Článek
Nikdo už vám neřekne, jestli tehdy pilotoval bloňdatý hubený sympaťák Francois-Xavier Bagnoud, nebo jestli letěl on sám, jak to často dělal. Každopádně vrtulník letěl nízko, tak jako vždy. Závodníci jen vzpomínají, že vždycky seděl v tom vrtulníku, co byl nejníže. Ostatní helikoptéry létaly výš, připraveny zasáhnout, ale ta jeho byla jak ovčácký pes, neustále sháněla hejno dohromady. Stejně jako to osudné úterý, když na sklonku večera následovala světla závodního auta mířícího do bivaku. Narazila do jediné duny v okruhu sto padesáti kilometrů, všech pět členů posádky zemřelo okamžitě na místě.
O tom, jak založil Dakar, jsme už na Garáži psali. Ale jaký byl Thierry Sabine člověk? Rozený lídr? Závodník tělem i duší? Byznysmen?
Rozhodně byl zocelený. Syn zubaře a učitelky měl dobrodružnou povahu už od mládí a díky dobrým poměrům, ze kterých pocházel, neměl problém si rychle plnit své sny. Závodil od svých jednadvaceti let a poté, co startoval třeba na Le Mans nebo Rally Monte Carlo, se pustil do dálkových rally. Když se pak v roce 1977 ztratil při závodě Abidjan-Nice, zůstal tři dny a noci v poušti bez jídla, vody a bez kompasu. A v jednom z rozhovorů řekl, že se tehdy smířil se smrtí.
Z lásky k Africe
I když v její poušti málem našel svou smrt, Afrika Thierryho Sabineho naprosto uhranula. Tenhle kontinent si zamiloval a jeho krásy chtěl ukázat i ostatním závodníkům, právě proto založil Dakar Rally. A proto také závodní konvoj přivážel do oblasti každoročně pomoc – jídlo a léky, ale také větrné elektrárny nebo čerpadla k vodním pumpám, protože voda v Africe znamená život.
Zakladatelem závodu byl Thierry Sabine, v roce 1979 vypsal první ročník.
Rally Dakar je světově nejprestižnější závod terénních vozidel. Letos musejí závodníci v termínu od 3. ledna do 17. ledna 2025 urazit více než 7700 kilometrů saúdskoarabské pouště.
Od té doby se stal zarputilým. Závodníci ho často proklínali, protože nikdy nenechal etapu zrušit. Když se zvedla písečná bouře nebo když začalo pršet, nechal ji maximálně neutralizovat, tedy že se dojela bez času, ale nikdy ji závodníci nemohli zcela vynechat. Na to ostatně doplatil i Karel Loprais, když se jednou doplahočil do jejího cíle, kde už nikdo nebyl.
Protože sám závodil, tak věděl, jak závodníky dostat až na limit. Zpočátku je bral jen do pouště Ténéré. Pak přišla na řadu Mauritánie. A v roce 1986, kdy sám zahynul, zavedl závodníky do obávané oblasti nevyzpytatelných dun Bilma-Agades. Dělal to proto, že chtěl, aby byl Dakar hlavně o lidech, aby nerozhodovaly finance a možnosti. Velké firmy rychle objevily kouzlo soutěže, která se vždy jela zkraje roku, takže na sebe strhávala pozornost všech motoristických fanoušků, ale Sabine chtěl dávat šanci i amatérům. „A jedinou možností je udělat ten závod ještě těžší,“ tvrdil sveřepě.
Popel Thierryho Sabineho byl rozprášen v poušti Ténéré.
Byl také odtažitý. Protože nechtěl nikoho zvýhodňovat, tak si držel od závodníků odstup a nedělal mezi nimi rozdíly. Pravidlem starých Dakarů bylo, že brífinky se odehrávaly ráno v šest hodin. Thierry Sabine se vyšplhal na bočnici jednoho s nákladních vozů Africatours, vzal si megafon a spustil. Vedl brífinky vždy ve francouzštině a k rozhovorům se zahraničními novináři a sponzory si bral překladatele. Neuměl totiž pořádně anglicky a styděl se anglicky mluvit před ostatními. Čím víc se soutěž blížila ke konci, tím méně posádek ráno bylo na brífinku. A tehdy Sabine začínal i trochu vtipkovat. Přesto třeba Hubert Auriol zmiňuje, že právě špatná angličtina mohla být jedním z důvodů, proč se Sabine držel zpět.
Každopádně měl charisma a genialitu. Těžko říct, jestli by Dakar Rally vedl tak jako současní organizátoři, ale jisté je, že i on by hledal možnosti objevování jiných zemí a kontinentů, protože se snažil, aby byl každý ročník jiný. Určitě by byl potěšený, že tady vedle továrních týmů dál startují i ryzí amatéři, jako to bylo za něj.
A nepochybně by chtěl, aby byla soutěž těžší a těžší, což se organizátorům šestého ročníku soutěže tady v Saúdské Arábii opravdu daří.
