Článek
Jeden z nejslavnějších automobilových citátů zní: „Závodění je život. Všechno ostatní je čekání.“ Řekl ho Steve McQueen, když natáčel Le Mans, a nebyla to filmová replika, ale životní zkušenost. A závodníci na Dakaru o tom vědí svoje.
Speciální charterový let odstartoval 28. prosince před půl sedmou ráno a na jeho palubě byly týmy z Česka i ze Slovenska. Bez ohledu na vzájemné sympatie, vyznání či závodní kategorii. Z Česka už se takhle letělo potřetí a je to ten nejefektivnější a nejekonomičtější způsob, jak se do Saúdské Arábie dostat. Na letišti v Yanbu pak všichni čekali na autobus do přístavu, kde se vyzvedávala technika, která z Marseille přicestovala lodí. Jen já jsem čekal na kufr. Zůstal v Praze. Sorry jako. Že prý třicátého někdy večer. Snad.
Když píšu tyhle řádky, tak už zase čekáme. Máme za sebou první noc ve speciálním bivaku, kterému pořadatelé honosně říkají Sea Camp. Je to malé, uměle postavené městečko uprostřed ničeho na pobřeží Rudého moře. Na koupání to ale není. Je sice teplo, přes den teploměr šplhá k osmadvaceti a večer nepadne pod deset, ale když vidíte stav vody, tak se vám do ní ani nechce.
Prvním úkolem týmů na Dakaru bylo založit v bivaku základní tábor
Jenže my už tam nejsme. Po pěti hodinách spánku se celý tým Martina Prokopa přesunul nějakých třicet kilometrů na sever, kde pořadatelé vypsali testy. Po problémech z loňska a předloňska, kdy se na jedné krátké trati potkávaly motorky a kamiony, auta i buginy (SSV), vypsali pořadatelé hned čtyři samostatné zóny. Udělali dobře. Těch osm kilometrů v kamenitých vádí a na troše písku už po obědě vypadá jako po bombardování. Jsme na místě, kde testují auta a buginy společně, zdaleka tady nejsou všechny týmy a stejně to po pár průjezdech vypadá přímo pekelně. Představa, že se do toho motají ještě kamiony a motorky, je nemyslitelná.
Svoji mám jen čapku. Kraťasy, tričko, trenýrky i ponožky mi půjčil Viktor Chytka, Prokopův navigátor. A půjčí mi i svoji závodní sedačku. Jen si na to musím – hádáte správně – ještě chvíli počkat. „Zkoušíme různé nastavení pružin a tlumičů,“ říká k tomu Quirin Müller, týmový manažer. „Máme nové sady, za sebou první krátký test ve Francii těsně před odletem a teď ladíme, které Shrekovi na zdejší terény nejvíc sednou.“ Využívám toho, že trať dlouhou deset kilometrů už Martin Prokop zná nazpaměť, a vnucuji se na místo spolujezdce. Ale ještě musím chvíli počkat.
Shrek pojede Dakar s novými sadami tlumičů. Snad se osvědčí…
První polovina Dakaru bude přesně taková, jako je místo, kde se dnes testuje. Týmy už o tom vědí svoje, ta opravdová písečná poušť čeká na závodníky až v té druhé polovině rally. Tedy na ty závodníky, kteří se tam probojují. A dojedou. Stejně jako v celé Evropě, tak i tady totiž letos neřádí covid, ale prachobyčejná, avšak o to drsnější chřipka. A zatímco dnes teploty atakují třicítku, tak hned po Novém roce na severu Saúdské Arábie v okolí Hailu spadnou v noci k nule.
„Tam to bude nejhorší hlavně pro nás,“ věští motorkář Martin Michek. „Ráno budeme mrznout na přejezdech na start speciálky, odpoledne pak propocení. Člověk se pořádně vyfouká, když jede do bivaku.“
I závodění zahrnuje spoustu čekání…
Mimo jiné pak čekáme i na internet. V bivaku, kde je bezmála pět tisíc lidí, se prakticky nejde připojit na síť. Ta pro všechny selhala už včera a v poušti nebyl signál pro změnu vůbec. Pereme se o jednu datovou SIM kartu, protože koupit si další by znamenalo několikahodinové čekání ve frontě.
Teď čekám na svezení. A vy si počkejte na to, jaké to bylo!
Zajímá vás něco konkrétního z Dakaru? Napište nám to do komentářů!