Článek
Dakar Classic je za námi, přičemž v rámci českých barev dominoval zejména Ondra Klymčiw se svou Škodou 130 LR, která jela svůj poslední Dakar.
Výraznou českou stopu však zanechalo i dívčí duo Barbora Holická / Lucie Engová, holky na tuto náročnou trať vyrazily stařičkým Citroënem 2CV, vůz navíc pomaloval umělec Josef Rataj.
Slabá předokolka se však prala s dunami i hlubokým pískem, takže se holky musely kolikrát činit s lopatami v rukou. Nakonec však dojely, a staly se tak první posádkou vůbec, která úspěšně dojela s 2CV do cíle dakarské rallye.
Báro, dakarská kachna udělala celorepublikový rozruch, poznávají tě lidé na ulici, řeší s tebou tento projekt?
Rozruch je to pěkný, mám radost, že to fanoušky bavilo, že to přitáhlo ke sledování Dakaru i lidi, kteří by jinak Dakar nesledovali. Třeba ženy. Ale nejde jen o celorepublikový rozruch. I když jsem věděla, že 2CV komunita je velká, tak jsem si neuměla představit, jak obrovská a celosvětová je. Píšou mi lidé z Jižní Ameriky, Kanady, Austrálie, zkrátka z celého světa.
Český projekt Duckar udělal nakonec celosvětový rozruch.
A ano, pár lidí mě poznalo a ptali se, jestli jsem ta, co jela s tou kachnou. Hlavně na benzince. Plus se do toho ptají, kdo připravoval její atypický design, což je práce umělce Josefa Rataje.
Jaké byly reakce na váš vůz od ostatních závodníků na Dakar Classic?
Takoví kluci z Renaultu 4 nám přiznali, že si mysleli, že jsme se Luckou jen tak přijely ukázat a udělat si selfíčko s barevnou kachnou na Dakaru, ale že teda smekají klobouk, že dojíždíme do cíle.
A třeba kluci z Německa – jednou nám pomohli a vytáhli nás na dunu, pak jsme jim zase pomohly s lopatami my, když zase oni zapadli. Dá se říct, že po prvních etapách nás začaly posádky brát vážně.
Vzpomeneš si na nějaký opravdu světlý moment celého Dakaru? Zkrátka to nejlepší?
Dojezd do cíle poslední etapy. Měřila jen 40 km, ale měla jsem pocit, že jedeme věčnost. Hrozně jsem se bála, abych něco nevyvedla, protože značná část etapy vedla přes velké šutry.
V cíli z posádky všechno spadlo a nastala euforie.
Když jsem viděla cílovou bránu, měla jsem ohromnou radost. A to vítání, když jsme projely, bylo neuvěřitelné. Všechno ze mě, z Lucky i mechanika Tomáše spadlo.
Naopak, byla nějaká chvíle či situace, kterou bys označila jako tu nejtemnější?
Taková bezmoc, když už po šesté za den zapadnete v písku a zase víte, že hodinu budete muset kopat a vyprošťovat auto. Že budete trápit spojku, než se dostanete na tvrdý písek.
Nebo když jsme zapadly hned po startu a ještě viděly zpět na start a do toho věděly, že tohle nás čeká celý den.
Která z etap tě bavila úplně nejvíc?
Myslím, že to byla sedmá, ta nejdelší. Do jejího cíle jsme sice dojížděly v noci za tmy, ale tam nám to perfektně šlo – byl tam pro nás ideální povrch, časově nám průjezdy vycházely tak akorát, jelo to celkově svižně. Kačena v takových podmínkách jezdí perfektně.
Na pevných površích jezdí kachna perfektně, v měkkém písku se jí moc nelíbí.
Dokážeš spočítat, kolikrát jste s Citroënem během závodu zapadly?
Tak to asi nespočítáme. Mnohokrát. Podle mě určitě každý den jsme minimálně jednou denně musely sáhnout na lopaty. Jednou to už vypadalo, že ne, ale najely jsme na písek porostlý trávou, který se ovšem záhy ukázal být něco jako bažina. Takže zase vyproštění, tlačení, pokračování.
Pomáhali vám ostatní? Nemusely jste s Luckou nějakou etapu prostě vynechat?
