Odstoupení Lopraise, 43 sekund, ale i trenky a tričko. Pět věcí, které definovaly letošní Dakar

Jak Dakar dopadl, už dávno víte – pokud máte českou občanku a chcete uspět na Dakaru, musíte se jmenovat Martin. Nebo se nechte přejmenovat, možná to pomůže. V motorkách dojel Martin Michek na skvělém jedenáctém místě – nejrychlejší netovární jezdec a nejrychlejší netovární tým. V autech Martin Prokop zopakoval svůj nejlepší dakarský výsledek a dojel šestý, tentokrát ale se spolujezdcem Viktorem Chytkou. I tady platí, že nejrychlejší netovární jezdec a soukromý tým. V té konkurenci nevídaný úspěch. A mezi kamiony si Martin Macík vyjel vysněného beduína, byť na zlato to nebylo. Kompletní hodnocení jsme přinesli v souhrnném textu včetně tabulek s vítězi.

Jenže tohle jsou oficiální výsledky. A Dakar 2023 přinesl také stovky zajímavých příběhů. Jak pro jedince, tak pro týmy, ale i pro fanoušky. A jistě i pro organizátory. Všichni se každopádně shodují v jedné věci – byl to nejtěžší Dakar v Saúdské Arábii.

A teď už těch 5 věcí, na které si vzpomenu, když se řekne Dakar 2023. Je to moje subjektivní hodnocení, klidně se v diskuzi podělte, jak jste letošní ročník vnímali vy.

Málokdo ale ví, co se dělo pak. Aleš Loprais se o nehodě dozvěděl až večer v bivaku od organizátorů. Zveřejnil emotivní video a v souladu se zákony Saúdské Arábie pak zůstal k dispozici pro vyšetřování. On sám i tým mezitím řešil, jestli v závodě pokračovat, či nikoliv. Rekonstrukce nehody potvrdila jen to, co viděl každý soudný člověk: Loprais ani jeho posádka za incident nejen nemohly, ale ani o něm nemohly vědět. Nevinen!

Všichni taky víme, co se v deváté etapě stalo. Devětašedesátiletý divák se postavil na nebezpečné místo za hranou duny, kde ho posádka nemohla vůbec zahlédnout, Pragovka ho odhodila a Ital po třech hodinách od střetu zemřel na infarkt.

Málokdo ale ví, co se dělo pak. Aleš Loprais se o nehodě dozvěděl až večer v bivaku od organizátorů. Zveřejnil emotivní video a v souladu se zákony Saúdské Arábie pak zůstal k dispozici pro vyšetřování. On sám i tým mezitím řešil, jestli v závodě pokračovat či nikoliv. Rekonstrukce nehody potvrdila jen to, co viděl každý soudný člověk: Loprais ani jeho posádka za incident nejen nemohla, ale ani o něm nemohla vědět. Nevinen!

Pro další pokračování příběhu neexistuje oficiální verze, ale abych použil obvyklou obezličku, tak z dobře informovaných zdrojů víme, že tým požádal o takzvané přidělení času pro vynechanou desátou etapu (probíhalo vyšetřování), což by logicky umožnilo Lopraisovi dál v závodě pokračovat. Nestalo se tak. A Loprais v závodně skončil.

Není jasné, jestli by v závodě skutečně pokračoval, nebo by odstoupil, ale vzhledem k tomu, že byl nevinný a celý incident vlastně ani neviděl, šlo by čistě o jeho vnitřní rozhodnutí. Jasné však je, že by se v případě jeho vítězství v závodě našli tací, kteří by celou nešťastnou událost tahali na světlo. A možná, že v tom vidělo problém i A.S.O., tedy pořadatelská organizace, které nechalo celou věc raději pod pokličkou.

…a jeden z nejtěžších Dakarů v novodobé historii. Pořadatelé vyslyšeli závodníky a nachystali jim soutěž v těžkých terénech, protáhli ji (o jeden závodní den) na čistých čtrnáct dní a konečně je poslali závodit do Pusté končiny, čtvrté největší písečné pouště světa, kde jsou nejen obrovské duny, ale kde se písek mění v průběhu dne a po každém projetém autě či motocyklu.

Do toho si přisadilo ještě počasí a tak není divu, že už v druhé polovině závodu byl bivak notně prořídlý a cíl soutěže vidělo jen 235 posádek z původních 355, které do závodu nastoupily. Konkrétně dojelo 80 motocyklů ze 121 přihlášených, 10 čtyřkolek z osmnácti, 46 vozů z celkových 67, potom 38 lehkých prototypů (47), 39 SSV (45) a kamionů bylo v cíli soutěže klasifikováno dvaadvacet z 56.

