Článek
Už na minulém Dakaru si dělala posádka Martin Prokop a Viktor Chytka legraci, že si nalepí na auto slogan „Když můžem, tak pomůžem“. Tehdy jeden den přitáhli až do bivaku Loeba, předtím jim za pomoc děkoval de Villiers. A dostali za to od pořadatelů krásnou cenu fair play, která zdobí Prokopovu kancelář.
Ale podobných okamžiků bylo víc, ještě v Jižní Americe přímo na trati pomohl Prokop Cyrilu Despresovi, i když moc dobře věděl, že ho to bude stát celkové páté místo. „Dodnes mi to Mates i Quirin vyčítají,“ směje se. Nicméně Ivan Matoušek (Mates, inženýr týmu), Quirin Müller (manažer) a ani Martin Prokop nevyčítají svým mechanikům, když pro změnu pomáhají někde oni. Naopak. A tahle parta srdcařů sice žádnou cenu fair play na dílně nemá, přitom by si ji zasloužili víc než kdokoliv jiný.
Duch Dakaru? Výborný reklamní slogan!
Abyste věděli, hesla jako „Duch Dakaru“ nebo „Nejedeme závod, jedeme společný sen“ jsou sice líbivá a jistě to dobře vypadá na sociálních sítích, ale jestli si myslíte, že se závodníci večer sejdou u společného ohně nebo že si pomáhají při opravách přímo na trati či zastavují, když někdo uvázne v písku, tak to možná platí uprostřed nebo na konci startovního pole, ale rozhodně ne u špičkových týmů, kde se bojuje o každou sekundu. Úplně upřímně, staví se jen u nehod, kdy mají závodníci jistotu, že jim pořadatelé ten čas vrátí. Tlak na výsledek je prostě extrémní.
„Kdybychom dojeli soupeře před námi, který by uvázl třeba v písku, tak nezastavíme. Tedy já určitě ne a Martinovi bych to zakázal,“ říká rezolutně navigátor Viktor Chytka. „V první dvacítce na podobná gesta prostě není čas. A jsem si jistý, že by nezastavil ani žádný rychlý kamion.“
Každý závodní tým má své profesionální zázemí. Ale když je nouze nejvyšší, tak si navzájem pomohou.
Nicméně v servisu už to vypadá trochu jinak. Lidé z M-Sportu ještě vloni zkoumali Shreka a ptali se na všechno možné, sbírali informace pro stavbu vlastního speciálu. Byl jsem svědkem toho, jak si Ivan Matoušek zašel k Prodrivu, když jeho mechanici zjistili, že nemají teflonovaná vystřeďovací pouzdra tlumičů.
„V servisu je to prostě jinak. Většina velkých týmů jsou uzavřené profesionální bubliny, kdy mají všichni všechno, ale jsou situace, kdy si prostě vzájemně pomůžeme, protože jednou to jsou oni, příště to můžeme být my,“ říká k tomu Ivan Matoušek. Sice se nejspíš nestane, že by Audi pomáhalo Toyotě a ta třeba Prodrivu, ale MP Sports je tady přes veškerou profesionalitu brán jako soukromý tým, u kterého ani nedochází ke střetu mezi sponzory.
Běžný servis pro Shreka, pak oprava nabouraného auta soupeře
A Beruška, Pípa, Dodo, Puči i Tonda jsou borci, kteří už mockrát ukázali, že se práce nebojí a umí zatáhnout i jinde. Naposledy v cíli třetí etapy, když všechny týmy měly povolený jen dvouhodinový servis a pak závodníci odjeli spát do společného bivaku do pouště.
„Přišel Mišák Ernst, spolujezdec Karla Trněného, že jim to nějak nejede, a tak si Lukasz Cieszko vzal počítač, že se jim na to půjde podívat,“ vypráví mi Tonda Susa druhý den. „My už měli hotovo, všechno zabalené, já už převlečený do čistého, s vidinou, že do bivaku je to nějakých šest set kilometrů a že tam budeme někdy po půlnoci. A najednou mi pípl telefon a na něm jsem viděl fotku, že je trápí víc než jen ztráta výkonu. Měli vyválené celé auto, šli totiž přes boudu. A pak běží Honza Doležal, že si jde pro basu s nářadím, že jim jdeme pomoct. Tak jsem si zase vzal pracovní šortky i tričko, sebral si svůj vercajk a šel také.“
Nakonec z toho bylo další koncertní představení. Ford Raptor Karla Trněného dostal nové čelní okno, pospravili mu blatníky i zadní čelo, udělali mu základní servis a za něco málo přes hodinu měli hotovo. „Quirin už kluky vyháněl, že se musí jet, ale oni byli v servisním režimu, kdy každý věděl, co má dělat a co je potřeba. Úplně v laufu,“ líčí mi Petr Vejvoda druhý den.
Do bivaku dojeli mechanici ve tři hodiny ráno. V devět vstali, postavili servisní stany, nachystali si věci, opravili zadní kolo na kamionu, uklidili si věci a pak se vrhli na Shreka, když přijel z etapy. „Naštěstí zatím děláme jen běžné servisní věci, Martin s Vikim nás šetří,“ říká s typickým úsměvem šéfmechanik Petr Brynda.
A ta pohoda je v MP Sports pořád. Po dni bez přejezdu čeká na každého člena doprovodné karavany přes 500 kilometrů a pak, po 48hodinové etapě, 850 kilometrů do velkého servisu v polovině soutěže. „Tam to bude asi honička, tam budeme dělat spoustu věcí. Ale to už je přece klasika, od toho jsme tady,“ usměje se Brynda zas.
Tak snad ty úsměvy mechanikům vydrží. A třeba dojde i na tu cenu za fair play. Zasloužili by si ji!