Dakarský deník – Odlet ve tři ráno za dobrodružstvím

Ale popořadě. Tohle je můj třetí Dakar. Předtím jsem si zkusil závod Africa Eco Race, který se jede po stopách starého Dakaru, pak přišla nabídka, která se neodmítá, stát se na tři týdny členem týmu Martina Prokopa, nejlepšího českého automobilového závodníka závodícího v barvách společnosti Benzina Orlen. Takže jsem tady zas a vy můžete na Garáži číst pravidelné reporty ze zákulisí. Jinými slovy, nestyďte se mi napsat (ideálně na sociální sítě), co vás zajímá, co byste chtěli vědět nebo čemu nerozumíte. A já o tom pak něco napíšu.

Letos podruhé letí (skoro) celá česká výprava jedním charterovým letadlem. Je to levnější a bez přestupů, takže rychlejší. A taky částečně odpadá riziko, že se cestou někde něco ztratí. Technika, tedy závodní stroje, servisní kamiony a doprovodná auta už jsou několik dní v přístavu v Džiddě a čekají na vyzvednutí. Z Česka letí 24 startujících posádek plus jejich doprovod, část české výpravy se přepravuje samostatně. Tradičně početné je pole českých kamionů, kde startují hned dva stroje v týmu Big Shock Racing Martina Macíka, samozřejmě, že nechybí Aleš Loprais s Pragovkou a jednu tatrovku nasazuje i Buggyra.

V osobních autech je největším želízkem v ohni již zmíněný Martin Prokop, další auto nasazuje Miroslav Zapletal. V motorkách se největší pozornost bude soustředit na Martina Michka, který vloni dojel prestižní Top 10, chybou by bylo přehlížet Milana Engela a další dva české jezdce v kategorii Malle moto. No a po stopách Ondřeje Klymčiva se vydává hned osm posádek, které jedou v kategorii Dakar Classic.

Na letišti je rušno a jedno téma rezonuje ještě víc než všechna covidová opatření – jak je těžké opustit hned po Vánocích svoje rodiny a zmizet někam daleko za dobrodružstvím, které mnohým nedává žádný smysl. Je v tom touha po dobrodružství, soutěživost, chuť překonávat výzvy a pro někoho je to třeba i práce na plný úvazek. Každopádně ať je to, jak chce, pravda je taková, že pro toho, kdo to jednou zažil, se stal Dakar drogou. Čtrnáct dní v písku, osm tisíc ujetých kilometrů a na konci medaile za účast, pro tři nejlepší v kategorii pak i vytoužená soška beduína. Čekám v odletové hale, rozhlížím se kolem sebe a říkám si, kdo z Čechů má vlastně šanci.

Každopádně jde o víc než jen perfektní přípravu. Potřebujete spolehlivou techniku, co nejlepší zázemí, zkušenosti a v neposlední řadě i trochu toho štěstí. Mezi auty bude vzhledem k účasti továrních týmů Audi, Toyota a Prodrive úspěchem první desítka, do té velké hry může mluvit minimálně dvacet posádek.

A podobné je to i mezi motocykly, kde může na stupně vítězů pomýšlet taky tak pětadvacet jezdců. V kamionech sice chybí z politických důvodů běloruský tovární tým Maz (restrikce EU), ale pořád jsou tady hned čtyři ruské Kamazy, z toho jsou dvě úplně nová auta, vrací se i tým legendárního Nizozemce DeRoyoe. A nebude chybět ani Hino, tentokrát s hybridním truckem. Takže ani Macík s Lopraisem to nebudou mít nijak jednoduché.

Jedou samozřejmě i čtyřkolky, a to jak klasické, tak malé bugginy, kde by mohl opět dobře zajet Pepa Macháček, ten ale v letištní hale chybí, Buggyra letí sólo. A kategorie Classic? Tam je to věštění z kávové sedliny. Tady totiž nezáleží na absolutní rychlosti, vyhrát může v podstatě každý a nejdůležitější budou navigační zkušenosti z podobných soutěží. Každopádně detailní text o české výpravě na Dakaru si můžete přečíst zde.

Když se ráno okolo půl šesté letadlo konečně odlepí od země, je zaplněné do posledního místa. A většina z nás hned usne, sraz na letišti ve tři ráno znamenal, že si mnozí ani nešli lehnout, mě nevyjímaje. O šest hodiny později už jsme v Džiddě, část posádek míří již tradičně přímo na obrovské parkoviště u stadionu, většina ale jede do přístavu pro závodní i doprovodnou techniku.

I tady na parkovišti, ještě pár dní před ostrým startem a pak při technických a administrativních přejímkách, jsou vidět zkušenosti. Jak a kde postavit auta, jak vytvořit funkční zázemí, jak se rychle adaptovat na nové prostředí. Prokopovi mechanici už stihli umýt doprovodné kamiony, nový Shrek je vybalený po leteckém transportu a děje se něco na způsob inventury, zítra ještě dorazí staré auto, které tady v Saúdské Arábii sloužilo jako testovací mula.

Jinak je tady ale ještě klid, atmosféru navozují hlavně dieselové agregáty silných přenosných lamp, a když si jen tak proběhnu ten obrovský plac, vidím tady převážně české posádky.

Teď je šest hodin večer a všichni toho mají tak nějak plné zuby. Naštěstí do startu závodu zbývají ještě čtyři dny. Zítra se bude všude montovat, šroubovat a skládat. Prokopův nový Shrek, speciál pro kategorii T1+, vrčel zatím jen na dílně a na parkovišti, hned první etapa pro něj bude testovací jízdou, naštěstí se během těch víc než šesti set kilometrů jede jen devatenáct kilometrů dlouhý prolog, podle kterého se určí pořadí na startu do závodu. V ostatních týmech se taky ladí, někde jen finálně, někde zásadně, to souvisí s těmi zkušenostmi.

Každopádně se už nemůžeme dočkat!