Článek
Až budete číst tyto řádky, budou už v šesté etapě. Vstávali brzo ráno, protože první motorkář vyjížděl z bivaku ve čtvrt na pět a v Hailu na severovýchodě Saúdské Arábie na teploměru nebude určitě víc než pět stupňů. Ale kdo ví, jestli vůbec spali. A nejen kvůli té zimě, ale taky dost možná museli opravovat. Na Dakaru jsou sami za sebe. Žádný mechanik, žádné doprovodné auto. Podle mnohých je tohle ten správný Dakar. A něco na tom určitě bude, minimálně to dobře zní. Ale není to jen o tom.
Na Dakaru v téhle kategorii odstartoval v letošním ročníku David Pabiška, Libor Podmol a chtěl i Milan Engel. A každý z trochu jiného důvodu. „Upřímně? Cítil jsem, že bych v téhle kategorii mohl udělat dobrý výsledek,“ říká Engel, který nakonec jede na motorce v týmu Orion MRG. „Chtěl jsem ji jet, ale organizátor mi to nedovolil, přesunuli mě,“ krčil rameny ještě před startem. Ví, o čem mluví, se svými zkušenostmi a rychlostí by mohl uspět, v téhle třídě závodí „jen“ čtyřiadvacet jezdců.
David Pabiška takhle jede už potřetí, aktuálně mu patří čtvrté místo
Libor Podmol jel před dvěma lety s celým týmem a jeho debut byl bolestivý. Letos odstartoval právě v téhle dobrodružné kategorii a říkal, že kromě touhy dojet někde vpředu ho žene i poznání sama sebe, hrábnout si na dno. Poctivě se připravoval, ale po nepříjemném pádu skončil už v první etapě.
Takže nakonec v kategorii zůstal jen nesmrtelný David Pabiška, který jede už svůj čtrnáctý Dakar a v téhle třídě počtvrté. Ale jen třikrát oficiálně. „Poprvé to bylo za takových podivných okolností, k tomu už se snad nechci ani vracet. Ale čím jsem starší, tím víc mě to baví. A tím víc si uvědomuji, že tohle je třída přesně pro mě, protože tady můžu ukázat to, co umím asi ještě lépe než řídit motorku, tedy servisovat.“
Pabiška nemá problém svůj motocykl rozložit a zase složit do posledního šroubku. „Takže si ho opravím sám, a to i složitější věci. Navíc snad už mám rozum a umím jet hlavou, svoje tempo, vím, co ta technika žádá, kde si můžu dovolit zatlačit, a kde je zase naopak rozumnější ubrat. Něco mám natrénováno, za ty roky už tuším, co mě čeká… Jo, tohle je fakt kategorie pro mě. A taky jsem jen chudý závodník.“
Kategorie pro chudé závodníky
Není tajemstvím, že třída Original by Motul je ten nejlevnější způsob, jak na Dakaru závodit a nejet přitom kategorii veteránů. A Pabiška o tom nemá problém mluvit. „Jo, klidně to tam napiš. Je to kategorie pro chudé závodníky. Nepotřebuješ pět a víc milionů, stačí ti tři.“ A snad když vidí moje tázavě zvednuté obočí, tak dodává: „Za 1,8 milionu by to šlo taky, ale to je závodění vysloveně z gauče. Tedy že vstaneš, odvezeš motorku a věci do Marseille, pak odstartuješ a zbytek se uvidí. Za tři miliony, to už ale i něco potrénuješ a dáš si nějaký ten přípravný závod. A bez toho bych nikomu nedoporučoval se na Dakar vypravit, protože v té první variantě bude úspěch už to, když se ve zdraví dostaneš do volného dne, tedy do poloviny soutěže.“ A Pabiška rozhodně zbytečně nestraší – s výjimkou jednoho ročníku dojel už všechny Dakary a patří mezi nejzkušenější Čechy ve startovním poli. Vloni ve třídě Original by Motul skončil čtvrtý, stejné místo si průběžně drží i letos.
Dakar bolí nejen tělo, ale i peněženku. A Pabiška o tom ví svoje
Jezdci v této kategorii mají v bivaku svůj vymezený prostor, kde spí a kde si opravují motorky. Na jejich stroje nesmí nikdo jiný sáhnout a nesmí přijmout žádnou pomoc. Dohlíží na ně komisaři, bez jejich povolení nesmí prostor opustit, jen s výjimkou toalety nebo jídla. Pokud mají třeba prasklý rám motorky, pak mohou zažádat o výjimku.
Někteří jezdci v této kategorii volí výletní tempo, ale jsou mezi nimi i tací, kteří pořádně tahají a pravidelně se umísťují vysoko v celkovém pořadí. Přestože láká kvůli penězům hlavně začátečníky, tak zkušení jezdci, kteří si umí rozvrhnout síly a tempo, se v ní cítí daleko lépe.
„Je to o tom, aby sis přidělal co nejméně práce. Protože když budeš muset do noci makat na motorce, nebudeš mít čas na spánek. A bez spánku to druhý den určitě někde rozbiješ,“ říká k tomu Pabiška. Všichni jezdci mají víceméně stejný režim. Přijedou do bivaku, převléknou se, postaví si stan, nafouknou karimatku a jdou dělat na motorce. Po každé etapě mění filtry a oleje, případně opravují, co zničili. Gumy jim vydrží na dva dny, v písku klidně i tři nebo čtyři. Teprve když mají hotovo, jdou na večeři, do sprchy a pak si jdou lehnout.
Podmol z letošního Dakaru moc fotek nemá. Rozbil se hned v první etapě, zlomil si hrudní obratel
Všechny věci jim veze na kamionu pořadatel a dostanou je vždy v cíli etapy. Ve své zóně pak mají k dispozici pracovní ponk, kompresor a potřebné nářadí, náhradní díly nesmí ale vynášet ven, nebo si naopak přinést dovnitř. Výjimkou jsou jen kola, která si mohou nechat přezout u specialistů v pneuservisu. Ten je v každém bivaku a je k dispozici i pro ostatní závodníky. Kromě 80litrové bedny s náhradními díly a 90litrové tašky na oblečení mohou mít ještě malý batůžek, karimatku, stan, hygienické potřeby, pláštěnku a zvedák na motorku.
Vedle profesionálních týmů, které mají na Dakaru kamiony narvané díly, týmy špičkových mechaniků, kuchaře a fyzioterapeuty, jsou tihle jezdci osamělí bojovníci, kteří si pomáhají maximálně navzájem. Přitom jedou stejné porce kilometrů jako ostatní, takže dnes je čeká 358 ostrých kilometrů a pak ještě 409 kilometrů na přejezdech. Na závodní motorce. A s vidinou toho, že je před nimi dalších osm etap…
Blázni? Možná. Hrdinové? Určitě!