Dakar se vyhrává v garáži, říká o klání veteránů Dušan Randýsek. Se synem v Land Roveru krotili duny

Co vás při pohledu na tento závodní speciál jako první praští do očí – tedy hned po té zářivě žluté barvě laku – je to, jak moc je blízký sériovému Land Roveru. Ano, má bezpečnostní rám, závodní skořepinová sedadla a moderní přídavná světla, ale to jsou vlastně všechny úpravy. Tedy ještě bychom mohli započítat otvírák lahví na boku. I ten viják (není to naviják, ale jen viják sloužící k vyproštění vozu lidskou silou) je původní. A to byl v rámci výstavy opravdu ve stavu, jak dorazil ze soutěže, takže plný pouštního písku a opravený stahovacími páskami.

Neodolali jsme a položili alespoň pár otázek bláznovi (myšleno samozřejmě v tom nejlepším slova smyslu), který se s podobným vehiklem do pouště vydá. Takže kdo je Dušan Randýsek a proč tráví dny v poušti ve starém Land Roveru?

Když bych měl strávit dva týdny v písečných dunách, vybral bych si Mitsubishi Pajero nebo Toyotu Land Cruiser. Ačkoliv jsem milovník britských aut a vím, že Range Rover na Dakaru dvakrát vyhrál, nebyla by to první volba. Proč jste si dal přednost právě této značce?

Protože se na něj už 12 let dívám z bazénu. Protože to nebylo o rychlosti, ale vášni prožít něco jiného. Taková mise s nejstarším autem a s nejmladším účastníkem (synovi Františkovi bylo v době závodu 18 let – pozn. redakce) do drsného terénu s listovými péry a malým výkonem.

Když jsem měl možnost auto prozkoumat zblízka, fascinovalo mě, jak moc sériový váš Land Rover stále je. Když se na svou účast podíváte zpětně, nebylo by lepší jej nějak více upravit?

Kdybych chtěl závodit na rychlost, tak si vezmu závodní auto. Pravidla říkají jasně – musí to být generačně shodné. Takže můžu mít motor z modelu Series III ale ne z modelu Defender. Nedovolili ani ledkové rampy. Souhlasím s tím, je to přehlídka toho, jak se závodilo, a tak je to v pořádku.

Starý Land Rover druhé série byl z roku 1964 a s volantem vpravo. Má takhle staré auto na závodech nějaká specifika, bylo například složitější shánět díly?

Auto prošlo kompletní renovací a soustředili jsme se na každý detail – závodní i veteránský, to se nám vyplatilo při závodě. Takové závody se vyhrávají v garáži.

Navigátorskou pozici měl v posádce váš syn, historicky nejmladší dakarský účastník. Jak jste spokojený s jeho premiérou?

To pro mě bylo asi největší překvapení, naprosto chladně a přesně navigoval, bylo to příjemné se spolehnout, taky mi spojení s mladou generací ukázalo silu médií a příjemně nás dokrmovala zpětná vazba z celého světa. Měli jsme spoustu aktivních fanoušku z Británie, USA, Jižní Ameriky, kteří sledovali každý metr.

Určitě to byly náročné dva týdny, ale kdybyste mohl vypíchnout nějaké nejsilnější zážitky, které by to byly?

Velkou porci odvahy si vyžádalo vyrážet do dun bez předního náhonu a držet obecně staříka při životě. I po tolika letech na Dakaru, když se podíváte do roadbooku v 16 hodin a máte před sebou ještě 300 kilometrů v terénu na přejezd, táhne vás jen jedno zadní kolo a dochází benzin, tak to vyprodukuje zvláštní úzkost. Prostě parádní Dakar.

Adrenalin ale byl i to, jestli nedostaneme covid a nebudeme místo závodění jen sedět na hotelu.

Z pohledu laika nebo diváka se Classic jeví jako jednodušší. Nejede se na čas, i když je pravda, že se startuje se staršími auty…

Je to jen o tom, jak si to člověk udělá – když si pronajmu auto na rychlý závod od top renomované firmy včetně kompletního zázemí, tak se mi postarají o všechno. Na auto nesáhnu ani při závodě, protože mám za sebou rychlou asistenci, po dojezdu na tom bouchají mechanici do rána a mě zavezou na hotel.

Druhá cesta, kterou jsme šli my, je být na všechno sám, spát ve stanu u Land Roveru a prožívat to jiným, dramatickým způsobem. Díky tomu, že jsme jeli jako dobrodruzi v prvním ročníku Dakaru v roce 1978, tedy bez asistence a mechaniků, udělali jsme si to velmi záživné a intenzivní.

Co se rychlosti týče, pokud na to auto má výkonově a podvozkově a zvolíte si vysoký průměr, tak tam letíte 130 v terénu, aby se všechno stíhalo. Podle mě je to srovnatelné s velkým Dakarem. Ale to si říkám já, když jsem jel v každé kategorii, na každém kontinentu a od roku 2000 jsem nebyl v lednu doma.

S Dakarem máte bohaté zkušenosti, na motorce, v buggy, teď v autě a dokonce i v kabině kamionu. Který způsob se vám líbil nejvíc?

Obecně žiju okamžikem a každým dnem, tak asi proto ten Dakar, který zrovna jedu, je ten nejlepší. V každém případě ta kombinace – závodění, veterány, cestování a ještě s vlastním synem – je úžasná…

Dakar jste zažil na všech kontinentech. Kdybyste si měl vybrat, vrátil byste se do Afriky, Jižní Ameriky nebo zůstal na Arabském poloostrově?

Obecně preferuji drsnější a nekompromisní závody a to byl závod v Africe. Bez civilizace, cizí pomoci, asfaltek a luxusních benzinek…. Ale beru všechno, co nám organizátor naplánuje.

Další ročník je sice daleko, ale plánujete se opět zúčastnit a bude to opět za volantem legendárního Land Roveru?

Dost často říkám, že opakovaný vtip není vtipem. Pořad mám ambice závodit, ale čím a kde, to mi ještě není jasné.

Žiju okamžikem, a tak se dnes chystáme s dětmi na motorky a v pak na týden do Rumunska se sněžným skútrem. Prostě žiju život bláznivej.