Nebezpečí Dakaru číhá všude, pro jednoho Čecha už soutěž skončila. A může za to český kamion

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Za poslední roky udělal motorsport v oblasti bezpečnosti mílové kroky a doby, kdy panoval průměr dva mrtví závodníci na jednu sezonu ve formuli 1, jsou naštěstí už dávno pryč. Přesto je nasnadě, že statisticky i reálně je závodění v autech a na motorkách výrazně rizikovější než třeba šachy, atletika či fotbal. A Dakar ta čísla pravidelně zvyšuje.

Vloni zemřel na následky nehody motorkář Carles Falcón, rok předtím zemřel italský fanoušek po nezaviněném střetu s kamionem Aleše Lopraise (dostal infarkt), v roce 2022 paní s kosou úřadovala také. „Všichni to víme, ale všichni věříme, že zrovna nás se to netýká,“ říká k tomu Martin Michek, český nejúspěšnější motocyklový závodník. A Martin Prokop, který závodí s autem, k tomu dodává: „Auta a kamiony prošly i v téhle oblasti obrovským vývojem a splňují extrémní bezpečnostní standardy. Motorkáři jsou blázni, které chrání jen airbagová vesta. My sedíme v podstatě v bezpečnosti ochranné klece a stejně jakákoliv rána může pekelně zabolet.“

Kdo však není chráněný žádným způsobem, to jsou fanoušci a fotografové. A zejména ti druzí se za vidinou dobrého snímku často pouští do dobrodružství, které se nemusí vyplatit.

Své o tom ví Martin Cígler, který na letošní Dakar odjel s týmem Martina Macíka, ale na prologu mu zlomil nohu kámen, který trefil jiný Čech - závodník Martin Šoltys s kamionem Tatra týmu Buggyra. „Martina Šoltyse znám velmi dobře (kdo Dakar sleduje, ten si pamatuje Dakar před dvěma lety), tak jsem se předtím, než měl přijet, schoval za kus skály. Nestačilo to. Martin dal do letošního prologu celé srdce a o zmíněný kámen si zničil zadní disk. Rána jako blázen. Šutr to vydržel, ale z druhé strany jej to rozlomilo a výsledek je vidět na fotografii. To, co na rentgenu trčí nahoru, by nahoru trčet nemělo,“ popisuje Martin Cígler ve svém příspěvku na sociálních sítích.

A naráží tak na prolog před dvěma lety, kdy Šoltys na trati plné lidí nedobrzdil před pravou zatáčkou a rozehnal všechny fanoušky široko daleko. Tehdy se jako zázrakem nic nestalo.

O tom, že kámen trefil českého fotografa, se Šoltys dozvěděl až odpoledne v bivaku a samozřejmě ho to moc mrzí. Ještě předtím si pochvaloval, jak se v prologu cítil dobře a měl radost, že zajel slušný čas. A je jasné, že o zranění fotografa nemohl v žádném případě vědět, podobných okamžiků zažijete během každé etapy hned několik.

Pro fanoušky a fotografy jsou všechna místa podél trati velmi nebezpečná. Stroje jedou ve volném terénu, vede je jen GPS, instinkt navigátora, případně stopy vyjeté před nimi. Ale třeba při předjíždění nebo když se někdo zamotá v prachu anebo je prostě jen rychlý, tak nikdy nevíte, kam závodník volant či řídítka strhne či kam ho terén odhodí. „Toho se bojím,“ říkal už dříve Martin Macík. „Ale já těch devět tun prostě na místě nezastavím.“ V závodě se klidně může stát, že jednotliví soutěžící jedou klidně i několik desítek metrů od sebe, podle toho, jakou stopu si zvolili, nebo když třeba okamžik předtím udělali navigační, případně jezdeckou chybu.

Proto pořadatelé doporučují stát na vyvýšených místech a naopak varují před chutí pořídit si atraktivní snímky z míst, kde není žádný prostor nebo kam závodník nemůže vidět, třeba pod dunu. Fotografové jsou povinní nosit fotografické vesty, fanoušci by se prostě jen měli chovat rozumně.