V kategorii Classic můžete vynechat etapu, když máte třeba technický problém nebo jiný důvod, nicméně dostanete za to tučnou bodovou penalizaci. My jsme však do každé etapy nastoupily, šéfmechanik Tomáš Neruda makal kvůli stoprocentní přípravě auta nejednou až do rána, vždy jsme odstartovaly ve svůj čas. Nic jsme dopředu nevzdávaly, ale pomoc leckdy potřebovaly.
Každý den se holky musely ujmout lopat, ale nakonec dojely.
Na Dakaru, v Classicu obzvlášť, je vzájemná pomoc normální. Třeba v páté etapě, která byla asi pro nás ta nejtěžší, v měkkých pískových dunách, vznikla taková skupinka DAF, kachna, Mercedes a Porsche. Společně jsme etapu zdolávali, kilometr po kilometru až k jejímu konci a hlídali se navzájem. Sem tam někdo z nás zapadl, tak jsme si pomohli. Takhle to bylo až do půlnoci, až jsme konečně spatřili cíl. Do bivaku jsme pak dojeli ve dvě ráno.
Jak je to s etapami, jejich projížděním a objížděním na Dakaru Classic?
Na Classicu máte vytyčenou ideální trasu, kterou když pojedete, tak se budete držet ideálních celkových kilometrů a času a nenabíráte penalizace. Nicméně není zakázané nějaký úsek objet či si najít takovou cestu, kterou vaše auto zvládne. Jen za to máte penalizace.
To samé, je-li na trase prudký kopec a azimut vás žene za něj. Můžete to vzít na přímo nejkratší cestou nebo na něj vyšplhat z boku po vrstevnicích, když to jde. Důležité je neztratit se.
Cestovatelky musely občas volit alternativní trasy, aby vůbec dojely.
Tím, že sice jedete jinudy, se vzdalujete od ideálního času a najíždíte více kilometrů, za což dostáváte penalizace. Nicméně na konci máte radost, že jste to zvládli a poradili si, což je celý princip.
K nám třeba na startu hodně náročné maratonské etapy přišel sám organizátor a řekl nám, že máme jet rovnou do bivaku v Rijádu. To jsme ale nechtěly a vyžádaly jsme si asistenční cestu (pozn. redakce: tj. cesta, po níž jedou podpůrná/servisní vozidla) a našly jsme trochu naslepo maratonský bivak, kam jsme přijely z druhé strany než ostatní posádky. A tam jsme se dozvěděly, že i některé jiné posádky hledaly alternativní cesty.
Co ti Rally Dakar Classic dala a co vzala? Je něco takového?
Dala mi Lucku, Tomáše a obrovskou rodinu kachňáků. A to je nejvíc. A vzala mi možná tak peníze, ale toho, že jsem si na to půjčila, jsem ani na vteřinu nelitovala.
Budete s kachnou objíždět nějaké akce nebo pořádat přednášky či besedy?
Určitě, aktuálně chystáme vítání kachny a první velkou besedu, která bude 21. února, a hned na to budou navazovat další. Zatím nemáme pevné termíny a místa, vše ladíme za běhu, protože jsme všichni zpět ve svých zaměstnáních. Fanoušci mohou sledovat naše webovky Duckar.cz, kde budou vypsané termíny. A určitě se objevíme na klasických motoristických akcích v rámci Česka.
Pokud vás dakarská kachna baví, můžete se zastavit na některé z besed či akcí.
A co Dakar 2025? Čas na rozhodnutí se už krátí. Pojedeš zase s kachnou, nebo ne?
No, letí to neuvěřitelně rychle a my jsme se ještě s Luckou a Tomášem nestihli skoro ani na chvíli vidět. Ale Dakar je rozhodně něco, co nás baví, naplňuje a budeme makat na tom, abychom se tam příští rok mohli všichni zase vrátit. A možná ještě silnější!
Projekt dakarské kachny neboli Duckar tak má šanci na pokračování a tvoření dalších senzací. Dokončení Dakaru dá závodníkům rozhodně mnoho zkušeností a také touhu se na místo vrátit, byť jde o drahý a náročný závod. Tedy doufejme, že se holky s kachnou na Dakar Classic vrátí. A ještě silnější!