasné cokoliv řešit, teď si chci užít oslavu druhého vítězství. Vloni jsem příliš brzy přemýšlel o tom, co bude dál, a pokazil jsem si to, teď už tu chybu nechci udělat.“ Ještě se ho pro jistotu jednou ptám, jestli to tak můžu napsat. „Jo, klidně to tak napiš. A také napiš, že pozdravuju všechny naše fanoušky, že jim děkujeme a že to letos bylo zase skvělý!“