Článek
A ani motorkáři neudělali ostudu, ba právě naopak - Martin Michek opět dosáhl na první desítku! Mile překvapili i nováčci. Ale popořadě…
Dvanáct etap, osm tisíc kilometrů celkem, z toho bezmála pět tisíc kilometrů speciálek. Obrovské duny v Empty Quater, vyschlá řečiště v oblasti Hailu, kamenité planiny okolo Yambu. Každý den byl jiný, každá etapa měla specifický charakter. Před rokem kvůli povodním a přesunu museli pořadatelé improvizovat a vznikla takzvaná maratonská etapa se spaním v poušti, ale ještě předtím s dvouhodinovým servisem. Takže sprint pro mechaniky. Pořadatelům se to tak zalíbilo, že ji letos udělali jako oficiální. A pak hned 48h Chrono, tedy dvoudenní etapa, bez podpory, sedm improvizovaných bivaků a styl „kam dojedeš, tam spíš“. Byl to masakr. Organizátoři zkrátka našli způsob, jak unavit jezdce i doprovodné týmy.
A přesně tohle Čechům evidentně sedí. O tomhle vždy mluvili, tohle chtěli. Čím tvrdší, tím lepší. Pak se totiž stírají rozdíly v technice a vybavení, rozhoduje um, chuť a silná vůle. Zlaté české ručičky, chce se jednomu napsat.
Hlava rychle zapomene na to ošklivé, na tu dřinu a chvíle nejistoty či snad i strachu. A konečně i na tu jednu lidskou oběť. Na ročník 2024 se bude vzpomínat jako na zlatý, kdy se Dakar konečně vrátil k samým kořenům, kdy organizátoři překonali sami sebe. „Můžete být na sebe hrdí, jestli jste v cíli,“ řekl David Castera, ředitel soutěže, na závěrečné rampě. „Letošní ročník jsme pro vás připravili tak, aby ho vydrželi jen ti nejsilnější. Ale pokud se vám to nepovedlo, pak je tady příští rok a všichni zase budete na startu společně.“
Troufnu si říct, že většina Čechů do Saúdské Arábie přijede zas. Hladoví, co tady byli poprvé, ti budou chtít zúročit, co se naučili. Ti, kterým štěstí nepřálo, budou chtít složit reparát. A ti, již uspěli, budou chtít ukázat, že to nebyla náhoda. Ale jistě jsou i tací, kteří si řeknou, že už nikdy. Že jim za to všechna ta dřina, utrpení, špína a prach jednoduše nestojí. Že nechtějí riskovat.
Motocykly
Už dlouho nebylo na startu tolik motorkářů s českou vlajkou u jména. Ostudu neudělal ani jeden z nich.
A české příjmení má i celkový vítěz Ricky Brabec, byť je to Američan jako poleno. Zvítězil v čase 51 hodin a 38 minut, sledovat jeho souboj s Rossem Branchem byla radost, v polovině Dakaru ty dva od sebe dělila pouhá vteřina. Brabec přitom nejel stylem, že by musel nutně vyhrávat jednu etapu za druhou, spíš si to hlídal. Zopakoval tak svůj triumf z roku 2020.
Náš nejlepší motocyklový jezdec v cíli - Martin Michek - opakovaně ukázal, že když máte vůli a schopnosti, ale také o to jedno kolečko míň nebo víc, jak sám s úsměvem říká, že můžete uspět i v konkurenci továrních týmů. V předposlední etapě dojel devátý, den předtím se v průběžném pořadí pohyboval na samé špičce. A to předtím bojoval s virózou, která postihla půl bivaku. Celkově to hodilo desítku, čímž si vyrovnal svůj osobní rekord. „Desáté místo je magické, ani jsem v to nedoufal. Bylo to pro mě náročné fyzicky, psychicky i zdravotně. Jsem rád, že jsme to doválčili do konce, vážně jsem chvíli přemýšlel, jestli to nevzdat, jestli to má smysl.“
Martin Michek na Dakaru vyrovnal svůj osobák!
