Shrek na vlastní kůži: Dakarský speciál Martina Prokopa v písku a kamení na plný plyn

Strach vypadá jinak. V tomhle autě už jsem se totiž jednou bál. V obrovských písečných dunách v pouštní oblasti Liwa na jih od Abú Zabí, kde jsem si před čtyřmi lety Shreka poprvé vyzkoušel. Jsou tady ty největší duny na Arabském poloostrově, ne náhodou vedou organizátoři letošního Dakaru druhou půlku soutěže právě sem, do pouště Pustá končina. A už teď vám řeknu, že po letošním svezení jsem se nebál. Jen jsem cítil obrovský respekt.

Test před začátkem letošního Dakaru vypadá úplně jinak, než když jsme jezdili na písku. Vyschlá vádí, kamenité kaňony, krátké písečné úseky, ostrá skaliska. Takhle vypadají některé etapy soutěže v Saúdské Arábii a taková bude podle všeho i jeho letošní první polovina. Nemá cenu si stěžovat, je to stejné pro všechny. Má ale smysl se tomu přizpůsobit.

O tom, jak se Prokopův Shrek změnil, jsme na Garáži už psali. Pořád má atmosférický pětilitrový V8 z Fordu Mustang, ale vypadá úplně jinak. Karoserie dostála aerodynamických změn a nový je i podvozek, teď má Raptor pružiny a tlumiče od Reigeru.

Právě tlumiče jsou důvodem, proč jsme tady od brzkého rána, hledá se totiž jejich optimální nastavení. Tým je krátce vyzkoušel až cestou do přístavu v Marseille, odkud se veškerá technika posílala do Saúdské Arábie. Martin Prokop s Viktorem Chytkou vždy sednou do auta, objedou jedno nebo dvě kola deset kilometrů dlouhé trati a mechanici pak mění nastavení. Ideální příležitost zažít Shreka taky.

Jenže ta nakonec přichází až na sklonku dne. Viděl jsem na vlastní oči, jak se trať každou hodinu mění, jak se z kolejí stávají rigoly, jak kameny velikosti hlavy létají vzduchem. „Je to strašně rozmlácené, ale strašně,“ varuje mě Prokop, když se pětibodovým pásem OMP poutám do závodní sedačky Bimarck. Jeho navigátor Viktor Chytka má 192 centimetrů a 90 kg, a když si vezmu, jak je Shrek obrovský, tak místa uvnitř je zoufale málo místa.

Pod nohama má ještě pistoli na šrouby na kola, na dveřích kapsu na dokumenty a pár drobných dílů. Za sebou má ještě povinné zásoby jídla, ale třeba taky lyžařské brýle, to kdyby přišli při závodě o čelní okno. Na desce, kde má chodidla, je ovládání stěračů a nulování tripmasteru. Mě čeká jen těch deset kilometrů, ale když si vezmu, že v některých etapách tráví na tomhle místě až osm hodin, napadá mě nutně otázka, jak to zvládá. „Křeče nemívám, jen občas do levé nohy. A mívám propálenou hranu boty od podlahy, pod kterou je výfuk. A taky si pudruju zadek proti opruzeninám,“ směje se.

Martin Prokop se taky směje, ale na mě. Před chvílí měl na sedadle spolujezdce týmového doktora, a tak ho pomlouváme. Martin není úplně fit, má rýmu a bolí ho v krku, ale na jeho řízení to má nulový vliv. Je to profík, titul juniorského mistra světa v rally je sice už trochu zaprášený, ale tohle bude jeho osmý Dakar. „Dřív jsem miloval asfalt, teď čím je to těžší terén, tím jsem šťastnější,“ zmínil v jednom z rozhovorů. Světové soutěže jezdí dál, ale hlavně takové jako Švédsko, Keňu, Mexiko nebo tolik oblíbenou Sardinii.

Jenže Shrek je oproti rallyové erpětce opravdová obluda. Vypadá tak, řve tak. A řídí se… Jako koťátko. Když se všechna čtyři kola obutá do terénních pneumatik BF Goodrich s šířkou 325 milimetrů zakousnou do terénu, je to řádný kopanec do zad. Na asfaltu zrychlí tahle dvoutunová bestie na stovku pod šest sekund, a když se ptám inženýra Ivana Matouška, jak rychle jsme byli na stovce na testu, mrkne do telemetrie a hlásí, že to bylo přesně 7,8 sekundy. Plně naložení, v nádrži 350 litrů paliva. Na písčitém podkladu, v lehkém kopci. Působivé, že? A možná by vás mohlo také zajímat, že v MP Sports laborovali chvíli i se systémem launch control, ale nakonec ho zrušili. „Byla to zbytečná zátěž pro spojku,“ krčí rameny Matoušek.

Nicméně šestistupňová sekvenční převodovka Sadew spojku k řazení nepotřebuje, stačí jen zatáhnout za páku. Prokop spojku využívá jen v těch nejtěžších pasážích, nebo naopak v dunách. A samozřejmě, že při rozjezdu a zastavení. Jinak má levou nohu na brzdě.