Kombinace extrémně těžkých podmínek se zrychlením tempa, které z maratonu udělalo spíš sprint, pak způsobila, že vypadávali i ti největší favorité. U Audi by tento ročník jistě nejraději vymazali. A to nás přivádí k bodu číslo tři.

Jezdec s přezdívkou „Mimozemšťan“. Devítinásobný světový šampion v rally se objevil na Dakaru čtyři roky po svojí poslední plnotučné sezoně ve WRC a hned při své druhé účasti skončil druhý, jen pár minut za tehdejším týmovým kolegou Stéphanem Peterhanselem. Po sérii zdarů i nezdarů se Loeb netajil s tím, že by Dakar letos už opravdu rád vyhrál a jeho tým Prodrive pro to udělal maximum. Jenže už ve druhé, extrémně kamenité etapě Francouz hodně tlačil na pilu, a kvůli defektům ztratil hodinu a půl. A pak na jedné duně dokonce převrátil auto na bok, což se mu jinak nestává. Ztráta dalších dvacet minut. Ale jinak… Jinak to byl neskutečný let!

Šest vyhraných etap v řadě znamená pokoření dosavadního rekordu Ariho Vatanena. A taky to znamenalo celkové druhé místo. Loeb letos dohromady vyhrál sedm etap, maximem je pak deset etapových vítězství Pierra Lartigueho, který to dokázal ještě v Africe v roce 1994. A když už jsem zmínil rok 1994… Tehdy prvně pořádala soutěž organizace A.S.O., která ji vede dodnes. A start i cíl soutěže byly v Paříži, jelo se do Dakaru v Senegalu a zpět.

Rozhodně je to úctyhodný výsledek a nic na tom nemění ani fakt, že leader a pozdější vítěz soutěže Nasser Al-Attiyah si po získání patřičného náskoku své pohodlné vedení spíš už jen kontroloval. Přesto jeho už pátá výhra celkově s náskokem hodiny a dvacet minut patří k těm dominantnějším v historii soutěže.

Loeb byl opravdu skvělý. Ale jak zmínil Al-Attiyah v jednom rozhovoru: „Samotná rychlost Dakar nevyhraje.“

Jasně nejdramatičtější bitva na Dakaru! Po odstoupení hned několika dalších favoritů se Toby Price z Austrálie a Argentinec Kevin Benavides (oba na KTM) tahali o každou sekundu. Do poslední etapy, která bývá braná často už jen jako symbolická, nastupovali ti dva s rozdílem dvanácti sekund a nakonec je v cíli dělilo 43 sekund ve prospěch Australana. Tady jde naopak o nejtěsnější výsledek na Dakar Rally!

A pokud vám 43 sekund přijde poměrně dost, pak připomínám, že to bylo po cca 4 700 měřených kilometrech, v písku, blátě a kamení, při navigační soutěži! Ve skutečnosti ty dva dělilo po čtrnácti dnech závodění jen pár set metrů rozdílu. Výkonnostní rozdíl mezi těma dvěma se počítá v setinách. Neuvěřitelné.

No dobře, ne doslova. A nebojte, bod číslo 5. nebude jen o ztraceném kufru, ale i o pověrčivosti a týmové pospolitosti.

Že se mi cestou na Dakar ztratil kufr, už asi víte. Nechtělo se mu z Prahy. Následovalo opakované hledání, opakované přísliby a hned několik cest na různá letiště v Saúdské Arábii, která byla tak nějak poblíž, kde jsme zrovna projížděli. Nakonec se ke mně dostal, až když jsme odjížděli z Hailu, tedy po sedmi dnech závodění.

Hurá, napadlo by jednoho. Jenže když se při závodění daří, není radno měnit to, co funguje. Většina závodníků je pověrčivá. Někdo tomu říká rituály, ale výsledek je pořád stejný. Vstávat pravou nohou, neholit se, nekouřit, chodit běhat bez ohledu na počasí… A týmu MP Sports se dařilo. Takže co teď s tím?

Hodil jsem kufr do auta, aniž bych zkontroloval jeho obsah, a těch zbývajících osm dní strávil dál v půjčených věcech. Ještě jednou za ně děkuju. A díky i za to, že jsem u toho cirkusu na kolečkách mohl zase být!