„Jsem šťastný za něj, ale i za ostatní kluky,“ říká Ervín Krajčovič, šéf týmu Moto Racing Group, který kromě Michka přivedl na start Dakaru i zkušeného Engela a tři nováčky - Martina Prokeše, Jaromíra Romančíka a Dušana Drdaje. Ti dva posledně jmenovaní si Dakar takzvaně vyžrali, když je trápily technické problémy a do cíle dojeli mimo pořadí, ale oba dva také svými výkony ukázali, že na Dakar rozhodně patří. „Jsou to všichni bojovníci, nikdo to nevdal, a to bojovali nejen se soutěží, ale i s technikou a sami se sebou. Za nás maximální spokojenost.“
Spokojený pak může být i Honza Brabec. Dojel sedmadvacátý. „Takhle jsem si to nepředstavoval. Dal jsem strašně moc do přípravy, udělal jsem si tréninkové kempy v Dubaji, měl jsem skvěle připravenou motorku. První půlku Dakaru jsem jel okolo dvacátého místa, pak přišel ten den volna a sestřelila mě horečka. Bolely mě klouby, bylo mi zle jen z té představy odjet 450 kilometrů soutěžních a 850 celkových, ale jsem za sebe fakt rád, že jsem to dal.“
Samostatnou kapitolu by si pak zasloužil Libor Podmol. Když jste ho v bivaku potkali, byl většinou potlučený, zaprášený a unavený. Vlastně vypadal, že ani nemůže nastoupit do další etapy, natož aby ji dojel. Jel v kategorii Original by Motul, tedy bez asistence, a sen o první trojce se rychle změnil jen v touhu dotáhnout to do cíle. Po jednom drsném pádu, když spadl obličejem do kamení, měl několik štychů na obočí, monokl jak boxer po K. O. a naraženou ruku. Za to, že Dakar nevzdal, dostal od ředitele závodu speciální cenu za bojovnost.
Libor Podmol jel kategorii Original by Motul. Takto dopadl po jednom ošklivém pádu.
A šestnáctý Dakar pro Davida Pabišku? Skoro by se dalo napsat, že rutinní výkon. Další čtvrté místo v kategorii, ale také 42. místo celkově. Za mě osobně tenhle borec zaslouží metál i za to, jak se staral a pomáhal Podmolovi, když mu bylo nejhůř.
Automobily
„Hoši, letos, když budeme v desítce, tak to budeme brát jako velký úspěch,“ říkal Martin Prokop na začátku Dakaru. Moc dobře si uvědomoval, že ani nový motor nemusí být nutně zárukou dobrého výsledku. „Na testech to vypadalo dobře, řídí se mi opravdu fajnově a s Vikim jsme sehraní, ale když vidím všechna ta tovární auta, je mi z toho až do breku. Ale budeme bojovat a uvidíme.“
A hned v první etapě přišlo varování v podobě padesátiminutového manka na vedoucího jezdce, když po dvou defektech hned zkraje speciálky musel zpomalit. „Tehdy jsem si říkal, že ani ta desítka nebude hratelná…“ Ale nakonec je z toho nejlepší český úspěch ve třídě aut v historii Dakaru! Pomohla dlouhá 48h Chrono a pak profesorská a rozvážná jízda v předposlední etapě, kde se nenechal strhnout. „Pořád jsme museli myslet na to, že jsme tam s Vikim sami, že nám nikdo nepomůže. Když jsme ke konci etapy předjížděli dvě auta, kdy jedno mělo proraženou kapotu a koukala z ní pružina s tlumičem, a to druhé mělo vylomené kolo, tak to nebyl ani trochu hezký pohled.“
Martin Prokop zaznamenal historický úspěch!
Páté místo mezi továrními týmy, opět nejlepší soukromník na Dakaru. Prokop překonal sám sebe, když vylepšil dvě předchozí šestá místa. „Je to sen. Když vidím, co jsme tady dokázali, kdo je za námi, tak jsem hrdý na svoje kluky, na svůj tým. Oslavíme to, pak pojedeme do Abú Dhabí, dáme si pár závodů WRC, nějaké další cross-country a příští rok na to vlítneme zas.“
A jak trefně poznamenal Míla Janáček, jeden z českých matadorů Dakaru a tvůrce projektu Dakar mobilem: „V konkurenci těch továrních týmů je to jak vyhrát Dakar v kamionech třikrát po sobě.“
V Prokopově stínu pak stojí další dvě české automobilové posádky. Karel Trněný s Michalem Ernstem se udrželi, i přes jeden kotrmelec v písku dál pokračovali a do cíle dojeli na pětačtyřicátém místě. „Vloni se nám to nepovedlo, takže mám radost, že letos konečně. Jeli jsme tak, abychom to dovezli, sbírali jsme zkušenosti, my jsme spokojení,“ hlásí v cíli Trněný.
