Jak se staví závodní auta na Dakar? Aby byla rychlá a co nejsnáz opravitelná

Improvizovaný servis v maratonské etapě letošní Dakar Rally, dvě různá závodní auta, identická závada. Jenže zatímco mechanici Martina Prokopa vyměnili poloosu na pravém předním kole za něco málo přes čtyři minuty, tak u Dacie Sandrider Cristiny Gutiérrez to byl trojnásobek času. Proč?

Když jste to mohli sledovat zatraceně zblízka, rychle byste viděli, že není rozdíl jen v šikovnosti mechaniků, ale také v technickém řešení. A to je ten zásadní rozdíl. „Tak někdo staví auto na to, aby se dalo dobře servisovat, někdo tak, aby bylo rychlé. A tyhle dvě věci se často vylučují,“ říká Ivan Matoušek, šéfinženýr týmu MP Sports.

Bylo to vidět na první pohled. Poloosa Shreka drží na diferenciálu třemi šrouby a u Sandrideru šesti. Přístup k nim je u Shreka úplně v pohodě, u Sandrideru potřebujete nástavec na ráčnu a zlomené ruce. Při podrobnějším zkoumání zjistíte, že tam je rozdíl ve velikosti ložiska v kole, a když to pak řeším s mechaniky, zjišťuji, že je to kvůli brzdám. Velké ložisko Sandrideru se bočními silami během etapy nehne, menší u Shreka ano. A pak se může stát, že se vám pod nohou propadne brzdový pedál a vy ho musíte takzvaně našlapat. Je to kvůli tomu, že větší ložisko je stabilnější.

Špičkové týmy, které mají několik vozidel a v závodě jedou se servisní podporou, upřednostňují absolutní rychlost. A nevadí jim, že jsou auta technicky komplikovaná, protože mají jednoduché pravidlo: Nejsme tady od toho abychom opravovali, ale abychom závodili! Jejich cílem tedy není vůz postavit tak, aby se dal jednoduše opravit, ale aby vydržel dojet do konce etapy, protože v servisu jsou z nich mechanici schopní udělat zase v podstatě nový závoďák.

„Je to trochu rozdílná filozofie závodění a na autech je to vidět.“ Vysvětluje Ivan Matoušek, inženýr týmu Orlen Jipocar. „Zatímco my balancujeme mezi rychlostí, snadnou servisovatelností a samozřejmě náklady, tak oni to mají tak, aby to bylo robustní, a v případě nehody nejde o nic jiného než to dostat na kola, strhat z toho karbonové kapoty a dojet do cíle.“

Tohle na letošním Dakaru předvedli Laia Sanz, Carlos Sainz i Sébastien Loeb, všechny tři ale vyřadilo z pokračování poškození bezpečnostního rámu, byť ve všech třech případech se týmy dušovaly, že by to šlo snadno opravit a že by to nemělo žádný vliv na další poškození auta.

Ale zpátky k tomu, co předvedli Prokopovi mechanici při neplánované výměně poloosy. Zatímco u Dacie Cristiny Gutiérrez to zabralo bezmála patnáct minut, tak týmu Orlen Jipocar jen čtyři. „Netrénujeme to, jen to zkrátka děláme často,“ vysvětluje šéfmechanik Petr Brynda, který při opravě sehrál klíčovou roli. „Máme to co nejvíc zjednodušené a i Martin s Viktorem to umí případně zvládnout rychle. Daní je, že naše řešení je křehčí než u dacie.“

Prokop s Chytkou vezou v autě spoustu dílů a umí si poradit i s výměnou diferenciálů, těhlic, alternátoru, řemenů a dalších klíčových součástí. „Nemůžeme zvolit taktiku továrních týmů, které mají jasnou hierarchii a kde jednička jede takzvaně nalehko, aby dvojka vezla, nebo dokonce poskytla díly. A ještě pak měli záložní řešení v podobě servisního kamionu, který startuje v soutěži. My si toho vozíme víc, což znamená, že naše auto je těžší,“ přibližuje Ivan Matoušek. „Troufám si říct, že máme dobrý balanc mezi rychlostí a tím, jak Martin se Shrekem jede, tedy že ho zbytečně neničí. Přidat víc na tempu by totiž mohlo znamenat, že shoříme na technických problémech.“

Aktuálně je Prokop těsně za hranicí první desítky, výměna poškozeného ložiska (které odešlo právě kvůli vysokému tempu závodu a extrémnímu terénu) ve čtvrté etapě totiž znamenala v podstatě nesmazatelnou časovou ztrátu.