Dakarský spor Prokopa s Lopraisem: Za všechno může přístroj, který má podobným situacím předcházet

Není etapa, aby si někdo nestěžoval, že dojel soupeře, ale ten nereagoval na výzvy sentinelem a nepustil ho před sebe, že musel jet v prachu za ním a že ztrácel to nejcennější v každém závodě, tedy čas. V tomto případě šlo o Martina Prokopa, který na trati měnil ložisko a těhlici a pak naháněl ztrátu, dojel kamiony Martina Macíka s Alešem Lopraisem a v cíli si postěžoval, že ho soupeři nechtěli pustit – a Aleš Loprais reagoval, že sentinel neslyšel. Takových incidentů se v každé dakarské etapě odehraje hned několik. Kluci si to už vyříkali, tak se pojďme bez emocí podívat detailně na to, co je sentinel a jak funguje.

Sentinel, který je součástí navigačních přístrojů (případně samostatnou krabičkou), umí varovat na vzdálenost až čtyři sta metrů ostatní soutěžící. Najdete jej vedle navigačního panelu a pípáním a blikáním upozorňuje jezdce, že se kolem nich něco děje. Můžete ho slyšet občas i v reportáži v televizi, u trati to pak nepřeslechnete nikdy, protože dává 110 decibelů. A to blikání je ostré a v nepříjemné frekvenci, v podstatě je nemožné ho nezaznamenat.

Sentinel také funguje jako varování, když třeba zůstanete stát v prachu, protože nic nevidíte, nebo máte nehodu a stojíte například za dunou anebo bloudíte a vjedete do protisměru. To pak váš sentinel automaticky začne vysílat a varovat ostatní jezdce. Funguje tedy nejen jako houkačka, ale i jako protikolizní systém.

Podle sentinelu také poznáte, kdo zrovna vysílá, tedy pípá a bliká. Nepoznáte sice startovní číslo, ale víte, jestli je to motorka, kamion, auto nebo bugina. A vidíte, jak je ten dotyčný od vás daleko a jestli vás třeba dojíždí a tlačí takzvaně před sebou.

Je zvykem, že pomalejší jezdci ty rychlejší, kteří se zdrželi v závodě třeba kvůli opravě, pouští před sebe. Problém ale nastává, když není kam uhnout. Některé úseky, a klidně to můžou být desítky kilometrů, jsou totiž namotány v takových podmínkách, že není možnost uhnout stranou, aniž byste úplně zastavili. A jet mimo trať nikdo riskovat nechce, protože tam může být díra, skála nebo skok. A to pak můžete mačkat modré tlačítko sentinelu, jak jen chcete, a je vám to stejně k ničemu.

Problém pak nastává, když dojedete stroj jiné kategorie. Maximální rychlost pro auta je stanovena na 170 km/h, motorky můžou jet až 160 km/h a pro buginy a kamiony je limit na 135 km/h. V podmínkách, kde se neskutečně práší, pak auta či motorky dojedou pomalejší stroje, dotáhnou se za ně, ale v tom prachu nemohou vyjet mimo stopu, nebo si dokonce vybrat jinou, protože jednoduše nic nevidíte, a předjíždět tedy nejde. Jste v prašné mlze, kde je viditelnost asi tak pět metrů, jedete ve vyjetých kolejích podle navigace a přemlouváte sami sebe, abyste neubrali.

Závodníci mají podle pravidel odpovědět na výzvu sentinelem, tedy potvrdit příjem a pak uhnout rychlejšímu do pětačtyřiceti vteřin od výzvy, ale často se tak neděje. Buď nemají kam, nebo jsou ve stejné situaci jako ten za nimi, tedy také jedou za někým, kdo práší. Nebo prostě závodí a bojují o každou vteřinku, takže se jim uhnout a zpomalit nechce. Podle pravidel za blokování soupeře hrozí v případě prvního prohřešku tři minuty penalizace. Když se to opakuje, tak sedm a pak i deset minut.

Jenže tohle stewardi závodu sami neuhlídají a málokterý tým či závodník vznese protest dodatečně, protože nechce dělat zlou krev. A zároveň jsou si moc dobře vědomi toho, že zítra se oni mohou ocitnout v podobné situaci. A také vědí, že zpětně jim to v ničem nepomůže, že jim ten ztracený čas nikdo nevrátí. Pak jen dojde k tomu, že si to spolu vyříkají mezi sebou (anebo to v horším případě řeší přes média a sociální sítě).

Nejdůležitější úkol sentinelu je zkrátka varovat před nebezpečím. A to, že někdo někomu neuhnul, když na něj troubil… Alespoň pak mají fanoušci co řešit, protože závodníci tohle hodně rychle hodí za hlavu, vždyť mají dost jiých starostí.