Nespokojený ale musí být Tomáš Ouředníček, který po letech snažení získal Toyotu tovární specifikace, i když model, co má ještě atmosférický motor. Už to samo o sobě lze brát jako úspěch, ale ohlášený útok se po tradiční sérii dakarských příběhů, o kterých sám jezdec říká, že by to bylo na knížku, změnil v touhu dostat se na cílovou rampu. V celkovém hodnocení aut, kamionů i bugin dojel sedmadevadesátý. Na sedmačtyřicátém místě skončila závodnice s českými kořeny Aliyyah Koloc. Právě ta pak mnohé překvapila nejen svými stabilními výkony, ale i odhodláním.
Kamiony
Bouchněte šampaňské, vyvalte sudy! Po třiadvaceti letech jsme se dočkali zlata v téhle kategorii. „My jsme čekali dvaadvacet let,“ připomíná v cíli Dakaru Martin Macík senior, hlava týmu, sám bývalý závodník a teď konstruktér a mentor v jedné osobě. To on tehdy vzal dvanáctiletého synka do Afriky do cíle Dakaru u Růžového jezera. A jak Macík mladší mnohokrát zmínil, víc než auta si pamatuje plameňáky a zvířata na safari.
Táta ho přivedl k závodění a táta mu postavil vítězný kamion. „Bez něj a vůbec celého týmu bych to nikdy nedokázal. V cíli jsme se objali, pobrečeli si… Co k tomu říct, jsme na to strašně pyšní. Ta první půlka nám úplně nevyšla, po jednom bloudění jsme byli nešťastní, ale když jsme projeli osmačtyřicetihodinovou etapou s tak brutálním náskokem, který jsme si fakt vyjeli, že nám to tam nikdo nedal, tak jsme začali věřit, že rychlost máme a že to půjde.“
Je to tam! Martin Macík ovládl Dakar!
Povídáme si spolu před vjezdem na cílovou rampu, všichni tři září nadšením. Aby také ne, moc dobře vědí, že fanoušci v Čechách šílí. Letos se Martinovi a jeho parťákům všechno sešlo k vytouženému vítězství a přidal se k tomu i double v podobě Aleše Lopraise na druhém místě. To se povedlo jen jednou, v roce 1988, kdy vyhrál Karel Loprais, Alešův strýc.
Jak je vidno, tak i u Lopraisů je závodění v kamionech rodinnou záležitostí. A nikdo ani nezapomene, jak smolně vloni Loprais přišel o dobře rozjetý Dakar.
„Samozřejmě, druhé místo je fajn, ale mysleli jsme na víc. Skvěle jsme si však zazávodili, všechny písečné etapy byly výborné a celý Dakar se povedl,“ říká Aleš Loprais.
Macík nakonec zvítězil s náskokem dvě hodiny, víc jak dvě hodiny byl rozdíl i mezi druhým a třetím místem, které obsadil Nizozemec van den Brink, lídr prvních etap Janus van Kasteren na Macíka v cíli ztratil bezmála pět a půl hodiny. Letošní Dakar byl pro kamiony vážně těžký, ostré stroje bojovaly, ty, které fungují jako rychlá asistence, spoustu věcí rovnou objížděly a fasovaly brutální penalizace. Ty srazily i další české kamiony, třeba Michal Valtr na čtrnáctém místě ztratil na Macíka 64 hodin.
Dakar 2024 máme za sebou. Byl extrémně těžký, nejtěžší za ty roky tady v Saúdské Arábii. Byl pohromou pro mnoho favoritů, ale Češi na něj budou vzpomínat jako na ten zlatý. Na Dakar, kdy Češi zazářili ve všech třech hlavních kategoriích!