V některých pasážích řídí nečekaně dlouho levou rukou, pravou má na řadicí páce. „Jsem takhle zvyklý, tady v těch podmínkách se musí řadit pořád,“ hlásí mi do interkomu. Jinak toho moc nenamluví. A od Chytky vím, že v etapě celé desítky minut mlčí. Když vidím, s jakou jistotou vede auto po rozježděném písku, je to čistá radost. Shrek se chová jako násobně menší závodní auto. Přibrzdit, odsadit do zatáčky, držet plynem a jen lehce korigovat. Tohle je fyzika. Baví mě to, přesně vím, co se bude dít v následujícím okamžiku. Motor v kabině neřve zdaleka tak tučně, jako když to vidíte zvenku, ale bez sluchátek byste se rozhodně neslyšeli. Kabina je jen karbonová skořápka okolo rámu, třeba kompletně nastrojené dveře váží devět kilo. Hlukové předpisy pro dakarské speciály nejsou, všechny ty atmosférické osmiválce tak slyšíte už pěkně zdálky.

Jedeme mimo vyježděnou hlavní stopu a Shrek má spoustu gripu. Baví mě, jak se staví na přední při tvrdém brzdění, ale nejvíc je stejně ta jeho hravost. Vzpomínám si, jak mě v dunách fascinovala ta zarputilost, s jakou se šplhal vzhůru, tady se bavím jeho ovladatelností. Ještě nikdy jsem nejel v ničem takhle velkém, co by se chovalo tak lehce.

O pár sekund později už je ale všechno jinak. Prokop má obě dvě ruce na volantu, letíme kolem kamenů velikosti osobního auta, podvozek schytává obrovské rány. Nechápu, co všechno ta kola, tlumiče a auto jako celek dokážou vůbec pobrat. Přijde mi až úsměvné, že před chvílí mechanici pečlivě ukazovali při odjezdu z plachty, aby Prokop náhodou nepřejel pár kamenů schovaných v písku, teď Shrek bez ostychu žere plnými hrstmi balvany dvakrát tak velké.

Nechápu to! Skoky, kameny, brzdy. Osmiválec se hladově vytáčí a auto má pořád neskutečné množství gripu. Zatímco před chvílí na písku jsem věděl, co se bude dít, a celá jízda připomínala to, co znám z rallyového auta, tak tohle je úplně někde jinde. „Na to si musíš zvyknout, k tomu se musíš dojezdit,“ říká mi k tomu Prokop později. „Když mají tlumiče šanci to pobrat, tak jim můžeš věřit. Nejhorší jsou příčné překážky, skoky nahoru a dolů, tam můžeš i Shrekovi ublížit. V porovnání s rallyovým autem je jeho ovladatelnost velmi podobná a fyzikální zákony umí tato auta ohýbat, ale když brzdíš Shreka, co váží o tunu víc, je to samozřejmě jiné.“

Když ale jedeme spolu, tak… Mlčí. Rychlost v těžkých pasážích je až neuvěřitelná a upřímně si neumím představit, jak bych v těch chvílích dokázal navigovat. Chvíli si představuji, že koukám před sebe i na navigační přístroje, ale nedal bych to. „Všechno se odvíjí podle roadbooku, jestli máš nebo nemáš čas se mrknout i před auto, nebo čteš naslepo,“ vysvětluje mi pak Chytka. „Jsou ale místa, kde se to třese tak, že ty písmenka roadbooku nejde ani přečíst.“

Za několik dalších chvilek už zase letíme po písku a rychlost se přehoupne přes 150 km/h. Maximálka osobních aut je omezená na 170 km/h, kamiony jezdí 140 km/h a motocykly 160 km/h. Brzdí nás nějaká bugina, která jede o kus pomaleji, ale stejně strašně práší. Všude kolem jsou stromy a osamělé balvany, v takových chvílích se předjíždět nedá. „To prostě nejde. Neuděláš to. Jen čekáš, až se změní vítr. Naštěstí organizátoři tohle vědí a po těch pláních se nikdy nejede dlouho rovně, ale mění se směr, takže když pak vítr fouká ze strany, tak ty pomalejší můžeš předjet,“ vysvětluje mi Prokop.

A ještě se ho ptám na ty tlumiče. „Kvalita jízdy je srovnatelná a jak dlouho budou fungovat, to se teprve ukáže, ale cítím v nich jistotu a bezesporu máme kola na zemi víc, než jsme měli, třeba v zatáčkách se vždy přední vnitřní kolo zvedalo, ale to je teď jinak. A to by nám mohlo dát rychlost tak trochu zadarmo, stejně jako v těch hodně rozbitých pasážích, kde je trakce extrémně důležitá.“

Tak uvidíme, závod končí až v cíli. Nejdelší etapy mají na Dakaru přes čtyři sta kilometrů, vypadly neutralizací zóny, takže letos už se bude jezdit pořád naplno, jezdci ani navigátoři si neodpočinou. Masakr.

A najednou vlajky a cíl. Těch deset kilometrů uteklo strašně rychle. Rovnám si v hlavě všechno, co jsem právě teď zažil. Na písku na Sahaře jsem najezdil spoustu kilometrů s buginou od Polarisu a byla to zábava, stejně jako závody Offroad maratonu v Česku. Jenže těžkotonážní Shrek versus lehká bugina, to jsou dva různé světy. Nechápu, co tenhle peklostroj zvládne na podvozku, drtila mě ta rychlost. Na místech, kde bych jel krokem, jel Prokop klidně padesátkou. Když později koukám s Ivanem Matouškem na data, tak jen na dvou místech spadla rychlost pod pětadvacet kilometrů za hodinu.

Snažil jsem se vám to popsat, jak jsem nejlépe uměl, ale slova stejně nestačí. Na všech záběrech, co vidíte v televizi nebo na videích, se samozřejmě bavíte a koukáte na to s jistým respektem, ale vynásobte si to tak pětkrát a jste možná na tom, jak to vypadá v autě. Tohle se prostě musí zažít.